Typologie zobrazení ženství v Moderní revue mezi letty 1894-1901
Ivona Turinská
Obraz žen a ženství je v umění na konci 19. století důležitým tématem. Souvisí s ženským emancipačním hnutím, ale i s celkovým naladěním doby. V této práci se věnuji zobrazení žen ve slovesném i výtvarném umění, tak jak se objevovaly na stránkách Moderní revue pro literaturu, umění a život mezi lety 1894-1902, tedy symbolistně-dekadentnímu období, kde žena byla jedním ze základních tematických okruhů. Vytvářím zde určitou typologii ženských „prototypů“, ale věnuji se také tomu, čím a jak jsou tyto ženy spodobňovány, s čím jsou ženy spojovány.
V této práci se nevěnuji vývoji zobrazení žen na stránkách Moderní revue, ale snažím se o roztřídění vyobrazených ženských postav do jisté typologie. Chci se pokusit zachytit jednotlivé „prototypy“ žen a uvést jejich typické charakteristiky, atributy, motivy a témata, s kterými jsou spojovány. Tím vznikne určitý ucelený obraz ženy, kterým Moderní revue reflektuje ženu ve společnosti, hodnotí ji a vyjadřuje své názory k jejímu postavení ve společnosti, k aktuálním problémům s kterými se žena ke konci století potýká.
Atmosféra 90. let 19. století
Konec 19. století sebou nese obrovské společenské změny. Kapitalismus se dostává do vrcholné etapy své existence, vzniká nová „strojová industriální civilizace“ (Urban – Merhaut 1995:27), hledají se nové pracovní postupy, ale i nové pracovní síly. Rozvíjí se doprava, což způsobuje rychlejší přenos informací, zlepšuje se úroveň vzdělání i zdravotní péče, města rostou návalem přistěhovalců z venkova, kteří přišli hledat práci a lepší život. Rodí se konzumní společnost, plná stereotypů a předsudků, chovající se jako stádo. To vše se odehrává velice rychle, společnost na to není, a ani nemůže být připravena. Ve společnosti se pociťuje nástup krize přechodného období.
Ve vzduchu visí Freudova psychoanalýza, filozofie Nieztscheho, Kanta a Schopenhauera, ale i Platona, svůj vliv má i antika, indická mytologie, orientální mýty obecně atd.
Přichází krize společnosti, která vrcholí až první světovou válkou a následně druhou světovou. Doba mění hierarchii společnosti, její sociální rozvrstvení a hodnotový žebříček, reviduje mnohaleté tradice křesťanství. Pozice všech lidí se přehodnocují, jak národů, jednotlivých ras a společenských skupin, tak i jednotlivců. Tato změna zasáhla i postavení ženy ve společnosti. Její místo, funkce i dávné tradice, mýty a předsudky se boří. Přichází emancipace, zrovnoprávnění a sexuální revoluce. Vše se začíná právě na konci století, první vlnou emancipace způsobené možností být nezávislou na muži. Ženy se poprvé v historii může sama uplatnit se na trhu práce. Postavení ženy se reflektuje a zcela proměňuje. Tato změna se promítá i do umění všech směrů a žánrů této doby. Téma ženy, ženské sexuality a ostatně sexuality jako takové, lze nalézt téměř všude. Výjimku netvoří ani symbolistně-dekadentní autoři, kteří tuto látku uchopují svým vlastním způsobem.
Do Moderní revue přispívali: Karel Hlaváček, Otokar Březina, Antonín Sova, Stanislav Kostka Neumann, Viktor Dyk, Karel Kamínek a jiní. „Evropský umělecký horizont reprezentovali“ (Urban – Merhaut 1995:47): Fridrich Nietzsche, Arthur Schopenhauer, Joris Karl Huysmanns, Stanislaw Prybyszewski, Paul Verlaine, Oskar Wilde, Joséphin Péladan a další. Na stránkách se objevují recenze a jednotlivé reprodukce umělců jako: Félicien Rops, Edvard Munch a Anna Costenoble. Oblíbenými motivy byla mladá dívka v pubertě, zobrazení fatální ženyale také alegorické ženské postavy zobrazující smrt, přírodu, noc, ale i duši básníka nebo múzy.
Žena milovaná
Láska k ženě, jako milence nebo přítelkyni, není možná, je popírána různými způsoby. Pokud se tento cit opravdu vyvine, milují muži na ženě její duši, její nitro. Jakmile se láska spojí s tělem a možným sexuálním vztahem, láska není možná. Láska pojená s tělem je poleptána pachem sexu, tělesná láska se odsuzuje. Sexualita a s ní spojená tělesnost je nepřítelem mužů, je něčím, čeho je třeba se bát a vyvarovat se: „Jak klesla by s oblaku do prachu / v mžik Láska oslepená (paprsky zraků nevěstek, pozn. I.T.), / a jak by se svíjela pod jich nohou / zdupána, poplvaná.“ (Houdek VII, 1897:107)
Jakmile se žena, žena milovaná, stane zároveň i ženou milenkou, vítězí nad její duší její pudy, duše se propadá, i mužova láska k ní. Muž je ovládán jen svým tělem a to je ovládáno tělem ženy. Milovanou ženu už nemůže muž vnímat tak jako před tím. I když k ženě chová vřelé city, jsou přemoženy jeho sexualitou. „Žena! Nuž ano, žena! Oddala se! / Ale ta bolest, proč jen ta bolest zase? [...] O pro boha, pusťte, což ničím vám můj bol, / pusťte mou dlaň, o pusťte ji z ruky!“ (Suchý IV, 1896:35). Z ženy milované se tak stává žena démon.
Z těchto důvodů je žena milovaná více spojována se svou duší než s tělem. Muž miluje její duši více než její tělo. Láska a sex se vylučují, sex není projevem lásky, ale pouze fyzickým, pudovým aktem. Láska se pojí s milováním duše a nitra ženy, s její spřízněností s duší muže. Láska je aktem duší, ne aktem těl: „Má duše za ní se plíží,/ [...] / a líbá duši Tvou, / jež v akordech mollových naříká / [...] / A duše má líbá duši Tvou, / s ní pláče, naříká, vzdychá, / ji líbá v horečném objetí tonů / [...] / A žhavé polibky našich duší, / a spleť našeho bytí/ [...]“ (Merta I, 1895:108).
Pokud se u ženy, kterou muž miluje, objeví tělo, je toto tělo nositelem nemoci nebo i smrti. Jejich tělo je často bledé, i v této bledosti lze spatřit přítomnost něčeho chorobného. Milované ženy dostává choroba na práh smrti a velice často končí úmrtím milované, např. báseň První noc po pohřbu Lothara Suchého (II, 1895:36).
Akt, proces umírání je záměrně prodlužován a detailně popisován, protože je stavem někde „mezi bytím a nebytím. Když umírám, patřím sice dosud k žijícím, ale už i k mrtvým. A navíc – podle pololidové tradice – je umírající člověk nadán schopností zvlášť exaktně vidět přítomné i ztracené“ (Pynsent 1988:171). Umírání je procesem někde uprostřed, ani člověk nežije, ani nezemřel .
Smrt ženy si také vysvětluji jako jedinou možnou cestu, kdy může muž ženu opravdu milovat, kdy se nebojí projevit své city a hlubokost jejich vztahu: „Odešla. - / Ale ty stopy hluboké! / U těch, jimž je do srdcí vtiskla, / i u těch, kteří SPŘÍZNĚNÍ tušili“ (Neumann IV, 1896:64). Navíc dekadentní autoři spatřovali smrt jako nejvyšší ideu krásy.
Žena démon
Dekadentně-symbolistní autoři vytvořili dva velké proudy ve vnímání ženy démonu, estetizující a panestetizující. Z hlediska těchto kategorií lze ženu démona rozdělit do dvou kategorií. Tyto „démonky“ mají mnoho společných rysů a charakteristik, ale liší se v principu výstavby.
Obě jsou charakterizovány jako nenasytné nymfomanky, hrůzostrašné bytosti, tygřice a upířice, které vysávají a zneužívají ve svůj prospěch muže . Když už je nepotřebují, odhodí je. Sexuální vampyrismus a kanibalismus je důsledkem pudovosti amorálního života, jehož obětí je muž, který v zajetí svého chtíče a své tělesnosti nemůže této ženě odolat. Muž je vůči ní naprosto bezbranný, své tělesnosti je neschopen se vzepřít a pociťuje se jako pasivní následovník svých pudů, jdoucí za mocí této ženy, jež se ukrývá v jejím těle. Žena je pro muže fatálním osudem.
Ve výtvarném umění je ženou-vampem např. Hlaváčkova Netopýří žena, kde je nahý ženský akt spodobněn jako netopýr, který je symbolem upíra a tematizuje se zde i spojení ženy s nocí a pekelnými silami. Dalším dokladem je Hlaváčkova kresba pro titulní list Moderní revue z roku 1897. Je na ní nahá démonická žena s upířími zuby, která sedí na knize Moderní revue. Její dolní končetiny přerůstají v dva plazící se hady s dračími hlavami. Jedna z nich má v chřtánu dvě paví pera. Její tělo je úmyslně deformováno ve tvaru a v linii, což také odkazuje k ženskému démonu. Tato deformace má symbolizovat zmrzačenost moderního života, jež pronikla i do dosud hájeného prostoru krásy a elegance.
Žena upířice se v méně mýtotvorné podobě objevuje u Muncha v jeho malbě Vampýr. Žena na obrazu líbá na krk muže, který si položil hlavu na její ňadra. Její moc nad mužem je ztvárněna nejenom jejím dominantním postojem nad odevzdaným mužem, ale i v jejích vlasech.
Démonická žena se objevuje v další Hlaváčkově práci Přízrak, známým také pod názvem Démon. Zde se propojuje temná, démonická síla s ženskou postavou, která je poznatelná pouze z tvarů jejích paží.
Žena osudová
Žena femme fatale je pro muže nedosažitelná, muži jsou ji plně oddáni, milují ji, jsou poslušni každému jejímu rozkazu, poníženi, schopni pro ni i zemřít, kdyby si to přála. Femme fatale mužskou existenci naprosto ignoruje, nevnímá, muž pro ni není důležitý. Zachází s ním jako s otrokem. Muž se nemůže vymanit z jejího vlivu, je očarován její nadpřirozenou krásou, ovládnut svým pudem, je jako v pasti okouzlen nedosažitelnou bytostí.
Příklady femme fatale se hojně vyskytují u Przybyszevského, ale i u českého spisovatele Karla Dražáka.
Femme fatale je žena, která si je vědoma své svůdné moci. Je chladnokrevná vůči všem citům. Ztratila veškeré zábrany, je krutá a nemilosrdná: „Byly jste kruty a zly, jako bývají nemilující ženy, o nymfy!“ (Jan z Vojkovic X, 1899:65), schopná i vraždit, spojována s mocí a vůlí Satana, jenž do ní vlil všechnu nenávist k lidskému rodu a jehož moc a vlastnosti jí byly také přisuzovány. Byla nezemsky krásná ve své hrůze a ztělesněním mučivého zla. Sex pro ní není jen zdrojem rozkoše, nýbrž i zdrojem utrpení ostatních, což ji přináší ještě větší požitek. Tento požitek je jediné, co ji na tomto světě zajímá, je okouzlena svým tělem a je jeho naprostou poddanou, jeho otrokyní. Představují chladnou vášeň a pudovost, smrtonosnou krásu, jsou studené a chladné jako kámen, jako by se podobaly živým sochám z mramoru nebo drahým kamenům. Její vyobrazení se podobá jejímu charakteru: ledová královna, se srdcem z kamene, bledá a chladná s dlouhými černými vlasy pod nadvládou měsíce a ledu.Základním archetypem femme fatale se stala biblická postava Salome. Umělce v jejím motivu lákalo propojení násilí, smrti, vášně, krásy, sexu a lásky.
Žena pudová
Žena bestie má blízko k osudové ženě, ale lační po rozkoši a krvi jako dravé zvíře slepě hnané svými pudy a instinktem, rozplývá se v nekončící divokosti své podstaty. Stejně jako osudová žena je i tato žena spojována s mocí Satana, který jí vládne, dává jí ďábelskou krásu a svůdnost, které žádný muž neodolá. Ale na rozdíl od femme fatale je tato žena vedena dionýským principem, dynamičností a tělesnou extází. Tyto ženy jsou teplé, plné krve, neboť jim vládne slunce, které ji rozpaluje a rozvášňuje, vše se v nich roztéká a vře, ze slunce šílí.
Karáskovy verše spojené s pudovou ženou jsou plné nechuti, pachu, vše je zhynulé vedrem, unavené ze slunce, ohněm, otrávené a zemdlené, nasáklé nudou. Lidé jsou vysátí pohlavním aktem, horkem, odevzdaně čekající na konec. Žena pudová omamuje a oslepuje muže, vládne jim a probouzí utajené a nepoznané v nich, vládne mu svou pohlavní agresivitou. Je divoká, miluje sex a alkohol, všechny neřesti světa ,ale nikdy se neukojí, nikdy nebude mít dost.
Karásek s Neumannem a Sovou někdy ztotožňují ženu pudovou s nevěstkou, prostitutkou, která se také lačně dožaduje sexu a před níž je muž také bezbranný. Nalezneme ji i u Feliciéna Ropse v cyklu obrazů Satanické.
Žena nevěstka
V podobném duchu jako o ženách pudových, se píše i o prostitutkách. Odpor a otrávenost jejich těl, které se stává jen strojem na umělou lásku. Tyto pochybné holky nahrazují opravdový cit něčím, co si můžete koupit, jejich láska je jako věc, své tělo mají jako věc. Duše utekla, aby nemusela snést obrovskou bolest tohoto osudu: „Bolestný smích žen, prodávajících lásku na rozích ulice“ (Klička II, 1895:12). Jejich bezútěšná situace je naplněna smutkem a bolestí.
U některých umělců je cítit soucit nad jejich údělem, sociální krizi, která se postupně dostává na povrch. Začíná se rozviřovat stojatá voda předsudků a obviňuje se společnost, která tyto ženy nechala klesnout tak nízko. Nicméně se žena prostitutka stává umělou dárkyní lásky, poslední možná cesta, když není ničeho jiného, když člověk ztratil svou skutečnou lásku. Muž prostitutce snadno podléhá, protože vládne nad jeho pudy.
Žena aristokratická
Ženy aristokratické si nesou určitou společenskou vážnost a není možné je ihned odsoudit. Je k ním chována určitá úcta a respekt. Jejich historický (Kleopatra, markýza de Pompadour), biblický (Eva, Máří Magdalena) nebo mytický (Venuše, Helena, Beatrice) původ je vynáší výš než byla žena osudová nebo pudová. Nicméně to nic nemění na tom, že mají mnoho jejich atributů a stejně jako ony, i žena aristokratka ovládá muže hlavně svou tělesností a svým pohlavím.
Mají k sexu vztah, nebo nějakým způsobem ovládaly muže přes své pohlaví (Kleopatra je milenkou Caesara a Antonia , markýza de Pomadour je milenkou Ludvíka XV, Máří Magdalena byla prostitutka, Helena svým milostným vztahem způsobila válku atd.). Zobrazení Venuše jako bohyně lásky to celé zaštiťuje, stejně tak i Evin první hřích. Ženy v sobě kloubí tyto dvě velké ženské postavy. Jsou zbožňovány stejným způsobem jako femmes fatales nebo ženy pudové, stejným způsobem je muž polapen a tělesně „zneužit“, stejně tak jsou i nenáviděny.
Charakteristické vlastnosti a vyobrazení těchto žen nejsou tak jednotné jako v předchozích případech, ale objevují se typické vlastnosti žen obecně: krásné bělostné tělo, uhrančivé oči, velká moc, která se ukrývá ve vlasech, které jsou zlaté nebo černé. Často mají tyto ženy ve vyobrazení zlato, zlatou barvu, což poukazuje na jejich aristokratický původ.
Žena nedospělá
Žena nedospělá je zachycována v celém svém vývoji, od nevinného dítěte, až po probouzející se ženu. Různá období na této časové ose jsou častým motivem hlavně u Antonína Sovy.
Žena pubertální má již všechny atributy dospělé ženy, ale své moc a schopnost ovládat muže ještě nezná. Ještě neobjevila svou sexualitu, žena pubertální je vždy panna, je cudná, čistá a nevinná, není muži nebezpečná
Tyto ženy, nebo spíše ještě děti, často onemocní. Následkem své choroby často i zemřou, což si vysvětluji jako jediný možný způsob k udržení své nevinnosti. Ženy-panny jsou vnímány jako sexuálně neznalé, které žijí jen ve svých snech, románech a pohádkách, kde chovají své první city k mužským hrdinům, vnímajíc je jako ideály dokonalosti, a proto po nich toužíi.
Muž, i když ví, že žena je ještě neposkvrněná, nedotčena svou sexualitou, touží po této ženě jako po sexuální kořisti, jako po úlovku jehož chce být pánem. Tuší pod obalem panenství ženskou sexualitu. Je ovládán svými pudy a tedy ovládán ženou, obdivuje její krásu, je jí očarován, ale zároveň se objevují i první příznaky temných sil, kterými žena muže ovládá. Atributy se začínají podobat těm, které se vyskytují u ženy osudové či u ženy osudové.
O téma puberty se zajímali i výtvarníci, např. Munch v pracích Puberta, Oko v oku, nebo Hlaváček ve své Popravě duše.
Žena matka
Matky, popř. chůvy, jsou více opatrovnice svých dětí než ženy v pravém slova smyslu: „matky, jež mají dítky nemocné“ (Castro II, 1895:35) nebo „matky své plavé dítky rodí“ (Castro II, 1895:36). Matkám je přisuzována role rodičky, dárkyně života, ale tento život je bídný. Jsou fyzicky neatraktivní, zestárlé nebo obtloustlé, sexuálně neaktivní. Muži v ní nespatřují sexuální objekt, proto pro ně nejsou nebezpečné. Z těchto důvodů s nimi nejsou spojené tak fatálně negativní vlastnosti jako se ženou sexuálně aktivní. Ale přesto si i matka uchovává něco z ženy, proto jsou její výjevy dosti rozporuplné. Nemohu říci, zda je žena matka vnímána spíš pozitivně či negativně. Záleží na hledisku a osobním přístupu jednotlivých autorů.
V matce je vyjádřen také samotný život, ona plodí, dává život, rodí, proto se často metaforika ženy pojí s přírodou jako matkou, kolébkou života, zemí. Ale matka, žena, také přináší svou přírodní cykličností smrt. „Žena je spojenkyně a zase nepřítelkyně a jeví se jako temnotný chaos, odkud se proudem hrne život, a ona je tento život sám i záhrobí, k němuž směřuje. Žena v sobě zahrnuje přírodu jako Matka, Manželka a Idea [...]“ (Beauvoir 1967:74)
Žena světice
Prototyp světice je spojen se zapřením tělesnosti a živočišného původu ženy. Žena obětuje slast v životě, vášeň a svou ženskost. Existence na tomto světě je pro ni jen utrpení, které jí nic radostného nepřináší. Stává se pokornou služebnicí, především pak nevěstou samotného syna nebes, Krista. Proto je často tato žena zpodobňována jako jeptiška. Žena, která se stane jeptiškou, nepředstavuje pro muže už žádné nebezpečí, její sexualita, a tedy i moc nad muži, je zcela potlačena. Muž se ženy přestává bát, necítí se ohrožený a přijímá ji jako svého partnera, přítele, s důvěrou, dokonce i láskou.
Panna Marie je nejsvatější světicí, prototypem této ženy. Je tichá, diskrétní, spojená s nemocničním prostředím, soucitná ke všem zavrženým, vznešená.
Dekadence má tendence tvořit protipólové typy postav i témat, proto je světice jakýmsi protikladem k ženě fatální, démonické. Tuto dualitu můžeme také vidět v rozvedení tématu „Justiny a Julietty, symbolických hrdinek za stejnojmenných románů markýze de Sade: trpící a týrané dobro proti hedonickému a vítězícímu zlu“ (Urban 2002:129), které také můžeme vnímat jako typy ženy světice, stejně tak trpí a jsou týrané ženy v Ropsově obrazech Oběť a Kavalérie, kde se žena stává obětí samotného Satana.
Závěr
Obraz žen a ženství fin de siècle je rozmanitý. Netvrdím, že se mi podařilo vystihnout všechny ženské prototypy, to ani nebylo cílem mé práce. Chtěla jsem načrtnout určitou typologii, která by ukázala pluralitu a obrovskou škálu motivů, které se v souvislosti se ženou v tomto období Moderní revue ukazují. Vygenerovat určitou typologii je nesnadné a vždy bude tato typologie určitým způsobem zavádějící. Takto vyčleněné ženské postavy nejsou definitivní, hranice mezi jednotlivými typy jsou neostré, jednotlivé charakteristiky se často prolínají a navzájem proplétají v neinterpretovatelné obrazy, některé se navzájem vylučují.
Jak se ukázalo, i když jsou jednotlivé motivy poměrně různé, prakticky se autoři slovesného nebo výtvarného umění shodují na některých základních okruzích, kterých si na ženě všímají. Jsou to hlavně: tělesnost spojená se sexuálním symbolem; spojitost mezi ženou, přírodou, cykličností a smrtí; bipolárnost; antitetičnost a interstatualičnost.
Seznam literatury
Beauvoir, Simone: Druhé pohlaví. Praha, Orbis 1967.
Moderní revue pro literaturu, umění a život. Roč.1-7, sv. I-XII, sešit 1-84, Praha, Arnošt Procházka 1895-1901.
Pynsent, R.B.: K morfologii české dekadence. In: Česká literatura, roč. 36, č. 2, Praha, Ústav pro českou literaturu AV ČR 1988, s. 168-181.
Urban, O. – Merhaut, L.: Moderní revue, 1894-1925. Praha, Torst 1995.
Urban, O. M. – Merhaut, L. – Vojtěch, D.: V barvách chorobných: Idea dekadence v českých zemích. Praha, Arbor Vitae 2006.
Urban, O. M.: Karel Hlaváček. Výtvarné a kritické dílo. Praha, Arbor vitae 2002.
(16. 4. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1943