Sedm hodin po setmění
Nová kniha Haruki Murakamiho nese tajemné jméno AfterdarkStefan Segi
Vzhledem ke kvalitě předchozích Murakamiho románů byla má očekávání dosti vysoká. Dokáže autor nadále vykřesat ze slov jiskry skrytých světů? Dokáže být Milesem Davisem světové literatury, tajemným černým mágem a zároveň ochráncem upadajícího umění? Hned z kraje bych uvedl, že Afterdark na veškerá očekávání otevřeně rezignuje.
Spisovatel se velmi elegantně vyhl možnému srovnání se svými staršími díly a Afterdark představuje tak trochu odlehčenější stranu jeho tvorby, čímž ale rozhodně nemyslím jakékoliv slevení, co se týká samotné kvality. Autor tento postoj dobře ilustruje i volbou hudební kulisy děje, které dominuje jazz čtyřicátých let, tedy žádná temnota či avantgarda, ale spíše spontánnost a přímočará, nekašírovaná výpověď mladé energie velkoměsta.
Děj krátkého románu popisuje jednu noc v Tokiu. Autor zvolil styl vypravování, ve kterém se objevuje větší množství značně nesourodých postav, jež v průběhu noci naleznou cosi, co je spojuje. Zdánlivě se tedy jedná o postup, který má svá nejlepší léta již za sebou. Nebyl by to ale Murakami, aby ze všedního konceptu nevytvořil autentický literární zážitek.
Obdivuhodný je především způsob, jakým vtahuje čtenáře do děje. Jeho zdánlivě povšechní realistická metoda totiž neservíruje hotové postavy na zlatém podnose. Obraz každé z nich se postupně vytváří v čtenářově mysli, asi jako když se poprvé seznamujete s děvčetem. Ve vzduchu jako by viselo tajemné očekávání. Není to ale očekávání něčeho zlého či skrývaného. Řeč je o intimnosti, kterou v sobě skrývá každý z nás, o hře, kterou každý den hrajeme, abychom udrželi distanci od zbytku světa, a kterou se zároveň snažíme proniknout k ostatním.
Přesně takové jsou postavy Afterdarku. Brání před námi svoji intimní zónu, a aby k nim čtenář pronikl, chtě nechtě s nimi navazuje velmi osobní vztah. Sleduje tak postupné, nijak romantické, vcelku všední seznámení studentky Mari a trombonisty Takahašiho, a to co není vyřčeno na papíře, odehrává se právě v hlavě čtenářově. Jako byste se sami dali s neznámým děvčetem do řeči. Z několika málo slov a indicií skládáte během několika minut celý příběh. Postavy jako by se před čtenářem styděly a bránily se před pohledem vetřelce. Každé slovo může otevřít zcela nový příběh a zároveň může být i koncem celé rozmluvy. Tato neustálá nejistota, rovnocenná přítomnost počátku i konce, je Murakamiho trumfem.
Kolem ústřední dvojice se pak točí větší počet postav, které jako by vypadly z filmu Matrix a Pulp Fiction. Je tu násilnická čínská mafie, sympatická vedoucí hodinového hotelu, tajemný workoholik z paralelního světa a krásné děvče, které utíká do paralelní reality. Nejprve to vše může působit trochu zmatečně, ale právě potencionální komplexnost, ze které se čtenáři ukazuje jenom nesrozumitelný výsek, dává Murakamiho světu zdání opravdovosti a velikosti. Svět je zde živý, složitý systém, jehož obraz utváříme hlavně ve své mysli, abychom se v něm mohli orientovat. Celá skutečnost však zůstane navždy nepoznatelná.
Afterdark je tedy ve zkratce příběhem setkání dvou mladých lidí v prostředí moderního velkoměsta, ve kterém hrají významnou roli podzemní živly, paralelní realita a be – bop. Neobsahuje zdánlivě žádná hluboká moudra, ani věčné pravdy. Na druhou stranu, jak moc vás zajímají pravdy o životě v non-stop baru tři hodiny nad ránem?
Stefan Segi
Murakami, Haruki: Afterdark. Překlad: Tomáš Jurkovič. Euromedia Group - Odeon, Praha 2007, 160 stran.
LitENky, č. 1/27, roč. 2007/2008
(29. 10. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2020