Vlastně jsem totálně šťastná holka
Vilma Manová
Ano, mohlo by se zde jednat o nepromyšlený a bohapustý výkřik do světa vydaný příslušnicí ženského pohlaví… Také by tato replika mohla značit vyslovení závěru dlouhého bilancování svého života… Tímto optimistickým veršem však uvádí mladá česká spisovatelka Simona Racková svůj básnický debut. Sbírka je nazvána Přítelkyně.
Knihu Přítelkyně tvoří 60 básní. Zhruba polovina jich vznikla v roce 2002, ostatní pak v letech 2005 a 2007. Básně nejsou řazeny chronologicky.
Sbírka je psána volným veršem, o němž by se dalo říci, že vyvolává pocit spíše jakéhosi vyprávění (ale s patrnou rytmickou segmentací). Pojednání záměrně sestavenými slovy. Převážná většina básní není opatřena nadpisy, na jejich místě se občas objevuje věnování té či oné autorčině přítelkyni, která nějakým způsobem v dané básni figuruje. Tvorbu Simony Rackové bych celkově charakterizovala jako poezii všedního dne, oproštěnou od jakýchkoli obrazných či zbytečně nadneseně vzletných pojmenování. Formálně ne nepodobnou dialogu (s druhými i se sebou samotnou) a v některých případech tíhnoucí i k vnitřnímu monologu nebo k rekonstrukci výpovědi druhé osoby. Výjimkou není ani užití přímých řečí. Pro jednotlivé básně je typický začátek in medias res – vržení čtenáře do situace, okamžiku, pocitu subjektu: "Jsem důležitá Sedím na zahradě a trhám rybíz", po němž se rozvíjí určitý, nezřídka prostý příběh, jenž graduje závěrečnými verši. Jejich podstata spočívá v jistém konstatování, přirozeně vyplývajícím z předchozího, zároveň ale mnohdy nesoucím překvapivý obrat, který často spojuje a sceluje předešlé motivy do jednotící pointy: "Běžím čím dál zběsileji a úplně marně" - závěr první básně, té, která začala oním nadějným veršem. Interpunkce v některých textech chybí docela, pro jiné jsou typické časté závorky, pomlčky a značky pro vyjádření expresivity.
Co se týká témat a klíčových motivů sbírky, vymezila bych zde tři hlavní okruhy:
V prvním z nich se promítají zážitky a vzpomínky pojící se s autorčinou sestrou Jitkou. Obrazy vzájemného sdílení okamžiků tance, velkého koníčku obou sester: "Vždycky jsme tancovaly já flamenko ona rap". V náznacích, které dávají čtenáři po delší dobu jenom tušit, se odhaluje Jitčina minulost a tragika jejího osudu. Až ústy jejího přítele: "Nemohl jsem o tom mluvit tři měsíce tři měsíce od tý doby co se jí to stalo" se retrospektivně dozvídáme o nehodě, která na ní zanechala trvalé následky. Snad nejpůsobivější je odraz situace v nemocničním pokoji: "úsměvy křeč hlavně žádný soucitný pohledy Měla jsem výčitky když jsem šla na záchod po vlastních nohou". Jakoby nad tím vším se vznáší velká sesterská láska, projevující se zejména v apostrofách s jemným zabarvením melancholie.
Další výraznou složku tvoří téma již zmiňovaného besedování s kamarádkami.
Básně tohoto typu působí jako převyprávění příběhu (s atmosférou tajné holčičí záležitosti) nebo myšlenky, kterou vypověděla přítelkyně přítelkyni při kávě: "Jen co jsme vytahali na půdu jeho batohy vrhli jsme se na sebe řekla Alena a malou vidličkou ukrojila kousek tiramisu". Kromě důvěrných sdělení na hony vzdálených mužským uším zde nalezneme například i letmou informaci v závorce, zpravující o tom, co kamarádky pily nebo kde se setkaly: "To je dobře že jsi dorazila řekla (sešly jsme se ve Slavii)".
Nemalou úlohu v kontextu celé sbírky hraje také problematika partnerských vztahů, těhotenství, zachycení pohledu na spojení světů žen a mužů - s nádechem lehké převahy a nadhledu dívek: "já nevím proč si chlapi myslí že jediný na co ženská sama čeká je chlap". Nechybí ani básně, ve kterých Simona Racková bilancuje svůj postoj k matce nebo před námi rozprostírá vzpomínky na otce.
Sbírka Přítelkyně je psána netradičně. Na první pohled by se mohlo zdát, že v ní půjde o banální prozaické výpovědi (slovy nesoucími poněkud přehnanou důležitost), situované do formy básně (tak jak tomu bývá u některých autorů ve snaze o moderní poezii), avšak opak je pravdou. Před čtenářem se v nenápadných zlomcích utváří kontinuální, zdánlivě mnohdy nelítostný autorčin svět, prodchnutý emocionalitou a subtilní lyričností. Bojující "S tou bezmocí krásných silných žen".
Vilma Manová
Simona Racková: Přítelkyně. Literární salon, Praha 2007. 88 stran.
(V tištěném vydání LitENek vychází recenze ve zkráceném znění.)
(22. 10. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2015