Narodil jsem se v daleké severní zemi
O velkém spisovateli M. W.Milan Souček
Životopisná díla často vznikají na mnoha stech stránkách, někdy se dokonce nevejdou do jednoho svazku a je třeba je rozdělit do několika dílů a na čtenáře tak kladou velké časové a v mnoha případech i motivační nároky, ačkoli jsou určitě oblíbeným a osvědčeným žánrem. Životopis Miky Waltariho z pera jeho české dvorní překladatelky a vydavatelky Markéty Hejkalové má včetně obrazového materiálu pouhých dvě stě stránek a kromě Waltariho životních osudů přibližuje českému čtenáři i osudy Finska 20. století. Přesto mu obsahově nic nechybí a je zajímavým počinem na životopisnou literaturou přeplněném knižním trhu.
Markéta Hejkalová se jako zkušená překladatelka a znalkyně finské literatury chopila nelehkého úkolu – napsat knihu o životě ve světě určitě neslavnějšího finského spisovatele. Krom výborné znalosti Waltariho díla, jehož velkou část právě ona přeložila do češtiny, jí k naplnění úkolu pomohlo to, že o velkém spisovateli mohla hovořit s osobou jemu velice blízkou – Waltariho dcerou Satu Elsteläovou. Mohla tak použít informace oficiální a mnohokrát publikované i dosud neznámé zajímavosti z Waltariho soukromí, které získala od jeho dcery jako první.
V knize vedle sebe plynou dvě linie – historie Finska od počátku 20. století a životní a tvůrčí dráha velkého spisovatele, jehož život byl utvářen právě zlomovými okamžiky finských dějin. Waltari se narodil roku 1908 v rodině luteránského pastora. Otce ztratil už jako malý a starost o něho a jeho dva bratry proto padla na matčina bedra. Po finské občanské válce a osamostatnění Finska z ruského područí (1917-18) studoval Mika nejprve na gymnáziu a poté teologii a filosofii na univerzitě. Už jako student gymnázia začal psát první povídky a od třicátých let se stal jedním z nejplodnějších a nejslavnějších finských spisovatelů 20. století.
U nás je Waltari znám především jako autor historických románů, Markéta Hejkalová ale ve své knize mapuje Waltariho dílo v celé jeho šíři – chronologicky a tematicky přibližuje Waltariho povídkovou, románovou, detektivní, dramatickou, cestopisnou a v neposlední řadě
také pohádkovou tvorbu. V knize je použito mnoho ukázek z Waltariho děl – čtenáři mají možnost seznámit se i s úryvky z děl v češtině ještě nepublikovaných. Zajímavostí je určitě i
pasáž o Waltariho propagandistické a protikomunistické tvorbě ze čtyřicátých let, kdy Finsko jako oběť rozpínavé sovětské politiky vedlo se SSSR dvě války za pomoci nacistického Německa.
Nejzajímavější jsou ale úseky přibližující Waltariho osobní život a způsob jeho práce. Mika Waltari pocházel z chudé rodiny, oženil se jako velmi mladý a se svou ženou prožil šťastných téměř padesát let. Byl jí sice mnohokrát nevěrný, měl problémy s alkoholem a trpěl psychickou nemocí, která prý propukala vždy, když dopsal některý svůj text a obával se pak, že už nikdy nic dalšího nenapíše, manželka Marjatta Waltarimu ale všechny jeho nedokonalosti odpouštěla a i díky jejímu pochopení mohl vytvořit tak veliké a kvalitní dílo. O jejich silném vzájemném poutu svědčí i to, že svou manželku, která zemřela roku 1978, přežil jen o několik měsíců.
Waltari byl velice plodným autorem také díky způsobu své práce. Ačkoliv jeho historické romány mají i několik set stran, nikdy si nedělal poznámky, vše měl vždy v hlavě a svá díla psal na jeden záběr během několika měsíců. Pracoval pravidelně a svou práci miloval, nemohl bez ní být, a proto u něho propukaly deprese vždy, když nějaké dílo dokončil. Velice rád cestoval a to se odrazilo i v jeho dílech – hrdinové jeho románů jsou často osamělí poutníci světem, kteří hledají smysl života, poznávají, že malý člověk je jen figurkou ve hře velkých idejí, kterým se nemůže bránit. Zároveň se ale ve Waltariho románech odráží jeho křesťanská víra, objevují se nadpřirozené prvky a tajemné mystické okamžiky.
Markétě Hejkalové se podařilo vytvořit rozsahem sice nevelké, ale obsahem a výběrem materiálů zajímavé a poutavé dílo o autorovi, jehož texty doposud jen překládala. V díle se odráží i její obdiv k Waltarimu, ale to jí nijak nebrání v tom, aby informovala i o stinných a problematických stránkách jeho osobnosti. I výběr úryvků z Waltariho děl je precizní a doplňuje vhodně autorčin text. I přes všechny tyto plusy má kniha nedostatek a tím je jazyk. Možná to způsobila přílišná rychlost přípravy knihy (autorka sama zmiňuje, že se Satu Waltariovou se sešla v únoru 2006, tedy pouhý rok před vydáním knihy), možná že text ovlivnila nedostatečná práce editora, ale na některých místech text narušují nevhodné obraty a spojení, které by při pečlivější přípravě mohly být odstraněny. To kontrastuje především s výbornými překlady Waltariho knih z pera autorky.
Přesto je kniha důstojným a pro české čtenáře, kteří si Miku Waltariho tolik oblíbili, určitě potřebným zdrojem informací o autoru Egypťana Sinuheta a také připomenutím stého výročí jeho narození, které si Finsko, ale určitě i celý svět připomene příští rok.
Hejkalová, Markéta: Fin Mika Waltari. Nakladatelství Hejkal. Havlíčkův Brod 2007. 200 stran.
LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007
(11. 4. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1933