Česká morbidní slovní zásoba ve vztahu k expresivitě
petra.halbichova
Přetiskujeme referát, shrnující stať Renaty Blatné Česká morbidní slovní zásoba ve vztahu k expresivitě, otištěný v Naší řeči 1994, s. 160-168. Stať poukazuje na vybrané jevy v současné české expresivní slovní zásobě v mluveném jazyce a snaží se o srovnání dnešního stavu se stavem, který panoval ve starších fázích českého jazyka.
Hlavním předmětem článku je zkoumání adherentně expresivní zásoby s intenzifikační funkcí (pod tímto pojmem si lze představit slovní jednotky, které se stávají expresivními v závislosti na kontextu, v článku uváděn příklad se slovesem řvát, které v kontextu lev řve je užito neutrálně, naopak v kontextu dítě řve jde o význam expresivní, a navíc intenzifikující, tj. zesilující neutrální vyjádření dítě pláče). Tato expresiva se, vlivem mluvčích, neustále aktualizují, a tak ze současných expresivních výrazů vznikají expresivní slova nová a silnější (např: výraz hlupák může být zaměněn silnějšími výrazy blbec, idiot, imbecil atd.).
Současné expresivní jednotky se dají rozdělit do dvou základních skupin:
A. lexikální jednotky odkazující k nepříjemným psychickým stavům (např: strachu, úzkosti) a duševním chorobám – tuto skupinu autorka nazývá psychickou
B. lexikální jednotky vztahující se k umírání, smrti, pohřbívání atd. – tato skupina slov se nazývá mortuální.
Do první skupiny, psychické, patří především řada intenzifikačních příslovcí, která se užívají v mluveném jazyce, s významem velmi: jsou to např slova strašně, strašlivě, hrozně, příšerně, obludně, šíleně. Z těchto slov je nejfrekventovanější slovo šíleně: říkáme např: šíleně krásný, šíleně dlouhý, šíleně milý.
Autorka tedy zkoumá toto slovo společně s dalšími odvozeninami základu ŠÍL/EN ve vztahu k odvozeným slovům základu stejného sémantického (významového) pole, tj. BLÁZ/EN. Vybrány byly jak ty případy, kde jsou substantiva blázen/šílenec užívána v přirovnání, tak případy, v nichž jde o přímé označení osoby.
Všimněme si zvýšené frekvence základu ŠÍLEN. Důvody pro tuto zvýšenou frekvenci mohou být v poslední době jak věcné(zvýšený výskyt duševních poruch), tak čistě fonetické. K těmto fonetickým důvodům patří výhoda dlouhé samohlásky, kterou je možno v citově vypjatých promluvách kdykoli libovolně prodloužit. Ve srovnání vokálem A ve slově BLÁZEN se dlouhé Í pociťuje jako mnohem expresivnější. Taktéž počáteční Š (šílený) je v češtině pociťováno jako expresivní znak.
Expresivita slov odvozených od dvou výše uvedených základů má dvě základní polohy. První poloha navazuje na primární význam tj. trpící duševní chorobou, druhá poloha plní čistě intenzifikační funkci. Z výše uvedeného srovnání vyplývá, že výraz ŠÍLENÝ se užívá v obdobných syntagmatických strukturách jako BLÁZEN. Tyto slovní jednotky, které se shodují syntakticky a sémanticky a zároveň jsou spojitelné s jednotkami jistého slovního druhu v určitém tvaru a v jisté větně členské pozici, tvoří lexikální valenční subsystém, tady systém, ve kterém jsou na sobě slova významově závislá.
Historický pohled:
Ve staré češtině sloužila slova BLÁZEN A ŠÍLENEC jako přímá pojmenování. V češtině 14.-16. století dokonce existovala přijmení BLÁZEN A ŠÍLENEC, příčemž frekventovanější bylo slovo BLÁZEN. Už z toho období pochází doklady i na dva přenesené významy slova blázen. Prvním z nich je HŘÍŠNÍK /např: věta každý kto hřešie, blázen jest/, druhým je pošetilec. Už ve staré češtině také nacházíme zárodky současných přirovnání jako blázen: Potom od Herodesa v bielé rúcho oblečen, jako blázen byl sem posmieván.
V Jungmannově slovníku již je slovní čeleď ŠÍLEN mnohem hojněji zastoupena. Pod heslem ŠÍLENÝ nacházíme přenesený význam blízký dnešnímu --- prudký, kvapný. Nalézáme zde i několik dokladů na přenesený význam slova BLÁZEN --- jsou to významy NEZNABOH a HLOUPÝ ČLOVĚK, SPROSTÁK. Jak se dozvídáme z Jungmannova slovníku, původní rozdíl mezi bláznem a šílencem byl v tom, že blázen byl člověk, který nějakým způsobem vybočoval z normálu. Naproti tomu člověk šílený se vyznačoval prudkými pohyby /např: věta: svědčiti nemohou jakož jsou prchliví neb blázniví šílenci.
Z novočeských užití slov blázen a šílenec vyplývá, že v jejich původně značně rozdílné sémantické struktuře došlo k vzájemnému prolínání, které ovlivnilo i současnou spojitelnost těchto slov. K zmíněným dvěma slovním čeledím lze přiřadit i výrazně hovorové slovo CVOK. Bylo by tak možné považovat výrazy ŠÍLENEC, BLÁZEN A CVOK a jejich odvozeniny za valenční lexikální subsystém.
Druhá skupina, mortuální: zde uvedeny dvě slovotvorné čeledě /1. MR/Ř, 2. ZABI/J//
Na základě tohoto výčtu expresivních významů je rovněž možné najít důvody pro zvýšenou frekvenci v užití uvedených základů. Stejně jako u základu ŠÍLEN, jsou i zde zřejmé důvody fonetické. Hláskové skupiny ve složení „retnice + R/1 +b d,t/ď, ť /tzn. R v 1. pozici + následuje D, T nebo Ď, Ť/ mají výrazně expresivní funkci. Takouvouto slovní strukturu má řada dalších expresiv (např. zvolání ty brďo, podst. jm. prtě, sloveso šprtat.)
V SSJČ, SSČ a částečně i SČFI je u slov MRTVOLA, MRTVÝ ještě zřejmá přímá souvislost mezi smrtí a nehybností nebo zánikem, neexistencí tj. přenesené významy mají následující podobu (např. mrtvé rameno řeky, mrtvá sezóna, mrtvý jazyk… atd.). Z nových frazémů je nehybnost vyjádřena slovním spojením MRTVÝ BROUK.
Dále jsou zde slovesa umírat a umřít. Tato slova se v přeneseném expresivním významu pojí s abstrakty v předmětu (např: umírat strachem, láskou, nedočkavostí, zvědavostí), v novém expresivním užití je zachována původní valence tj. se životnými podstatnými jmény abstraktními, která stojí buď v pozici podmětu (např: těžká práce ho zabila, častěji však v pozici předmětu). Závěrem lze říci, že nově se užívá slovesa zabít s jeho primární valencí, rozdíl spočívá pouze v tom, že obsah výpovědi mluvčího je chápán jako nadsázka a celá výpověď je vyslovena v silném afektu (např: zabít ho je málo, matka mě zabije… atd.)
Historický pohled:
V češtině 14.-16. století měla slova umierati/umřieti význam přímý (např: věta A Ihned sobě nožem probodla a padši na ránu umřela jest, nebo jinde …aby člověk hladem neumřel…). V přeneseném významu se tato slova pojí pouze s abstrakty (např: Tvorče milý, rač spomoci, bych neumieral v této túze).
Pak je zde příd. Jm. MRTVÝ – ve staré češtině význam „ten, který přestal existovat“ , často v souvislosti náboženské (např: tento list nižádné moci nemá, ale jest mrtev, viera jeho mrtvá jest.)
Sloveso zabiti se ve staré češtině užívalo pouze v přímém významu (např: v biblických textech se objevovaly kontexty "zabít zvíře za hřiechy")
V Jungmannově slovníku najdeme rovněž jen málo dokladů na přenesené epresivní významy dvou výše uvedených čeledí. Čeleď základu mr/řt má opět silné vazby k náboženství (např: z mrtvosti hříchů vstávati). Užítí adjektiva MRTVÝ jako zprávy o špatném fyzickém stavu se blíží novočeským dokladům (např: když jím polévku, tehdy jest mi hrozně mrtvo). Srovnatelná jsou rovněž přenesená slovní slovní spojení: např: mrtvý jazyk, mrtvá zem, mrtvé moře. Sloveso MŘÍT se podobně jako v nové češtině pojilo s abstrakty v instrumentálu, ale navíc také s konkréty v dativu nebo instrumentálu tj. mřít po někom/za někým. Sloveso umírat se dříve běžně užívalo nejen o živých bytostech, ale také o předmětech a přírodních jevech (např. přátelství nikdy neumírající, větrové lkající ve stromích umírají). My v současné době juiž to chápeme knižně. Sloveso ZABÍTÍ nemá v Jungmannově slovníku žádný přenesený význam.
Závěr: Zde uveden pojem SÉMANTICKÁ INFLACE tj. bezmyšlenkovité nadužívání či dokonce zneužívání slov. Tato sémantická inflace dnes zasahuje slova, o kterých jsem mluvil tj šíleně, mrtvý, mrtvola, umřít, zabít. Toto konstatování odkazuje k charakteru doby, v níž žijeme: nervózně až chorobně uspěchané, plné skrytého nebezpečí. Mluvčí vlastně těmito výrazy popisují tragický charakter naší doby.
(13. 5. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1971