Řetězová a v ní slova
Něco málo o literárních kavárnách, v hlavní roli ta v ŘetězovéBarbora Klimtová
Kavárnu si umíme představit snad všichni. Stoly a stolečky, okolo nich sedí různí lidé, někteří se usmívají, jiní zamračeně zírají do novin, většinou se nad tím vším vznáší modravý kouř z cigaret a to, co všechno a všechny na tomto místě spojuje, je káva na sto plus jeden způsob. Kavárny s přívlastkem literární však obohacují tuhle mozaiku o podstatný prvek – seznamují své návštěvníky s konkrétními knihami.
O dnešním světě se mluví jako o uspěchaném kolotoči, plném rychle a pohodlně dostupných informací. Encyklopedie vzal pomalu čert a přinesl nám Google, notebook je moderní variantou tužky a papíru, a když se někoho zeptáte, co naposledy četl, odpoví, že na TOHLE vůbec nemá čas, a povýšeně zvedne obočí.
Literatura je často považována za uzavřenou oblast, místo jen pro vyvolené. Zdá se, že právě literární kavárny mohou tohle mínění změnit. Zaprvé, literární kavárna disponuje svou vlastní knihovnou, popřípadě i knihkupectvím, tudíž není problém zapůjčit si zdarma knížku a u kávy ji přelouskat, což je rozhodně příjemnější, než číst tu samou věc v knihovně, kde si tak akorát můžete tajně ucucnout vody pod stolem, aby vás neviděl hlídač. Zadruhé, v literárních kavárnách často nacházejí zázemí autorská čtení. Díky nim přestává být autor jen jménem na hřbetu knihy, předčítá vám, slyšíte jeho hlas, vidíte jeho gesta. Text vám vlastně jde naproti, přestává být (pro někoho) nudnou a šedivou spletí řádek, která ho předem odrazuje od čtení. A pokud je chytře zorganizované, stává se zábavou jako třeba koncert nebo film v kině. Nepředstavujte si tedy, že do kavárny jen tak přijde pan spisovatel a mezi srkáním kávy a řinčením skleniček vám přečte své nejnovější dílko. Ne, ne, struktura literárních večerů má svou organizaci.
Po Praze se dá objevit spousta literárních kaváren, v současné době je ale nejvíc na očích Literární kavárna Řetězová (Řetězová ulice 10, Praha 1) a její literární čtvrtky. Od začátku října do konce prosince se jejím návštěvníkům představují na střídačku čeští a slovenští autoři. Všemi večery provází a zároveň literární čtení připravuje Martin Hudymač, který si se mnou ochotně popovídal o všem, co stálo za vznikem literárních čtvrtků, a vlastně nejenom o tom.
Stolek v Montmartru, kavárně naproti Řetězové, vyslechl společně se mnou nejen zamyšlení o kontrastu mezi českou spisovatelskou elitou a průměrnou společností, ale i informaci o značce cigaret, které kouří Robert Pynsent, a postesknutí, že Martinovi po pivu roste břicho. Ale zpátky k literárním čtvrtkům. Ze všeho nejvíc mě zajímalo, jak Martin vůbec přišel na nápad pořádat čtení českých a slovenských autorů. Rozpovídal se o studiích u Roberta Pynsenta, který podobná čtení pořádal v Londýně. „Když jsem odtamtud odcházel, chtěl jsem něco takového udělat i v Praze. Loni jsem to zkusil ve Slovenském institutu. Na čtení chodilo ale málo lidí a byla to taková uzavřená komunita“, řekl Martin a pokračoval povídáním o změně zaměstnání a o rozhodnutí, že si v rámci zachování dobrého zdraví každý měsíc přečte aspoň jednu knihu. „A tak jsem si vymyslel literární čtvrtky! Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Literární čtvrtky jsem připravoval tři měsíce předtím, než se rozběhly. V červnu jsem začal oslovovat autory, pomalu se nabalovali a já jsem žasl, že ti lidé přijdou bez nároků na honorář nebo na ubytování. Člověk jim může koupit akorát pivo nebo teplou polévku“, zasmál se. Dál se jeho vyprávění ubíralo k hledání toho pravého prostoru pro autorská čtení. Řetězovku si vybral hlavně pro vstřícnost pana Cibulky, který vlastní také Týnskou literární kavárnu. Zkontaktovány byly i společnosti sponzorující české a slovenské literární ceny, Magnesia a Anasoft. Po porodních bolestech se čtvrtky naplno rozjely. „Nestačil jsem se divit, jaký je to kolotoč. Každý týden něco číst, něco organizovat, jsem pohlcený v práci, jezdím na Slovensko na 2-3 dny v týdnu, takže pokud v tom budu pokračovat, nebude čtení každý týden.“
Stihly si večery najít své publikum? „Nevím. Počítám to a chodí tak dvacet lidí, myslím, že to na Prahu není zlé. Čtvrtinu tvoří lidé, které znám – moji bývalí studenti, kamarádi z univerzity; zbytek jsou ti, které neznám. Někteří přijdou kvůli konkrétnímu autorovi, mezi návštěvnicky slabé patří tedy čtvrtky slovenské.“
Výběr autorů je předem samozřejmě zúžen na ty, kteří dostali ocenění Magnesia/Anasoft Litera. „Nechtěl jsem zvát jen mainstreamové autory. Jsem zvědavý i na autory, jejichž knihu jsem nečetl, nebo se mi nelíbila. To se mi stalo například se Světlanou Žuchovou, ale snažil jsem se být milý. Chci být i osobní, aby to mělo subjektivní nádech, ne jen objektivní ladění.“ Jak je to s přípravou, ví spisovatel, do čeho jde? Není na to čas, Martin se s autory schází tak půl hodiny před čtením. Přímo pro něj je těžší připravit se na spisovatele, který se mu líbí, má větší trému a zábrany ho vychvalovat, dokládal to na Máriusovi Kopcsayovi.
„Tyto večery jsou silně egoisticky a osobně formované“, řekl mi se smíchem a nadsázkou Martin na závěr. Upřímně, spíše bych řekla, že mají toho správného a výborného průvodce.
Barbora Klimtová
(29. 11. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2060