Vteřina nad zemí

Nozdry se jim roztahovaly nasávajíce ostrý oceánský vzduch, který rozháněl divoký vítr. Procházeli uličkami přístavu a pozorovali rybáře v jejich lovecké modlitbě i lodní tesaře při kouzlech s darem dřeva. Eddy také zabloudil v zákoutích uliček do skromné tmavé místnůstky plné malých židliček, která jej nesmírně zaujala. Na stěnách visely barevné obrázky se zvláštními znaky písma. U nízkých stolků se chichotaly zářivě hnědé dětské tváře. Usměvavý menší muž v hnědé kápi rovnal v rohu komůrky hřbety knih jak poslušné vojáky. Eddy se odvážil vstoupit. Pátravě prohlížel každý detail. Místnost byla totiž místní školou a muž v hábitu sahajícím až k patám byl učitel, jehož pohled spatřivší zvědavého Eddyho, očekával otázky. Přivítali se podáním packy. Eddy se muži tuze obdivoval a skláněl se před jeho prací. Byl jako brusič, jež z matných kamenů vybrušuje diamanty a mnoho záleží na jeho jemnosti, trpělivosti a vytrvalosti. Kéž zárodky diamantů, smějících se v ušmudlaných škamnách, jednou krásně zazáří a neshoří pouze jak černé uhlí, kterému něhu svou nikdo nevěnoval. Chvíli si učitel s Eddym vyměňovali vřelé věty, pak ale začala hodina a Eddy odešel s přáteli cestou k písku vtékajícímu do oceánu za Winnie a Wavem.

Vítr na pláži zvedal ve vírech suchý písek a děti větru chytaly do svých plachet jeho sílu. Nohama klouzaly po vrcholcích vln v plném souznění s mocnými živly. Mezi nimi Wave napínal svaly, aby vyhověl větrným nabídkám a s hraničním nadšením zdolával drolící se vrcholky vln jak zasněžené hory. Winnie chlapce vřele uvítala a pomohla jim zahnat hlad, který je sužoval. Když se pak příboj obarvil sluneční krví, přistál Wave na pláži a ačkoli byl unaven, s obrovskou radostí se s chlapci objal a všichni pak do noci vyprávěli o svých osudech až do úplného vyšeptání.

Brzy ráno se Eddy se Šimonem vykradli z tábora a v záři vycházejícího slunce otiskovali své stopy do písku na okraji oceánu. Příboj jim jejich podpis rychle smazával a odnášel odraz jejich energií k zápisu do kroniky modravých hlubin. Chlapci utíkali s větrem v zádech a vbíhali nespoutaně do písečných dun, kde se jim mizely nohy až k lýtkům. Mořští ptáci je nechápavě pozorovali, vznesli se a z výšky volali úsměvně pozdravy, které se ztrácely v šumění vln. Nakonec Šimon s Eddym zpocení vběhli do mrazivé náruče Atlantiku a po pár uvolňujících tempech se nechali donést přívozem vln ke břehu. Cítili se tolik svobodní a plní života. Celý den pak sledovali umění větrných lidí a naslouchali koncertu jejich života. „Loď prý je nejbezpečnější v přístavu,“ říkaly jim každého rána jejich ženy, když muži větru odcházeli do živoucího příboje. „Pro přístav se však lodě nestaví,“ odpovídali oni na to pevně, s dlouhým střetem očí je mozolnatou rukou jemně pohladili po tváři a svěřili svá ošlehaná srdce větru. Eddy vděčně a pozorně naslouchal. Každé slovo, každá slza skanutá do písku se mu vrývala hluboko do paměti.