Labyrint světa hudby a ráj srdce Českého muzea
Renata Hladná
Brána do světa tvořivé lidské fantazie se otevřela a expozice ORBIS PICTUS ovládla prostory Českého národního muzea od 15. března do 30. dubna 2007. Iniciátory projektu byli Jiří a Radana Waldovi, kteří oslovili Petra Nikla a ten pro spolupráci získal další umělce. Autory interaktivních nástrojových objektů a instalací jsou: Milan Cais, Luboš Fidler, Ivan Havlíček, Martin Janíček, Jaroslav Kořán, Petr Lorenc, Jiří Melzer, Petr Nikl, Ondřej Smeykal, Václav Smolka, Čestmír Suška, Zdeněk Šmíd, Miloš Vojtěchovský. Otevřete spolu s nimi nespočet zamčených dveří fantazie a vejděte v labyrint útržků snové reality. Tentokrát vás však nebude provázet Mámení, tímto labyrintem projdete jen vy a vaše smysly. A když se ztratíte, bude to jen dobře.
Nakonec jsem se neztratila, ale ani nevyšla s pocity zásadního životního prozření. Umělecký koncept expozice je zajisté výjimečný, ale nikoliv ojedinělý. Scénář výstavy vychází z inspirace a zkušeností při jiných interaktivních expozicích jako Hnízda her – Galerie Rudolfinum 2000, Zahrada fantazie a hudby – česká expozice na EXPO 2005 v japonském AICHI a při světové premiéře projektu PAMPAEDIA, jehož je interaktivní expozice ORIBIS PICTUS součástí, v Paříži 2006. Ale pocity neustálého překvapení během výstavy rozhodně neztratíte. Naopak, nebudete překvapení potkávat a sčítat, ocitnete se přímo v něm.
V monumentální dvoraně a postranních lodích Českého muzea hudby, tedy v celém rozsahu výstavy, nepočítejte s tím, že naleznete tabulky s obvyklým nápisem: „Nedotýkat se exponátů!“ Návštěvníkovi a jeho tvůrčím schopnostem či představivosti je dovoleno vše. Toť přec dvorana demokracie! Kupodivu se spousta lidí nesměle a dlouho odhodlává výtvarných objektů a nástrojů, které vyluzují různé zvuky a světelné efekty, dotknout. Abyste si vychutnali zážitek tohoto zakletého světa a doopravdy ucítili tep centrálního objektu výstavy - nafukovacího srdce - a prošli labyrintem zábavy, musíte odhodit zašlé představy pomalého procházení výstavních sálů s prosklenými vitrínami či provazy kolem vystavených exponátů a znovu se stát dětmi. Dětmi bez rodičů, dětmi bez zábran – objevujícími dětmi, které si jdou hrát.
Petr Nikl popisuje expozici jako „hernu“, která k svému dotvoření a fungování potřebuje „hráčů“ (tedy náštěvníků). Hlavní loď muzea, bývalého kostela, spolu s dvanácti spolupracovníky zaplnil obrovskými nástroji roztodivných tvarů, navzájem propojenými zdánlivě nesmyslnými rourami a chapadly. Ty se natahují do výšky pavlačů a pomocí „hráčů“ vytváří různé zvuky a světelné efekty. Centrálním nástrojem představujícím „Labyrint světa a ráj srdce“ je organická hrací sestava, zasazená do srdcovitého nafouklého útvaru - Srdce, která umožňuje, tak jako všechny ostatní objekty, aktivní tvůrčí spoluúčast návštěvníků. V obrovském nafukovacím srdci si před imaginativní krajinou Petra Nikla můžete zahrát na tříoktávové bublající vodní varhany s píšťalami ústícími do vody od Václava Smolky, na niněru Martina Janíčka či pomocí paliček rozeznít Orloje snivců Jaroslava Kořána nebo nahlédnout do periskopických tunelů Petra Lorence.
V monumentálním prostoru Českého muzea hudby dále naleznete Ucho – zvukový stan Ondřeje Smeykala či obří Oko, sestrojené na principu „camery obscury“ Petra Nikla. Dále zde budete mít možnost rozeznít antropomorfické kalimby Milana Caise, Motýla zpěvavého - obrovský klávesový nástroj s hliníkovými tyčemi místo strun Luboše Fidlera, chřestící tubus Ondřeje Smeykala, pianovou citeru Petra Nikla, hrací válec Martina Janíčka, kovovou kouli Čestmíra Sušky nebo zvukový nástroj Jiřího Melzera. Pořád málo? Nastražte uši a pokuste se vizuálně rozehrát obří kaleidoskop a Fontánu libosti Petra Lorence nebo si prostě jen stoupněte a pozorujte ostatní.
Kupodivu ani toto není vše, co na vás v labyrintu „herny“ čeká - před budovou Českého muzea hudby je umístěn železný objekt Čestmíra Sušky a v průběhu trvání expozice se stanete svědky řady hudebních, tanečních a divadelních vystoupení převážně z alternativní kulturní scény.
Orbis Pictus svými důmyslnými a přesto technologicky primitivními objekty ukazuje jistou českou specifičnost. Divák zde nedostane naservírován digitální výsledek interakce, jak je tomu zejména v západních zemích, objekty nepřinášejí snadné pochopení „nějakých informací“, ale naopak nabízejí možnost rozvíjení představivosti a hravosti. Divák přestává být divákem vlastní hry, vstupuje do herny a stává se hráčem. A tak to bylo nakonec i se mnou, jen s tím rozdílem, že jsem v labyrintu herny zůstala a neopustila jej ani po utichnutí zvuků výstavy. Pokud se na chvíli stanete dětmi a rozhodnete se Orbis Pictus navštívit (viz. níže), pak nebudete na „labyrint“ jen shlížet z ptačí perspektivy literárního díla, ale vstoupíte do něj, stanete se poutníkem s růžovými brýlemi, „hráčem“.
Expozice Orbis Pictus je základním kamenem mezinárodního projektu, který v Evropě propaguje dílo Jana Amose Komenského - Pampaedia (www.pampaedia.cz). Výstava měla premiéru vloni v Paříži. Za jediný měsíc ji navštívilo sedm a půl tisíce lidí. Jakmile v Praze skončí (30. dubna), poputuje do brněnského Domu umění (11. května - 17. června 2007, http://www.dumb.cz), v létě bude vystavena v Květné zahradě v Kroměříži (21. června - 26. srpna 2007) a na podzim zavítá do Opavy (4. září - 30. září). Příští rok bude přemístěna do Florencie.
Expozice Praha: České muzeum hudby, Karmelitská 2, Praha 1-Malá Strana (Otevřeno denně od 10 do 18 hodin, informace na: c_muzeum_hudby@nm.cz; www.nm.cz nebo www.pampaedia.cz)
Renata Hladná
(9. 4. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1927
Labyrint světa hudby a ráj srdce Českého muzea
J. A. Komenský – Paříž 2006 – Praha 2007 aneb Interaktivní výstava spatřila světlo světaRenata Hladná
Brána do světa tvořivé lidské fantazie se otevřela a expozice ORBIS PICTUS ovládla prostory Českého národního muzea od 15. března do 30. dubna 2007. Iniciátory projektu byli Jiří a Radana Waldovi, kteří oslovili Petra Nikla a ten pro spolupráci získal další umělce. Autory interaktivních nástrojových objektů a instalací jsou: Milan Cais, Luboš Fidler, Ivan Havlíček, Martin Janíček, Jaroslav Kořán, Petr Lorenc, Jiří Melzer, Petr Nikl, Ondřej Smeykal, Václav Smolka, Čestmír Suška, Zdeněk Šmíd, Miloš Vojtěchovský. Otevřete spolu s nimi nespočet zamčených dveří fantazie a vejděte v labyrint útržků snové reality. Tentokrát vás však nebude provázet Mámení, tímto labyrintem projdete jen vy a vaše smysly. A když se ztratíte, bude to jen dobře.
Nakonec jsem se neztratila, ale ani nevyšla s pocity zásadního životního prozření. Umělecký koncept expozice je zajisté výjimečný, ale nikoliv ojedinělý. Scénář výstavy vychází z inspirace a zkušeností při jiných interaktivních expozicích jako Hnízda her – Galerie Rudolfinum 2000, Zahrada fantazie a hudby – česká expozice na EXPO 2005 v japonském AICHI a při světové premiéře projektu PAMPAEDIA, jehož je interaktivní expozice ORIBIS PICTUS součástí, v Paříži 2006. Ale pocity neustálého překvapení během výstavy rozhodně neztratíte. Naopak, nebudete překvapení potkávat a sčítat, ocitnete se přímo v něm.
V monumentální dvoraně a postranních lodích Českého muzea hudby, tedy v celém rozsahu výstavy, nepočítejte s tím, že naleznete tabulky s obvyklým nápisem: „Nedotýkat se exponátů!“ Návštěvníkovi a jeho tvůrčím schopnostem či představivosti je dovoleno vše. Toť přec dvorana demokracie! Kupodivu se spousta lidí nesměle a dlouho odhodlává výtvarných objektů a nástrojů, které vyluzují různé zvuky a světelné efekty, dotknout. Abyste si vychutnali zážitek tohoto zakletého světa a doopravdy ucítili tep centrálního objektu výstavy - nafukovacího srdce - a prošli labyrintem zábavy, musíte odhodit zašlé představy pomalého procházení výstavních sálů s prosklenými vitrínami či provazy kolem vystavených exponátů a znovu se stát dětmi. Dětmi bez rodičů, dětmi bez zábran – objevujícími dětmi, které si jdou hrát.
Petr Nikl popisuje expozici jako „hernu“, která k svému dotvoření a fungování potřebuje „hráčů“ (tedy náštěvníků). Hlavní loď muzea, bývalého kostela, spolu s dvanácti spolupracovníky zaplnil obrovskými nástroji roztodivných tvarů, navzájem propojenými zdánlivě nesmyslnými rourami a chapadly. Ty se natahují do výšky pavlačů a pomocí „hráčů“ vytváří různé zvuky a světelné efekty. Centrálním nástrojem představujícím „Labyrint světa a ráj srdce“ je organická hrací sestava, zasazená do srdcovitého nafouklého útvaru - Srdce, která umožňuje, tak jako všechny ostatní objekty, aktivní tvůrčí spoluúčast návštěvníků. V obrovském nafukovacím srdci si před imaginativní krajinou Petra Nikla můžete zahrát na tříoktávové bublající vodní varhany s píšťalami ústícími do vody od Václava Smolky, na niněru Martina Janíčka či pomocí paliček rozeznít Orloje snivců Jaroslava Kořána nebo nahlédnout do periskopických tunelů Petra Lorence.
V monumentálním prostoru Českého muzea hudby dále naleznete Ucho – zvukový stan Ondřeje Smeykala či obří Oko, sestrojené na principu „camery obscury“ Petra Nikla. Dále zde budete mít možnost rozeznít antropomorfické kalimby Milana Caise, Motýla zpěvavého - obrovský klávesový nástroj s hliníkovými tyčemi místo strun Luboše Fidlera, chřestící tubus Ondřeje Smeykala, pianovou citeru Petra Nikla, hrací válec Martina Janíčka, kovovou kouli Čestmíra Sušky nebo zvukový nástroj Jiřího Melzera. Pořád málo? Nastražte uši a pokuste se vizuálně rozehrát obří kaleidoskop a Fontánu libosti Petra Lorence nebo si prostě jen stoupněte a pozorujte ostatní.
Kupodivu ani toto není vše, co na vás v labyrintu „herny“ čeká - před budovou Českého muzea hudby je umístěn železný objekt Čestmíra Sušky a v průběhu trvání expozice se stanete svědky řady hudebních, tanečních a divadelních vystoupení převážně z alternativní kulturní scény.
Orbis Pictus svými důmyslnými a přesto technologicky primitivními objekty ukazuje jistou českou specifičnost. Divák zde nedostane naservírován digitální výsledek interakce, jak je tomu zejména v západních zemích, objekty nepřinášejí snadné pochopení „nějakých informací“, ale naopak nabízejí možnost rozvíjení představivosti a hravosti. Divák přestává být divákem vlastní hry, vstupuje do herny a stává se hráčem. A tak to bylo nakonec i se mnou, jen s tím rozdílem, že jsem v labyrintu herny zůstala a neopustila jej ani po utichnutí zvuků výstavy. Pokud se na chvíli stanete dětmi a rozhodnete se Orbis Pictus navštívit (viz. níže), pak nebudete na „labyrint“ jen shlížet z ptačí perspektivy literárního díla, ale vstoupíte do něj, stanete se poutníkem s růžovými brýlemi, „hráčem“.
Expozice Orbis Pictus je základním kamenem mezinárodního projektu, který v Evropě propaguje dílo Jana Amose Komenského - Pampaedia (www.pampaedia.cz). Výstava měla premiéru vloni v Paříži. Za jediný měsíc ji navštívilo sedm a půl tisíce lidí. Jakmile v Praze skončí (30. dubna), poputuje do brněnského Domu umění (11. května - 17. června 2007, http://www.dumb.cz), v létě bude vystavena v Květné zahradě v Kroměříži (21. června - 26. srpna 2007) a na podzim zavítá do Opavy (4. září - 30. září). Příští rok bude přemístěna do Florencie.
Expozice Praha: České muzeum hudby, Karmelitská 2, Praha 1-Malá Strana (Otevřeno denně od 10 do 18 hodin, informace na: c_muzeum_hudby@nm.cz; www.nm.cz nebo www.pampaedia.cz)
Renata Hladná
(9. 4. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1927