Rozhovor s prozaikem Davidem Zábranským
Karolína Demelová
S Davidem Zábranským jsme se sešli v Holešovicích. Nějakou chvíli nám trvalo najít místo, kde by nebylo obsazeno, mohlo se kouřit a kde by diktafon zaznamenal i něco jiného než kavárenský šum. Byla jsem zvědavá na spisovatele, který ve své prvotině Slabost pro každou jinou pláž plnými hrstmi rozhazuje své názory na cokoli od přirozeného make-upu po adopce na dálku. Další kniha, na které právě pracuje, prý bude zcela jiná.
Recenze na tvoji první knihu byly vpodstatě stejné, všechny zmiňovaly podobnost s Kunderou, náročnost, precizní jazyk. Byla nějaká, která tě opravdu zasáhla, naštvala?
Nejvíc mě určitě zasáhla Peňásova recenze v Týdnu, ale nějak se mě dotkly všechny. Přínosné byly hlavně ty negativní, mnohé jsem pak díky nim přehodnotil.
Spousta spisovatelů literární kritiku okázale přehlíží. Ty přiznáváš, že jsi četl všechny, a dokonce tě donutily přehodnocovat. Není to zase druhý extrém?
Vím, že je to špatné, ale já se nechám snadno ovlivnit… Beru to tak, že já i kritika jsme na jednom poli a musíme spolu komunikovat, musíme se navzájem vnímat. Oni mi vlastně nahrazují odezvu od čtenářstva.
Znamená to, že příští knížka bude úplně jiná?
Je jiná. A myslím si, že je mi bližší.
Slabost pro každou jinou pláž ti vynesla Magensii Literu za Objev roku 2007. Co pro tebe cena znamenala?
Já jsem ji chtěl. Asi bych se cítil k ničemu, kdyby Slabost nevzbudila žádný ohlas. Pro mě to představovalo nejpozitivnější možný vývoj: byl jsem rád, že někoho naštvala, ale zárověň jsem rád, že to ta Litera vyvážila.
Jak se stane, že úplně neznámý autor vydá čtyřsetstránskovou prvotinu u renomovaného nakladatelsví?
Samozřejmě byla potřeba notná dávka štěstí. Poslal jsem text do čtyř nakaldateství a odepsali z Arga, kde jsem narazil na Evu Slámovou, které se líbil.
Jak dlouho jsi ji psal?
Rok a půl jsem psal, rok a půl škrtal.
Mají postavy ze Slabosti nějaký reálný předobraz? Musím říct, že na mě působily dost strnule, neživě.
Samozřejmě je třeba přísun reality. Když to řeknu hodně kunderovsky: potřebuju nějaké gesto, potřebuju poznat dynamiku osobnosti, a pak můžu budovat něco vyššího, zapojit představivost. Potom tam vystupuje vypravěč, což je takový hajzlík. To jsem byl já.
Jaký teď máš vztah ke Slabosti?
Vůbec ne dobrý. Já hlavně nemám dobrý vztah k sobě ani k celé té životní fázi. Je to jedno z témat knihy: jak se na sebe díváme zpětně. Mně se ještě nestalo, abych se ohlédl a radoval se. Děsivé na tom ale je, že tady teď sedím a říkám, jak jsem v pohodě, a až se na to budu dívat zpětně, pomyslím si, že jsem se choval jako idiot.
Četl jsi ji po jejím vydání?
Ne. Četl jsem ji stokrát před tím. Ale jak jsem tu knihu nenáviděl, tak jsem během přípravy na autorská čtení zjistil, že zase není tak špatná, že se dá číst.
Říkáš, žes ji psal v těžkém období, z bolesti. Bylo psaní zpočátku jen určitou formou terapie, nebo jsi počítal s tím, že by mohla být vydána?
Mně přišlo automatické, že ji někdo vydá, ale nepočítal jsem s tím, že ji někdo bude číst. Tohle samozřejmě zní jako paradox a nedává to smysl. Prostě jsem před sebou neviděl čtenáře, což mi zabránilo v autocenzuře.
Změnil se ten postoj při psaní druhé knížky? Máš už nějakou představu čtenáře, ke kterému text směřuješ?
Právě že ho asi pořád nemám. Ale už jsem si vědom toho, že to bude vystavené do veřejného prostoru a každý si bude moci kopnout.
Takže nemáš tušení, kdo tě čte? Ani na autorských čtení ses neseznámil s nějakým okruhem lidí, které bys mohl považovat za své čtenáře?
Nedávno mi někdo přinesl rozhovor s Markem Dalíkem, ve kterém říká, že právě čte Slabost (rozhovor pro MF Dnes, pozn. red.). Docela mě to potěšilo. Nechtěl bych mít čtenářskou obec, jakou má třeba Jáchym Topol. Mně jsou asi tyhle obskurnější kruhy čtenářů bližší.
Taky jsem ten rozhovor četla, ale měla jsem z něj pocit, že jde o určitou pózu - touhu ukázat, že čte něco náročného, intelektuálního… Nestává se z tebe vlastně módní autor?
Možná se z toho stává něco jako trendy záležitost…
Nevadí ti to?
Ne, mě to těší!
Co postrádáš v současné české literatuře? Říkal jsi, že by měla konečně nastoupit nová generace.
Problém je, že se vyjadřuju k něčemu, o čem moc nevím. Ale umím si představit současný stav. Myslím, že to tu ještě vězí pomalu v disentu, v kavárenské kultuře. Mám pocit, že se tvoří určité party a já jsem byl vůči nim vždycky skeptický. Postrádám solitérnost. A taky mi přijde, že se píše moc lokálně. Samozřejmě, překládá se, ale jenom v rámci eurounijního výměnného obchodu - občas je třeba vytáhnout někoho z východní Evropy jako králíka z klobouku.
Hodně kouříš…
No jo.
Máš ještě nějakou jinou slabost kromě kouření?
Pro ženy třeba. Bohužel, přináší to hodně bolesti…
Ve Slabosti jsi ukázal, že máš ženský svět pefektně zmapovaný, vyjadřuješ se k přirozenému make-upu, módním časopisům…
Nemám moc kamarádů mezi muži. V přátelství se ženami aspoň zůstává napětí mezi pohlavími.
Dovedeš si představit, že budeš psát celý život?
S ničím jiným nepočítám. Taky proto, že jsem si nic jiného nenašel. Nasměroval jsem k psaní všechno, teď jde hlavně o druhou knížku. Možná se ukáže, že jsem se spletl a že odbočení bylo úplně mimo.
Takže nemáš v plánu vrátit se někdy k právu?
Asi ne.
Když jsme u toho - vystudoval jsi právnickou fakultu, šest let ses věnoval praxi. Ovlivnil tě hodně právnický jazyk? Na celé knížce je asi nejlepší zrvona práce s jazykem, přesnost vyjadřování…
Jsem rád, že to říkáš, taky jsem byl vděčný za každou recenzi, která mě třeba strašně ztrhala, ale vyzdvihla jazyk. Protože o čem jiném literatura je? Snažil jsem se být odpovědný k jazyku (a je docela vtipné, že já mluvím o odpovědnosti). Je to asi jediná deviza, kterou jsem si přinesl z práv.
V jednom rozhovoru jsi říkal, že v nové knížce se budeš snažit věty naopak rozvolnit, míň škrtat. Jak to dopadlo?
Zatím se zdá, že to tak bude. Snažím se sestavit text z jednodušších výpovědí, je tam vysoká frekvence jednoslovných vět jako: „Sedíme. Ležíme.“ Ve Slabosti jsem toužil mít každou větu hezkou, ale bylo mi skoro jedno, jestli dává smysl. V tomhle ohledu byla strašně ornamentální.
Na nějakou silnější dějovou linii se ale asi těšit nemůžeme?
Ne, protože mě to neoslovuje. Nikdy mě na literatuře tolik nezajímal příběh. Vždycky jsem se nějak podvědomě takovým knihám vyhýbal, vlastně jsem si tím četbu ztěžoval. Tady se teď propaguje teze, že kdo nemá příběh, nemá co říct. S tím naprosto nesouhlasím, protože si nemyslím, že by byla realita strukturovaná příběhem.
Slabost je hodně tematicky roztříštěná, změní se něco?
První kniha byla dělaná vpodstatě tak, že jsem si přečetl nějaký článek v Týdnu, něco mě v něm zaujalo, a pak jsem zpětně přemýšlel, jak by se dala úvaha na dané téma zapojit do textu.
Přesně tak mi to taky přišlo: poslepované myšlenky o čemkoli…
A tak to taky bylo. Tak mi dej pár facek, no. Jenže člověku je líto vyhazovat něco, co psal celý den, v první knize mu všechno přijde jako perly. Takže nová kniha bude úplně jiná, bude sevřená po všech směrech - „ich“ formou, místem , časem, tematičností… Doufám, že bude lepší.
Zůstane tu vůbec nějaká spojnice s první knihou? Aspoň ten jazyk?
A to, že je autor bestie.
Kdy jsi začal psát další knížku?
Začátkem července.
Tos ji napsal rychle.
Toho se taky bojím.
Třeba jí to prospěje, žes v ní moc nepřepisoval a neškrtal.
Nechci už udělat znovu tu chybu, že bych se v ní rýpal. Takže se místo prokomponovanosti spoléhám na plynutí.
Jak je dlouhá?
Zatím má asi 230 stran, takže je to spíš novela.
Víš už, kdy vyjde a jaký bude název?
Bude se asi jmenovat Šternův pokus milovat. Na konci roku text odevzdám, takže knížka by mohla vyjít někdy v únoru. Pokud mi to tedy v Argu nehodí na hlavu.
Někde jsem četla, že bys chtěl, aby šlo v tvé nové knížce „skutečně o život“. Zajímalo by mě, jestli se opět dočkáme nějaké takové lahůdky na záložce knihy - u Slabosti to bylo sdělení, že jsi chtěl napsat „dobrý román“. Recenzenti by si zase smlsli…
Ale nejvtipnější bylo, že jsem si to vůbec neuvědomoval. Celá záložka byla tragédie, protože navíc obsahuje citát Václava Jamka (redaktor knihy, pozn. red.), kde se nešťastně zmiňuje lucidita, která by právě odkazovala ke Kunderovi.
Myslím, že stačí jen prolistovat Slabostí a každý si vybaví Kunderu, což také všichni zdůrazňovali. Podobnost je natolik zřejmá, že se ani nechce věřit tvému tvrzení, že tě srovnání zaskočilo, žes ho nečekal.
Já vím, ale opravdu jsem to nečekal. Se svojí předchozí knihou jsem udělal chybu v tom, že jsem se v ní snažil dospět. Bral jsem tehdy psaní hodně vážně, velice silně jsem věřil v psané slovo. A Kundera mu podle mě taky maximálně věří. Asi jsem pak na cestě nasál jeho styl, aniž jsem si to v tu chvíli uvědomoval.
Na oné slavné záložce se také dozvídáme, že knížka by měla být i o smíchu. Fakt tam je?
Je.
A kde?
Já jsem měl pocit, že pod těmi esejemi by měl být smích. Asi jsem udělal chybu, že jsem ho nějak formálně nezdůraznil… Pro mě tam byl. Celé neštěstí bylo, že se to pak začalo brát vážně.
Když už, tak místy cítím spíš výsměch.
To ano. Ve Slabosti se také operuje s cynickým smíchem. Ale smích v ní být měl. Pokud jsi ho nenašla, tak tam asi není. Příště to udělám formálně líp.
Jak formálně? Napíšeš do závorky „cha cha“?
Ale tohle zrovna v nové knížce mám! Je tam třeba napsáno „It´s gonna be fun“.
Aby to zase nesklouzlo spíš k výsměchu…
Uvidíme.
Kromě toho čiší ze Slabosti i jistá arogantnost.
Ve mně je arogantnost. Ale není to arogance bezbolestná. Když já pořád všude cpu tu bolest…
Přišlo mi, že se arogancí možná snažíš ubránit soucitu.
No! Jsem přecitlivělý a plný soucitu, ale z nějakého důvodu se mu bráním. (Tohle by bylo na psychoanalýzu…) Pro mě je úžasné, že tam někdo vidí schopnost soucitu, protože bez toho se literatura dělat nedá. Když se podíváme na vrcholně cynické a zlé autory, zjistíme, že jsou to právě lidé plní soucitu. Třeba Bernhard.
Pořád mluvíš o bolesti, o právu na bolest...
Celé spisovatelství je podle mě o bolesti, všichni soupeříme, kdo nese větší bolest. Ale velká témata bolesti už jsou vyčerpaná, například Osvětim.
O té píšeš taky. A o tom, že nikdo nemá právo objektivně poměřovat bolest. Člověk má mít podle tebe právo třeba na bolest z rozmazlenosti. Tohle musí asi hodně lidí popouzet.
Částečně jde o provokaci, ale má reálný základ. Mě štve, že jsou tu lidi, kteří mají pocit, že mají patent na bolest. Ale já nevidím, čím se odlišují třeba ode mě!
Karolína Demelová
David Zábranský se narodil v Praze roku 1977, vystudoval Právnickou fakultu UK, studoval také mediální vědy. Šest let působil jako právník v nevládních organizacích zabývajících se lidskými právy. V roce 2006 vyšla v nakladatelsví Argo jeho kniha Slabost pro každou jinou pláž, za niž vyhrál v kategorii Objev roku Magnesii Literu. Žije v Praze.
Úryvky z recenzí na Slabost pro každou jinou pláž:
Slabost pro každou jinou pláž má spoustu atributů, kterými čtenáře, zejména ty, kteří nechtějí být považováni za ignoranty, potěší: je dostatečně hlubokomyslná, neustále operuje s paradoxy, nad příběhem se vznáší jakási aura úsměvné, trošku unavené skepse z našich prapodivných, rozporuplných životů; nese v sobě dostatek témat, o nichž jsme zvyklí salonně žvanit, a hlavně na své čtenáře evidentně „klade nároky“ – podaří-li se vám ve zdraví přežít takovou dávku filosofie, to už jste panečku nějaká hlava.
Marta Ljubková, A2, č. 17/ 2007
Překvapivě zralá, slovesně vytříbená prvotina, u níž nás nesmí příliš svést její napovídající podtitul Poznámky k moři, smíchu a duchu doby. Jde o rafinovaně komponovaný román s výraznými postavami, na nichž je exponována aktuální problematika vztahu mezi "tajemným", chudým Východem a spotřebním Západem, ale také originálně viděného vztahu mezi mužem a ženou.
magnesia-litera.cz
Vrcholem Zábranského hry na myslitele jsou pasáže, v nichž se pustí do „metafor“ s Osvětimí, kterou zapojuje do svých kuriózních definic a úvah o rozdílu mezi Západem a Východem. Nechá je produkovat ukrajinské Polině, kterou přes její zcela abstraktní (vycucanou) identitu nelze než litovat.
Jiří Peňás, Týden, 23. 3. 2007
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(21. 11. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2051
Právo na bolest z rozmazlenosti
Karolína Demelová
S Davidem Zábranským jsme se sešli v Holešovicích. Nějakou chvíli nám trvalo najít místo, kde by nebylo obsazeno, mohlo se kouřit a kde by diktafon zaznamenal i něco jiného než kavárenský šum. Byla jsem zvědavá na spisovatele, který ve své prvotině Slabost pro každou jinou pláž plnými hrstmi rozhazuje své názory na cokoli od přirozeného make-upu po adopce na dálku. Další kniha, na které právě pracuje, prý bude zcela jiná.
Recenze na tvoji první knihu byly vpodstatě stejné, všechny zmiňovaly podobnost s Kunderou, náročnost, precizní jazyk. Byla nějaká, která tě opravdu zasáhla, naštvala?
Nejvíc mě určitě zasáhla Peňásova recenze v Týdnu, ale nějak se mě dotkly všechny. Přínosné byly hlavně ty negativní, mnohé jsem pak díky nim přehodnotil.
Spousta spisovatelů literární kritiku okázale přehlíží. Ty přiznáváš, že jsi četl všechny, a dokonce tě donutily přehodnocovat. Není to zase druhý extrém?
Vím, že je to špatné, ale já se nechám snadno ovlivnit… Beru to tak, že já i kritika jsme na jednom poli a musíme spolu komunikovat, musíme se navzájem vnímat. Oni mi vlastně nahrazují odezvu od čtenářstva.
Znamená to, že příští knížka bude úplně jiná?
Je jiná. A myslím si, že je mi bližší.
Slabost pro každou jinou pláž ti vynesla Magensii Literu za Objev roku 2007. Co pro tebe cena znamenala?
Já jsem ji chtěl. Asi bych se cítil k ničemu, kdyby Slabost nevzbudila žádný ohlas. Pro mě to představovalo nejpozitivnější možný vývoj: byl jsem rád, že někoho naštvala, ale zárověň jsem rád, že to ta Litera vyvážila.
Jak se stane, že úplně neznámý autor vydá čtyřsetstránskovou prvotinu u renomovaného nakladatelsví?
Samozřejmě byla potřeba notná dávka štěstí. Poslal jsem text do čtyř nakaldateství a odepsali z Arga, kde jsem narazil na Evu Slámovou, které se líbil.
Jak dlouho jsi ji psal?
Rok a půl jsem psal, rok a půl škrtal.
Mají postavy ze Slabosti nějaký reálný předobraz? Musím říct, že na mě působily dost strnule, neživě.
Samozřejmě je třeba přísun reality. Když to řeknu hodně kunderovsky: potřebuju nějaké gesto, potřebuju poznat dynamiku osobnosti, a pak můžu budovat něco vyššího, zapojit představivost. Potom tam vystupuje vypravěč, což je takový hajzlík. To jsem byl já.
Jaký teď máš vztah ke Slabosti?
Vůbec ne dobrý. Já hlavně nemám dobrý vztah k sobě ani k celé té životní fázi. Je to jedno z témat knihy: jak se na sebe díváme zpětně. Mně se ještě nestalo, abych se ohlédl a radoval se. Děsivé na tom ale je, že tady teď sedím a říkám, jak jsem v pohodě, a až se na to budu dívat zpětně, pomyslím si, že jsem se choval jako idiot.
Četl jsi ji po jejím vydání?
Ne. Četl jsem ji stokrát před tím. Ale jak jsem tu knihu nenáviděl, tak jsem během přípravy na autorská čtení zjistil, že zase není tak špatná, že se dá číst.
Říkáš, žes ji psal v těžkém období, z bolesti. Bylo psaní zpočátku jen určitou formou terapie, nebo jsi počítal s tím, že by mohla být vydána?
Mně přišlo automatické, že ji někdo vydá, ale nepočítal jsem s tím, že ji někdo bude číst. Tohle samozřejmě zní jako paradox a nedává to smysl. Prostě jsem před sebou neviděl čtenáře, což mi zabránilo v autocenzuře.
Změnil se ten postoj při psaní druhé knížky? Máš už nějakou představu čtenáře, ke kterému text směřuješ?
Právě že ho asi pořád nemám. Ale už jsem si vědom toho, že to bude vystavené do veřejného prostoru a každý si bude moci kopnout.
Takže nemáš tušení, kdo tě čte? Ani na autorských čtení ses neseznámil s nějakým okruhem lidí, které bys mohl považovat za své čtenáře?
Nedávno mi někdo přinesl rozhovor s Markem Dalíkem, ve kterém říká, že právě čte Slabost (rozhovor pro MF Dnes, pozn. red.). Docela mě to potěšilo. Nechtěl bych mít čtenářskou obec, jakou má třeba Jáchym Topol. Mně jsou asi tyhle obskurnější kruhy čtenářů bližší.
Taky jsem ten rozhovor četla, ale měla jsem z něj pocit, že jde o určitou pózu - touhu ukázat, že čte něco náročného, intelektuálního… Nestává se z tebe vlastně módní autor?
Možná se z toho stává něco jako trendy záležitost…
Nevadí ti to?
Ne, mě to těší!
Co postrádáš v současné české literatuře? Říkal jsi, že by měla konečně nastoupit nová generace.
Problém je, že se vyjadřuju k něčemu, o čem moc nevím. Ale umím si představit současný stav. Myslím, že to tu ještě vězí pomalu v disentu, v kavárenské kultuře. Mám pocit, že se tvoří určité party a já jsem byl vůči nim vždycky skeptický. Postrádám solitérnost. A taky mi přijde, že se píše moc lokálně. Samozřejmě, překládá se, ale jenom v rámci eurounijního výměnného obchodu - občas je třeba vytáhnout někoho z východní Evropy jako králíka z klobouku.
Hodně kouříš…
No jo.
Máš ještě nějakou jinou slabost kromě kouření?
Pro ženy třeba. Bohužel, přináší to hodně bolesti…
Ve Slabosti jsi ukázal, že máš ženský svět pefektně zmapovaný, vyjadřuješ se k přirozenému make-upu, módním časopisům…
Nemám moc kamarádů mezi muži. V přátelství se ženami aspoň zůstává napětí mezi pohlavími.
Dovedeš si představit, že budeš psát celý život?
S ničím jiným nepočítám. Taky proto, že jsem si nic jiného nenašel. Nasměroval jsem k psaní všechno, teď jde hlavně o druhou knížku. Možná se ukáže, že jsem se spletl a že odbočení bylo úplně mimo.
Takže nemáš v plánu vrátit se někdy k právu?
Asi ne.
Když jsme u toho - vystudoval jsi právnickou fakultu, šest let ses věnoval praxi. Ovlivnil tě hodně právnický jazyk? Na celé knížce je asi nejlepší zrvona práce s jazykem, přesnost vyjadřování…
Jsem rád, že to říkáš, taky jsem byl vděčný za každou recenzi, která mě třeba strašně ztrhala, ale vyzdvihla jazyk. Protože o čem jiném literatura je? Snažil jsem se být odpovědný k jazyku (a je docela vtipné, že já mluvím o odpovědnosti). Je to asi jediná deviza, kterou jsem si přinesl z práv.
V jednom rozhovoru jsi říkal, že v nové knížce se budeš snažit věty naopak rozvolnit, míň škrtat. Jak to dopadlo?
Zatím se zdá, že to tak bude. Snažím se sestavit text z jednodušších výpovědí, je tam vysoká frekvence jednoslovných vět jako: „Sedíme. Ležíme.“ Ve Slabosti jsem toužil mít každou větu hezkou, ale bylo mi skoro jedno, jestli dává smysl. V tomhle ohledu byla strašně ornamentální.
Na nějakou silnější dějovou linii se ale asi těšit nemůžeme?
Ne, protože mě to neoslovuje. Nikdy mě na literatuře tolik nezajímal příběh. Vždycky jsem se nějak podvědomě takovým knihám vyhýbal, vlastně jsem si tím četbu ztěžoval. Tady se teď propaguje teze, že kdo nemá příběh, nemá co říct. S tím naprosto nesouhlasím, protože si nemyslím, že by byla realita strukturovaná příběhem.
Slabost je hodně tematicky roztříštěná, změní se něco?
První kniha byla dělaná vpodstatě tak, že jsem si přečetl nějaký článek v Týdnu, něco mě v něm zaujalo, a pak jsem zpětně přemýšlel, jak by se dala úvaha na dané téma zapojit do textu.
Přesně tak mi to taky přišlo: poslepované myšlenky o čemkoli…
A tak to taky bylo. Tak mi dej pár facek, no. Jenže člověku je líto vyhazovat něco, co psal celý den, v první knize mu všechno přijde jako perly. Takže nová kniha bude úplně jiná, bude sevřená po všech směrech - „ich“ formou, místem , časem, tematičností… Doufám, že bude lepší.
Zůstane tu vůbec nějaká spojnice s první knihou? Aspoň ten jazyk?
A to, že je autor bestie.
Kdy jsi začal psát další knížku?
Začátkem července.
Tos ji napsal rychle.
Toho se taky bojím.
Třeba jí to prospěje, žes v ní moc nepřepisoval a neškrtal.
Nechci už udělat znovu tu chybu, že bych se v ní rýpal. Takže se místo prokomponovanosti spoléhám na plynutí.
Jak je dlouhá?
Zatím má asi 230 stran, takže je to spíš novela.
Víš už, kdy vyjde a jaký bude název?
Bude se asi jmenovat Šternův pokus milovat. Na konci roku text odevzdám, takže knížka by mohla vyjít někdy v únoru. Pokud mi to tedy v Argu nehodí na hlavu.
Někde jsem četla, že bys chtěl, aby šlo v tvé nové knížce „skutečně o život“. Zajímalo by mě, jestli se opět dočkáme nějaké takové lahůdky na záložce knihy - u Slabosti to bylo sdělení, že jsi chtěl napsat „dobrý román“. Recenzenti by si zase smlsli…
Ale nejvtipnější bylo, že jsem si to vůbec neuvědomoval. Celá záložka byla tragédie, protože navíc obsahuje citát Václava Jamka (redaktor knihy, pozn. red.), kde se nešťastně zmiňuje lucidita, která by právě odkazovala ke Kunderovi.
Myslím, že stačí jen prolistovat Slabostí a každý si vybaví Kunderu, což také všichni zdůrazňovali. Podobnost je natolik zřejmá, že se ani nechce věřit tvému tvrzení, že tě srovnání zaskočilo, žes ho nečekal.
Já vím, ale opravdu jsem to nečekal. Se svojí předchozí knihou jsem udělal chybu v tom, že jsem se v ní snažil dospět. Bral jsem tehdy psaní hodně vážně, velice silně jsem věřil v psané slovo. A Kundera mu podle mě taky maximálně věří. Asi jsem pak na cestě nasál jeho styl, aniž jsem si to v tu chvíli uvědomoval.
Na oné slavné záložce se také dozvídáme, že knížka by měla být i o smíchu. Fakt tam je?
Je.
A kde?
Já jsem měl pocit, že pod těmi esejemi by měl být smích. Asi jsem udělal chybu, že jsem ho nějak formálně nezdůraznil… Pro mě tam byl. Celé neštěstí bylo, že se to pak začalo brát vážně.
Když už, tak místy cítím spíš výsměch.
To ano. Ve Slabosti se také operuje s cynickým smíchem. Ale smích v ní být měl. Pokud jsi ho nenašla, tak tam asi není. Příště to udělám formálně líp.
Jak formálně? Napíšeš do závorky „cha cha“?
Ale tohle zrovna v nové knížce mám! Je tam třeba napsáno „It´s gonna be fun“.
Aby to zase nesklouzlo spíš k výsměchu…
Uvidíme.
Kromě toho čiší ze Slabosti i jistá arogantnost.
Ve mně je arogantnost. Ale není to arogance bezbolestná. Když já pořád všude cpu tu bolest…
Přišlo mi, že se arogancí možná snažíš ubránit soucitu.
No! Jsem přecitlivělý a plný soucitu, ale z nějakého důvodu se mu bráním. (Tohle by bylo na psychoanalýzu…) Pro mě je úžasné, že tam někdo vidí schopnost soucitu, protože bez toho se literatura dělat nedá. Když se podíváme na vrcholně cynické a zlé autory, zjistíme, že jsou to právě lidé plní soucitu. Třeba Bernhard.
Pořád mluvíš o bolesti, o právu na bolest...
Celé spisovatelství je podle mě o bolesti, všichni soupeříme, kdo nese větší bolest. Ale velká témata bolesti už jsou vyčerpaná, například Osvětim.
O té píšeš taky. A o tom, že nikdo nemá právo objektivně poměřovat bolest. Člověk má mít podle tebe právo třeba na bolest z rozmazlenosti. Tohle musí asi hodně lidí popouzet.
Částečně jde o provokaci, ale má reálný základ. Mě štve, že jsou tu lidi, kteří mají pocit, že mají patent na bolest. Ale já nevidím, čím se odlišují třeba ode mě!
Karolína Demelová
David Zábranský se narodil v Praze roku 1977, vystudoval Právnickou fakultu UK, studoval také mediální vědy. Šest let působil jako právník v nevládních organizacích zabývajících se lidskými právy. V roce 2006 vyšla v nakladatelsví Argo jeho kniha Slabost pro každou jinou pláž, za niž vyhrál v kategorii Objev roku Magnesii Literu. Žije v Praze.
Úryvky z recenzí na Slabost pro každou jinou pláž:
Slabost pro každou jinou pláž má spoustu atributů, kterými čtenáře, zejména ty, kteří nechtějí být považováni za ignoranty, potěší: je dostatečně hlubokomyslná, neustále operuje s paradoxy, nad příběhem se vznáší jakási aura úsměvné, trošku unavené skepse z našich prapodivných, rozporuplných životů; nese v sobě dostatek témat, o nichž jsme zvyklí salonně žvanit, a hlavně na své čtenáře evidentně „klade nároky“ – podaří-li se vám ve zdraví přežít takovou dávku filosofie, to už jste panečku nějaká hlava.
Marta Ljubková, A2, č. 17/ 2007
Překvapivě zralá, slovesně vytříbená prvotina, u níž nás nesmí příliš svést její napovídající podtitul Poznámky k moři, smíchu a duchu doby. Jde o rafinovaně komponovaný román s výraznými postavami, na nichž je exponována aktuální problematika vztahu mezi "tajemným", chudým Východem a spotřebním Západem, ale také originálně viděného vztahu mezi mužem a ženou.
magnesia-litera.cz
Vrcholem Zábranského hry na myslitele jsou pasáže, v nichž se pustí do „metafor“ s Osvětimí, kterou zapojuje do svých kuriózních definic a úvah o rozdílu mezi Západem a Východem. Nechá je produkovat ukrajinské Polině, kterou přes její zcela abstraktní (vycucanou) identitu nelze než litovat.
Jiří Peňás, Týden, 23. 3. 2007
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(21. 11. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2051