Vyšla kniha polabských pověstí

K sebrání a vydání stovky polabských legend vyprovokovalo autora nejen to, že se mu nepodařilo sehnat žádnou knihu s místními pověstmi, ale i dopis známého vlastivědce Otakara Špecingera, který mu píše: "Přestože jsem se sběrem pověstí zabýval řadu let, žádné z kraje na východ od Vltavy neznám, vyjma několika zcela jednoduchých a věcně nevěrohodných. Samotnému mně to bylo vždycky nápadné. Má to ale patrně svůj důvod. Zdejší meziříčí je rovina, bez tajemnějších či dramatičtějších terénů, které by podnítily fantazii a tvořivost lidí."

Knížka naštěstí dokazuje pravý opak -- pověsti máme, barvité a stejně dobrodružné či tajemné jako jinde. Stručné řádky z dějepisných učebnic (třeba o příchodu praotce Pšovanů, o pokřtení kněžny Ludmily, o smrti svatého Václava) se proměňují ve skutečné lidské příběhy. Samozřejmě se objevují i postavičky jako hastrmani (jsme přece u řeky), fexové (lidi, kteří se narodili jako zrůdy v dvojí kůži, nadané nepřirozenou silou), loupežníci (známý Babinský i Petrovští na Kokořínsku) a bezhlaví rytíři (jeden z nich je dokonce v pověsti demaskován jako převlek!). Drobné vesničky v krajině jsou rázem spojeny s významnými událostmi minulosti. Docela neskutečně už dneska vypadají pasáže jako:

...když dojeli na místo, kde kdysi odpočíval průvod, který vezl tělo svatého Václava do Prahy, kníže pravil:

"Znám stezku prosekanou lesem," odpověděl jeden ze služebníků, jménem Jaroboh, "které se říká Prosek. Tou obyčejně chodí jen pěší poutníci, ale brzy se po ní dostaneme na louky u potoka Rokytky, odkud už není na Pražský hrad daleko."

Hm, Prosek? To je to pražské sídliště?

Jenom je škoda, že se v knížce skoro nepíše o Nymburce, Poděbradech a Sadské, Řehounkovy Pověsti z kaplanky zůstaly autorovi asi utajeny. Je s podivem, že ve výběru nenajdeme ani tak starobylá místa jako Oškobrh či Chotuc. Lysá a Čelákovice jsou na tom ve sbírce o mnoho lépe.

Stejně ta knížka stojí za pozornost.

Nakonec aspoň jednu pověst na namlsání:

V pozdějších časech sídlili na Mydlovaru loupeživí rytíři, kteří nahromadili v hradních sklepeních mnoho zlata. Když byli loupežníci z hradu vypuzeni, vznikaly v zemi podivné otvory, o nichž nikdo nevěděl, kam vedou. Jednou tu pásli hoši dobytek a přitom skotačili. Jednomu ze svých kamarádů hodili z rozpustilosti do díry čepici. Když se rozplakal, svázali provazy, jimiž byl uvázán dobytek a spustili jej po nich dolů. Za chvíli hocha vytáhli a ten si k jejich údivu přinesl čepici plnou zlatých peněz. Když to chlapci uviděli, pustil jeden z nich čepici do tajemného otvoru schválně a dal se tam také spustit. Ostatní čekali na znamení, že jej mají vytáhnout. Znamení dlouho nepřicházelo a tak vytáhli provaz z díry sami. Jaké bylo jejich překvapení, když hocha na provazenebylo. Od té doby ho nikdo neviděl, ani o něm neslyšel.

Tajemný hlas minulosti. Pověsti ze střeního Polabí. Sesbíral a poznámkami opatřil Jiří F. Musil. Nakladatelství Lidových novin, Praha, 2002. 150 stran, 169 Kč.