Jak odchází politik
Hra o politice, bulváru a umění odejítKristýna Horáčková
Nejnovější hra Václava Havla vyšla poměrně netradičně – jako příloha týdeníku a téměř rok před svým plánovaným uvedením. Otazníky kolem jejího obsahu, obsazení a místa inscenace se však rojily mnohem dříve…
Děj dramatu není nikterak složitý – kancléř dr. Vilém Rieger je z jakéhosi blíže neurčeného důvodu zbaven své funkce a společně se svými blízkými začíná řešit praktické aspekty této situace – roztřídění majetku na soukromý a „erární“, otázku vystěhování ze státní vily a zvýšený zájem novinářů o svou osobu. Jak už to tak bývá, i Riegrovi se stane, že se jeho problémy snaží jeho blízcí řešit za něj – a tak je „nenápadně“ manipulován svou dlouholetou přítelkyní Irenou, do života mu zasahuje i matka (jejímiž výroky nám občas prosvitne podezření, zda stará dáma netahá za nitky osudu více, než je na první pohled zřejmé) a neméně důležitě se cítí i jeho dcery – mladší Zuzana a starší Vlasta se zakřiknutým manželem Albínem. Osoby, které netvoří kruh rodinný (současný náměstek, bývalí tajemníci, novináři či zaměstnanci ve vile) doplňují tuto plejádu figurek nejrůznějšího ražení. Jak sám Havel pravil: „Dvůr, co kolem sebe vladař měl, se zkrátka začíná drolit a objevují se na něm archetypy patolízala, zrádce a podobně, což je na každém dvoře…“
Hra je volnými asociacemi propojena se Shakespearovým Králem Learem a Čechovovým Višňovým sadem – motiv odcházení, který všechna tři dramata spojuje, je více než zřejmý. Prostřednictvím citátů zmiňovaných her, které osoby pronášejí jakoby mimochodem – někdy se v tomto duchu odehraje i celá scéna –, se tříští dosavadní děj. Zdánlivě nesouvisející promluvy mají ale své intertextové propojení.
Dalším ozvláštňujícím prvkem jsou vstupy samotného autora, jež se v těch nejméně očekávaných chvílích ozývají z reproduktoru. Tento zcizující efekt má podobu komentáře, jímž autor vysvětluje a ospravedlňuje některé své kroky či scény. Komentář ve většině případů působí rušivě a nepatřičně a svůj účel – vytrhovat diváka z dramatického zaujetí – plní beze zbytku, pokud se ale tyto vstupy do děje nakumulují, mohou méně flegmatické a chápavé jedince i s úspěchem rozčilovat. Jejich „vysvětlující“ snahy jsou záměrně spíše matoucí a hlediště si vzhledem k okamžitě navazujícímu ději ani nestačí lámat hlavu s tím, jak to autor vlastně myslel. Totéž platí i o komentářích, které jsou občas pouhým zamyšlením, kdy ovšem komentující hlas začne svou myšlenku zprostředka a nechá diváka tápat v tom, co chtěl vlastně říct.
Odcházení nemá být hra o konci Havlovy politické kariéry – je pravda, že ji nápadně připomíná a především obsazení jeho manželky Dagmar Havlové do role dlouholeté přítelkyně Ireny rozvířilo kolotoč diskuzí a dohadů. Sám autor se však snažil veškeré podobné domněnky dementovat a tipování, která postava představuje kterého politika či je-li hra inspirována jeho osobou, důsledně odmítá. Prohlásil, že dílo začal psát již v 80. letech, kdy o svém budoucím prezidentském postu neměl ani zdání. Na otázku, co ho k této tematice inspirovalo, odpověděl, že zřejmě odchod některého význačného politika v roce 1968. Pohlédneme-li na toto drama pokud možno objektivně, bez berliček polobulvárních zpráv, uvědomíme si, že Václav Havel ve svém díle zkrátka jen využil příhodně svých dlouholetých zkušeností z vysoké politiky – za jeho postavami se může skrývat kterýkoliv politik, zastávající vysokou funkci a odcházející ze svého postu. Věty, pronášené jeho postavami, jsou pouhými prázdnými frázemi, které se hodí do každé doby. Zejména pasáže, ve kterých se mluví o politice, působí jako tak často opakované klišé – všem jde především o to, aby „v centru jejich politického dění stál člověk“ a hlavně aby se nezanedbal pojem „svobody“.
Je výzvou recenzovat hru, která ještě nebyla uvedena. Je to výzva, ale zároveň i balancování na pomyslném tenkém ledě. O Odcházení toho bylo napsáno již celkem dost, řada autorů hledala správný klíč k jeho interpretaci – doufejme, že divadelní zpracování dramatu nám ho pomůže najít.
Kristýna Horáčková
Havel, Václav: Odcházení. Respekt Publishing, Praha 2007. 90 stran.
(17. 1. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2071