Peklo v levém rohu
Bratři (Karamazovi) v DiskuMarkéta Holanová
Přiznávám se rovnou - Bratry Karamazovy jsem nečetla. Do divadla jsem šla s velice nejasnou představou o ději, což se ukázalo (pravděpodobně) jako osudová chyba.
Vstupujete do ohromujícího prázdného prostoru. Scénu podél zdí lemují lavice. V pravém rohu stojí kabina, připomínající monstrózní pokojík pro panenky. Průhlednou přední stěnou můžete uvnitř vidět skříň, křeslo, lampu. Stojící vzduch rozvíří postavy. Muži i ženy. Pohybují se po jevišti, procházejí se, mluví mezi sebou. A bedlivě se vyhýbají čtvercovému otvoru v podlaze.
Úvod rozehrávají Aljoša a Rakitin. Repliky jejich dialogu létají jak fotbalový míč, kterým si kopou. Tak jako se prodlužuje dráha letu míče a ostrost střel, tak se roztahuje složitá pavučina rodinných vztahů a obvinění vznášená Rakitinem proti Karamazovým nabírají razance. Nešťastný Aljoša, v této inscenaci centrální postava a průvodce, se vydává na svou křížovou cestu, od čerta k ďáblu.
Prakticky celou první část představení stráví Aljoša na cestě od někoho k někomu, aby vyslechl, pomohl, přimluvil se, vysvětlil, ale především se pokusil urovnat poměry, které panují mezi Dmitrijem a jeho snoubenkou Kateřinou, do jejichž vztahu z jedné strany vstupuje bratr Ivan, z druhé krásná Grušeňka a otec Karamazov. Jediná událost, která se týká samotného Aljoši, je jeho vzplanutí-nevzplanutí k mrzáčkovi Líze, přítelkyni z dětství. Tento vztah sledujeme od zvláštního vzniku k podivnému zániku. V pozadí se pohybuje postava Smerďakova, všemi opovrhovaného a šikanovaného nemanželského syna starého Karamazova. Celý ansámbl je pohromadě. Ale na jevišti se pohybuje ještě někdo! Bosá dívka s divokým pohledem v rudém kostýmu je přítomna všemu dění. Zdánlivě postává opodál, přihlíží, nezúčastňuje se. Občas zmizí v temném otvoru, ale připomínkou její neustálé přítomnosti je rudá stuha vinoucí se z černa. Připravuje se na svých patnáct minut slávy, které přijdou po přestávce.
Přestávka znamená zásadní zlom ve vývoji věcí. Nastal čas pro konečné rozřešení zmatených citů a pokřivených vztahů. Sledujeme bratrský rozhovor Ivana a Aljoši o Bohu, překotný odjezd Grušeňky do Mokrého, Dmitrijovo zoufalé pronásledování. Rozpoutává se pekelné víření, které vede dívka v rudém. Samotný Ďábel. Aljoša už sotva klopýtá, jeho průvodcovskou roli přebírá Ivan, pronásledovaný pochybami o Bohu. První polovina dala Ivanovým myšlenkám prostor jen tak mimochodem. Nyní po otcově vraždě a bratrově obvinění je k těmto úvahám dokonalá příležitost. Smerďakov vystupuje se svým doznáním a spáchá sebevraždu. Ivan je zlomen.
Po efektním zhroucení následuje neméně efektní ztlumení světel do úplné tmy a konec představení je tu. Co mi utkvělo v paměti? Především výtečná scéna, ve které Smerďakov Ďáblovi vypráví o vraždě starého Karamazova, s vygradovanou atmosférou, skvělým osvětlením. Subtilní Aljoša snažící se pomoci každému. Strhující živelnost Grušeňky. Živočišnost Dmitrije. Herci jsou zkrátka na svých místech a ze všech sil si hájí svou přítomnost na jevišti. Co ale na svých místech rozhodně není, je ve výsledku zdrcující záliba právě v efektu. Divácky působivě, ale nefunkčně vyznívá nesystematické užití ruštiny. Všemožné interpretace nabízí ztvárnění Smerďakovova doznání, při kterém je divákovi odhalen jeho čin i tělo, pro mě to byl jen další efekt. Druhým, a pro mě mnohem zásadnějším, problémem při recepci děje je ztráta kontinuity děje. Představení na mě ve výsledku působilo jako výběr „toho nejlepšího z Bratrů Karamazových“, smysl jednání některých postav pro mě byl zkrátka nepochopitelný. Východiska z této rozpačité situace vidím tři. Řešení první: problém je ve mně, protože jsem si předlohu nepřečetla. Při této možnosti zůstává otevřená otázka, jak dalece je možné se spolehnout na fakt, že divák přichází do divadla seznámený s textem. Osobně si myslím, že takový předpoklad je zcela zcestný. Ruku na srdce - jak obšírně se informujete o předloze hry, na kterou se chystáte jít? Řešení druhé: záměrem opravdu bylo udělat výběr zásadních scén, v takovém případě jsme všichni spokojení. Řešení třetí: hra zkrátka nedrží pohromadě. V tuto chvíli si dám ruku na srdce já: opravdu by mě mrzelo, kdyby tomu tak bylo.
Markéta Holanová
Dostojevskij/Špinar: Bratři (Karamazovi). Divadlo Disk. Premiéra 27. 9. 2007. Režie: D. Špinar. Dramaturgie: P. Kolečko. Scéna a kostýmy: L. Škandíková. Hudba: T. Pálka.
Aljoša: Lukáš Příkazský
Dmitrij: Vojtěch Dvořák
Ivan: Vojtěch Dyk
Kateřina: Vladimíra Striežencová
Grušeňka: Lenka Zahradnická
Líza: Jana Pidrmanová
Smerďakov: Radovan Klučka
Rakitin: Tomáš Dianiška
Čert: Pavla Beretová
LitENky č. 2/28, roč. 2006/2007
(25. 11. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2056