Co napsal Ursiny své milé paní?
Jednostranná korespondence Dežo Ursinyho a Zdenky Krejčové vychází knižněStefan Segi
Uchopit soukromou korespondenci jako autonomní literární útvar je takřka nemožné. Proto se také většina recenzí dopisů Deža Ursinyho skládá převážně ze stručného převyprávění životopisu této výrazné osobnosti československé hudby. Koneckonců, není to špatný přístup. Hodnota korespondenční literatury je na osobě pisatele závislá ještě o něco více než na kvalitě korespondence samotné.
Potlačím však nutkání věnovat se životu a tvorbě Deža Ursinyho a zvídavého čtenáře odkáži na důkladnou biografii Mariana Jáslovského: Pevniny a vrchy, která tvoří dodnes nepřekonanou laťku rockového muzikologického bádání na území bývalé federace.
Co tedy nalezneme na stránkách knihy Moja milá pani? Především je třeba zdůraznit, co tam nenalezneme. Na třech stech padesáti stranách textu nejsou skoro žádné zmínky o hudbě. Když už se o ní Ursiny zmiňuje, činí tak spíše letmo a čistě vnějškově. Jde si tedy po ránu zacvičit na kytaru, několik hodin skládá u klavíru či se zastaví u Ivana Štrpky pro texty. Na nějaké vzpomínání či hlubší reflexi díla zapoměňte.
Zato coby výprava do Ursinyho nitra jsou jeho dopisy svojí důkladností až vyčerpávající. Vzhledem k životní situaci, ve které se ocitl, je to však pochopitelné. Dopisy pocházejí z let 1991 až 1995, tedy končí v bezprostřední blízkosti Ursinyho smrti zapříčiněné rakovinou. Na jejich stránkách sledujeme přerod a zrání výrazné osobnosti. Původně uzavřený, intelektuálský, sebestředný a destruktivní Ursiny se po diagnóze rakoviny snaží najít novou cestu. Vzhledem k neschopnosti moderní civilizace porazit zákeřnou chorobu sledujeme cestu skeptika do oblasti ezoterických nauk a intenzivního sebepoznávání, při němž mu byla třetí manželka, výrazně mladší Zdena Krejčová, výraznou oporou.
Dopisy jsou tedy prodchnuty duchovními úvahami ovlivněnými východními naukami a sebezpytnými sondami, v nichž Ursiny zhodnocuje svoji minulost. S hlubokou introspekcí pak kontrastuje živý zájem o okolí a stručné a milé charakteristiky přátel a známých.
Pokud jde o styl, je Ursiny svým pojetím velmi blízký poetice Ivana Štrpky, se kterým je ostatně svázána i převážná část jeho umělecké dráhy. Právě z korespondence vysvítá, proč Ursinymu tolik vyhovoval Štrpkův přístup. Během četby se čtenář znalý Ursinyho tvorby nemůže zbavit dojmu, že se ocitl ve světě Modrého vrchu či ještě lépe Príbehu. Ursiny se prezentuje jako přirozeně mužský a mužný, chápavý a láskyplný i moudrý, nikoliv přemoudřelý, citlivý, nikoliv přecitlivělý a zároveň velmi civilní. Přesně takový je přístup Osamělých běžců: fantazie vystupující ze všedního dne.
Jakýmsi leitmotivem, který drží celou knihu pohromadě, je natáčení dokumentu pro Českou televizi pod titulem „Interrupcia, eutanázia, trest smrti, samovražda“. V dopisech můžeme sledovat Ursinyho pečlivý přístup a tvrdohlavou důkladnost při práci se zdroji. Je tak trochu symbolické, že Ursiny dokument stále nepovažoval za hotový, a tak byl dokončen až po jeho smrti. Rakovina a naděje, to jsou (snad kromě lásky) stěžejní témata knihy a Ursinyho neustálý optimismus je tváří v tvář smrti přímo mrazivý. Právě důkladná tematizace vlastní smrtelnosti, která se zjevila takto neočekávaná a neodbytná, je nejspíš největší devizou této korespondence, často více reflexivní než milostné.
Jako literární dílo se nicméně dopisy v celku číst nedají. Nebyly k tomu koneckonců ani určeny. Pro kontinuální čtení je toho zkrátka příliš a pozornost čtenáře jen těžko udrží Ursinyho popisy toho, co měl zrovna k obědu či jaké potěšení mu skýtá nová zubní pasta. Na vině je Ivan Štrpka, který měl výběr dopisů na starosti a který posléze doporučil vydat soukromou korespondenci v celku. Tím sice zvýšil dokumentární hodnotu díla, ale pouze na úkor hodnoty literární. Rozhodnutí je to pochopitelné a legitimní, k dopisům je však z toho důvodu potřeba přistupovat s důkladností a trpělivostí, neboť pouze pečlivý čtenář bude za svoji píli odměněn bližším poznáním ducha nezdolného, kreativního a výlučného, jakým Dežo Ursiny bezpochyby byl.
Závěrem bych rád zacílil do vlastních řad. Při pohledu na to, jaká tvůrčí i ediční pozornost je na Slovensku věnovaná osobnostem Ursinyho či Vargy, nelze se ubránit smutnému povzdechu nad stavem věci v tuzemsku. Vždyť i zde máme v dostatečném počtu významné osobnosti rockové hudby (v širším slova smyslu), ale zdá se, že nikdo není s to dodat si odvahy a na odpovídající úrovni se věnovat tvorbě monografické. Přitom pamětníků i zdrojů je požehnaně. Dočkají se někdy Mišík, Hladík, Spálený, Prokop či Pavlíček zasloužené pozornosti? Převládají pochybnosti. Slovensko zatím jenom s přehledem upevňuje náskok.
Ursiny, Dežo: Moja milá pani. Listy Zdenke Krejčovej. Artforum, Banská Bystrica 2007. 370 stran.
Stefan Segi
****************************************************************************
Dežo Ursiny (4. 11. 1947–2. 3. 1995)
Slovenský scénarista, kytarista a skladatel. Již v polovině šedesátých let se proslavil s bratislavskou kapelou Beatmen. S triem Soulmen poté překvapivě roku 1967 zvítězil na I. československém beatovém festivalu. Nahrávka Provisorium vydaná 1973 je považována za přelomovou desku takzvaného progresivního rocku. Další Ursinyho působení je spojené především s básníkem Ivanem Štrpkou, se kterým spolupracoval posledních dvacet let. Věnoval se i filmové hudbě a tvorbě dokumentárního filmu.
(6. 1. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2067