Hašler, aneb co ty na to, národe?

Co ty na to Nymburku – Aleš Misař

Představení pod taktovkou Evy Hrubé patří mezi ta, která dovedou publikum napínat dlouho před vypuknutím premiéry. Vždy, když tato energická umělkyně přijde na jeviště – a nejen to divadelní - s něčím novým, přinejmenším pro nymburskou scénu je to událost. Od Evy se čeká, že překvapí a šokuje, zkrátka že přijde s něčím neotřelým, co diváka vyštípá z veseloherního spánku, v němž je udržován hálkovskou dramaturgií.

Po „těžké“ klasice, Nezvalově Manon Lescaut, Eva sáhla do skrytějších vod divadelní tvorby a vybrala si hru českého herce a spisovatele Vlastimila Venclíka, o tragické roli slavného českého písničkáře v boji s přízrakem „hnědé diktatury“, na českých prknech dosud neuvedenou. Na představení lákaly už měsíc dopředu tajuplné plakátky s fotografií prázdné židle a prostým nápisem „Hašler“, ale až v kritickou středu nadešel čas odhalit karty. Toho podzimního večera s ubývajícím světlem vnikalo do foyer Hálku čím dál více návštěvníků, kterým jako umělecký předkrm Eva naservírovala výstavu svých fotografií, povedených přírodních momentek z okolí Labe a kostela Sv. Jiljí. Ti, kdo vyčkávali na třetí zvonění v hledišti, pozorovali v namodralém přítmí kamennou zeď a uprostřed ní bránu s výmluvným „Arbeit macht frei.“ Už tento pohled zbavil diváka myšlenek na jakýkoli humor; po zádech začal přebíhat mráz. A skutečně tudy na začátku vpochodoval tichý zástup trestanců. Poté už tóny jedné z Hašlerových balad zahájily představení. Ty vzápětí přetrhl řízný beat-box Jana Koláře a odvážné taneční variace ve vzrušujícím-sexy podání Agáty Čechové. Tím se rozvíjel bezeslovný prolog hry, nesený se rytmem a pohybem. Zatím mlčenlivý Hašler sešel do hlediště rozdat několik květin. Vím, že Eva si vždy dává záležet na choreografické stránce představení, ale tentokrát mě po dvacet minut sužovaly obavy, zda se pro samý tanec dostane na dialogy. Nakonec jsem se jich dočkal a opravdu jsem mít uši nastražené. Chtěl-li divák pro sebe ze hry něco těžit, nemohl se spokojovat jen pouhou pastvou pro oči.

Mnohé znaky režijní práce dávají vzpomenout na předchozí „Manon“, ať už jde o dělbu práce v souboru nastavenou tak, aby si žádná role nepřipadala zbytečnou, o taneční vložky, symbolické pasáže beze slov, míšení autentické dobové atmosféry s moderními prvky nebo užívání neobvyklých rekvizit. Oproti sladké zpěvné Manon je Hašler už podle námětu hotovou tragédií. Výjevům z koncentráku či výslechům s gestapačkou se nezasmějete ani nechtíc. Navíc divák se tu musí popasovat s filozoficky náročnějším textem.

Myšlenkové jádro hry tvoří pohovory Hašlera Petra Čecha u „paní Komisaře“ Evy Hrubé (v červené kšiltovce, přiléhavých kožených kalhotách a vysokých holinkách). Ne náhodou si Venclík si vybral závěrečnou epizodu života hudebního génia. Hašler, zásadový vlastenec hrubě nespokojený s osudem své země, začne psát písničky provokující nacistický režim a svými postoji se stává vůbec pro mocenskou mašinérii nepohodlnou osobou. Hašler spadne do hledáčku potentátů a musí na pokračování absolvovat výslechy u přidělené „paní Komisař“. Tato sezení se zdají být úpornou bitvou ani ne tolik dvou odlišných osobností (v některých rysech, například v zásadovosti a lásce k umění, se gestapák a Hašler dokonce shodují), ale spíše vzájemně protikladných lidských principů, jež zastupují. Přetlačují se tu poslušnost proti hrdinství, kolektivní stádnost proti individuální vzpouře, věrnost proti zrádcovství. Hašler je vyslancem té sympatičtější poloviny, gestapačka se na jednu stranu obdivuje Hašlerovu umění a jeho odvaze vyčnít z davu loajálních, na druhou stranu, jako představitelka moci je nucena ho sama k této loajalitě přemlouvat. Když se jí to ani po důrazném naléhání nepodaří, posílá ho s lítostí do lágru na smrt. Tragika tohoto souboje je zdvojena vnitřními konflikty v postavách samých – Hašler zápolí se svým narůstajícím strachem, který ho svádí k zachování života, i za cenu upuštění od svých ideálů. Dobře ví, že proti dravému zvířeti moci je jeho vzpoura předem prohraným bojem a že shovívavost gestapačky mu v konečném důsledku bude málo platná. Paní Komisařku zase trápí, že svého oblíbeného umělce nedovede přivést k „rozumu“ a sama si je vědoma, že ve službách totality si nemůže dovolit Hašlera donekonečna zachraňovat. Z dialogů se křeše i věčně aktuální otázka po české národní povaze. Jsme národem zrádců a příštipkářů, vzdavačů a udavačů, kteří přežívají pouze cestou loajality? Jsme národem přizpůsobivých, který raději podtrhnou své hrdiny než aby je následovali do boje? Neumíme se bránit cizovládě jinak než písničkami a humorem? Ale jednoznačná odpověď neexistuje, nechť si ji každý vyvodí sám s pomocí svých zkušeností a znalostí. Hašlerův osud, jak jej líčí Vlastimil Venclík, ukazuje spíše k nelichotivým závěrům.

Herecky dominuje sama režisérka v nevšední roli ženského gestapáka „paní Komisař“. Bravurně zvládla povýšenecky tahavou dikcí potentáta, vše česky bez zbytečných příkras germanismů. Petr Čech sice odehrál roli rebelujícího Hašlera poctivě, jen vedle Evy občas působil jako trochu vyplašený hrdina, příliš nezvyšující hlas. Milým překvapením nejen pro mě byl herecký skok Marcely Biháriové, která na malé ploše dokázala přesvědčit o svém nadání, když v roli manželky pořádně vykřičela „nespolehlivého“ Hašlera. Dlouho se nezbavím vzpomínky na autentického opilce v podání Jana Vlčka. Ještě vyzdvihuji scénografii v podání Jana Koláře, kterého už lze pasovat na vrchního výtvarníka souboru.

Po náročném a nečekaně dlouhém kuse přišel nadšený potlesk a děkovačka. Na jeviště byl vyvolán i autor Vlastimil Venclík, za jehož finanční podpory se vše mohlo uskutečnit. S ironickou lítostí mluvil o krušné době, „kdy si autor musí platit za uvedení vlastní hry“, ale ihned dodal, že „má v záloze ještě několik her a dostatek peněz, takže se máme na co těšit.“ Mimo jiné prozradil, že „Hašler“ je dílem starším než většina účinkujících.

Při závěrečném hemžení ve foyer se mi podařilo nakupit něco málo názorů z publika. Stížnosti se ponejvíce obracely k příliš zdlouhavým pasážím – tanečním výstupům a četným záznamům Hašlerových písní, během kterých pohyb děje vždy poněkud zatuhl na hranici únosnosti. Sama režisérka ale při děkovačce přiznala, že do poslední chvíle neměla potuchy o délce představení. Úmysl však byl prý dobrý – vnést do představení co nejvíce atmosféry z Hašlerových písní. A zde některé hlasy z hlediště: „Líbilo se mi moderní pojetí tématu, jen bych ubral trochu vulgárních výrazů a také bych to v některých místech zkrátil, ale jinak představení mělo vysokou úroveň,“ řekl bonviván Radek. „Bylo to bezvadné, mně se líbí, že Eva je stále svá a to se kladně projeví,“ řekla divačka Marie s očima zářícíma nadšením. „Musím si pořádný názor teprve srovnat v hlavě, ale osobně bych tam od Hašlera uvítal více veselých písní, vždyť i takové měl! Výborná byla Eva, to, co se musela naučit, byla pěkná kláda!“ řekl Jarda od piva. „Bylo to zajímavě zpracované, ale zdlouhavé. Někde by to chtělo zkrátit, hlavně myslím ty hudební proluky,“ uvedla divačka Šárka.

Přese všechnu zdlouhavost a intelektuální náročnost jsme ve středeční večer byli svědky práce umělecky vysoké a myšlenkově hluboké práce, ke které se bude stát za to vracet ještě za sto let a nejen na území Nymburka. Dá se předpokládat, že představení Hašlera se během repríz bude vyvíjet a dobrušovat, aby ještě důkladněji na divácké mozky dopadlo ono intelektuální kladivo skryté pod pokličkou dialogů, Hašlerových balad a míhajících se světel. Nymburská divadelní scéna ještě může být vděčná, že pro ni tvoří někdo tak odvážný jako Eva Hrubá. Působí ve zdejším rybníku jako štika, která nedovolí, aby kapři v bahně usínali, okysličuje náš vkus a drží ho ve zdravém napětí. Jestliže někde v Nymburku kvete naděje na originální a svébytné divadelní umění, nejúrodnější pole vidím v mladém a odvážném souboru kolem Evy Hrubé. Co ty na to, Nymburku?

Kabaret Evy Hrubé - wethes

Karel Hašler (1879 - 1941) je bezesporu významnou osobností české kultury. Kariéru započal jako herec v divadelních společnostech Choděry a Dobrovolného, poté nastoupil do Národního divadla, kde působil 12 let až do roku 1915. Již v této době skládal písně s texty, rezonující aktualní společenská témata. Po odchodu z Národního divadla působil jako kabaretiér, po roce 1918 vedl palác Lucerna. Současně působil ve filmovém průmyslu jako herec (např. němý film Varhaník u sv. Víta), scénárista, režisér a producent. Obrovskou osobní statečnost prokázal při německé okupaci, když svými písněmi zesměšňoval hitlerovské Německo a vybízel k národní soudržnosti. Při natáčení filmu Městečko na dlani byl poprvé zatčen a tři dny vyslýchán. Po propuštění pokračoval ve výrobě Městečka na dlani, ale 2. září 1941 byl přímo při natáčení exteriérů znovu zatčen. Opětovného propuštění se již nedočkal a zemřel v koncentračním táboře Mauthausen 22. prosince 1941.

Venclíkova hra se odehrává právě v roce 1941 a její dějovou osu tvoří zejména události kolem Hašlerova zadržení a následného výslechu. Při dialogu s gestapáckým inspektorem Hašler bilancuje svůj dosavadní život, společenské dění za protektorátu a obhajuje své osobní názory a postoje. Vedlejší postavy milenky Lotty, Rudolfa Frimla, režiséra Vaňka nebo Hašlerovy manželky Zdeny se objevují druhých plánech hry, v časových reminiscencích. V průběhu můžeme sledovat Hašlerův urputilý boj za pravdu a spravedlnost v prostředí, kde většina přátel vzdala své původně radikální názory a přijala roli, přidělenou protektorátním zřízením.

Dramatizace Evy Hrubé začíná téměř dvacetiminutovou, strhující a dech beroucí taneční sekvencí, zobrazující pochod vězňů v koncentračním táboře. Emotivní tanec sólistky Agáty Čechové vyjadřuje zoufalé a sklíčené pocity bytostí odsunutých většinovou společností za hranici lidskosti. Po tomto raketovém startu jako by hra náhle vyhořela a ztratila motor. Předlouhé výslechy Hašlera, odehrávající u stolu jsou střídány plochými obrazy z natáčení filmu, zjednodušené pouze na pijatyky filmového štábu u nezbytného klavíru. Hašler v podání Petra Čecha bezradně vlaje jako tělo bez duše mezi obrazy z filmového světa a kruté reality gestapáckého výslechu. Nejvýraznější scénou první půlky se pak stává výjev s manželkou Zdenou, kterou s úžasným nasazením ztvárnila Marcela Biháriová. Druhá půlka začíná přisluhovačským projevem postavy přítele Rudolfa v podání Radima Keitha. Po tomto zmrazujícím projevu lidské malosti a strachu opět následují ploché výjevy výlechu, pijatyk filmového štábu, tanečně pojaté vyjadřování pocitů zatčeného Hašlera až hra dojde k rozpačitému přijatému konci.

Ta naše kundička česká?

Znalci a fanoušci tvorby Evy Hrubé, ale nebudou zklamáni. Rukopis nymburské režisérky je patrný již od prvních okamžiků. Výtvarnému pojetí hry dominuje kulisa koncentračního tábora a dvě rampy s osvětlovací technikou, s kterou se spíše setkáte na diskotékách než na divadle. Kostýmy nejsou dobové, herci se předvádí ve značkových pruhovaných mikinách, ve sportovních soupravách a teplácích jako na módním mole, kostýmní stylizace paní komisařky potěší nejednoho milovníka fetiše. Univerzální téma hry toto výtvarné pojetí bez problému umožňuje. Problém nastává ve spojení dobových nahrávek hašlerových písní a bezejmenné trance a house music, použité při tanečních sekvencích. Tento hudební slepenec mi připadá nešťastný a skoro až na hranici kýče. Režie Evy Hrubé je však nejsilnější právě v tanečních sekvencích, kde ohromuje barevností, exhibicí a promyšlenou choreografií. Zato hrané pasáže jsou nejisté až nudné, skoro jako by herci netušili, co mají hrát. Navenek hra připomíná třpytící módní show plnou krásných křivek a šminek, prokládanou mluvenými výstupy s morálním poselstvím, znějícím do prázdna. Na drama a silný příběh není a nezbyl čas. To co mělo být dramatem se stalo estrádou nebo dokonce postmoderním kabaretem. Možná, že pojetí Evy Hrubé vypovídá o tom, jak dnešní generace vnímá období druhé světové války i osobnost Karla Hašlera. Naše generace nezná utrpení a nesmyslnost války, cucáme hašlerku a v hlavě nám zní „Ta naše písnička česká“. V duchu si z patosu písňového textu děláme legraci stejně jako postava kameramana (ztvárnil Jan Vlček), když zanotuje: „Ta naše kundička česká“. Na jaké místo ve svém varietním programu by samotný kabaretiér Hašler tuto hru zařadil? Na začátek programu, patřící nováčkům předvádějící svou první, těžce nazkoušenou besídku nebo na vrchol pořadu, kde umělečtí vizionáři s lehkostí nastavují svá nelítostná zrcadla před zraky diváků? Odpověď ať najde každý sám.

I přes všechny vady a připomínky stojí za to představení shlédnout. Na nymburské divadelní scéně je Eva Hrubá jediným člověkem, ochotným na divadle experimentovat a to i za tu cenu, že ji to někdy příliš nevyjde.

Hašler, aneb co ty na to, národe?

Scénář: Vlastimil Venclík

Režie, dramaturgie, scénografie, choreografie, kostýmy: Eva Hrubá

Výtvarná spolupráce: Jan Kolář

Tanec: Agáta Čehová

Klavír, zpěv: Radim Keith

Hrají:

Petr Čech, Eva Hrubá, Jan Kolář, Radim Keith, Marcela Biháriová, Anna Bičáková, Martin Daněk, Lucie Větrovská, Adriana Košvancová, Jan Vlček, Venoušek Ulrych

Premiéra: 24. října 2007