O tom, co bylo a nebylo hezký
Osobitý pohled muzikanta na doby komunismu a dálKristýna Horáčková
Na své dětství, dospívání, na atmosféru normalizace a počátky bigbítu u nás – na to vše vzpomíná Vlastimil Třešňák v knize rozhovorů To je hezký, ne? Otázky Ondřeje Bezra zodpovídá bez ostychu a obsažně a charakter celé knihy určil již svou první vyřčenou větou: „Ondřeji, než se mě začneš ptát, chtěl bych upozornit, že rád fabuluji.“
Třešňák vypráví lehce, jeho slova plynou přirozeně - autenticitu promluv dokreslují kromě citací osob i nevybíravé výrazy, občas vulgarismy či dvojsmyslná pojmenování. Vzpomínkami na dětství vane místy cynismus a lhostejnost (to když se dozvídáme o komplikovaném vztahu matky a syna), mezi tím vším však prosvítá sentiment, s jakým hovoří o svých prarodičích, kteří ho vychovávali, partě kamarádů, s nimiž trávil volný čas, o svérázné atmosféře Karlína, ve kterém vyrůstal. Za zmínku stojí i pasáže, ve kterých Třešňák s ironií sobě vlastní konfrontuje své vzpomínky s realitou:
„Vzpomínal jsem si matně, jako ve snu, na okolí té krásné zelené vily ve stráni, ve strmém kopci. Vedle vily stál růžový altán sanssouci, břečťan na zdech. Rozzářený Moravský B.! Slunná široká voňavá ulice, avenue, alej topolů, pestré neony, obrovské krásné náměstí. Měl jsem vzpomínku, ten obraz, uložený vzadu v hlavě na „hard disku“, v koši. Vybavil se mi, když jsem se byl v devadesátých letech v Moravském B. podívat.
Hvězdička
Ta zaplivaná ulička opravdu vedla do kopečka, krpál tak tři stupně, zelená pastouška ještě stála, hnila. Smrdělo z ní pálené hnědé uhlí. Spadla jen růžová kůlna. Alej topolů byly ve skutečnosti dva zaprášené akáty, kolem pochcaná lebeda. A ono obrovské náměstí bylo jen o trochu větší než posraná kašna, která chyběla. Hezké setkání s Moravským B. Berounští prominou.“
Přímé, spontánní odpovědi se mísí s promyšleným vyprávěním, kniha je proložena i vzpomínkami Třešňákových přátel – Vladimíra Merty, Pavla Landovského, Vlasty Chramostové, Davida Kollera, Michala Pavlíčka či dvou z jeho dětí – dcery Halky a syna Petra.
Text doprovází fotky, plakáty a výtvarná díla Vlastimila Třešňáka. Závěr pak tvoří, kromě kompletní diskografie a bibliografie, také sleevenote a nedokončený komiks – Trampoty Pepy Višňáka.
Ten, kdo dospíval v období 60. – 80. let, tajně obdivoval Jaroslava Hutku či Petra Kalandru a rád si zavzpomíná na dobu svého mládí, knihu jistě ocení. Pro ostatní ovšem tato publikace zdaleka nebude mít takové kouzlo.
Kristýna Horáčková
Bezr, Ondřej: To je hezký, ne? Rozhovor s Vlastimilem Třešňákem. Galén, Praha 2007. 220 stran.
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(22. 11. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2052