Vernisáž dvou malířek (a ne JEN TAK ledajakých)

Na oficiální část večera si dohodnutý kurátor výstavy Jiří Červák pozval několik kolegů-literátů, kteří obrazové vjemy doplňovali mluveným či recitovaným slovem. Na pomyslném pódiu v rohu u okna vedle věšáků se cyklicky střídali tři slovesní tvůrci v tomto pořadí: Aleš Misař, Jiří Červák, Jiří ?Ježíšek? Zradička a Jan Duhajský. Kromě těch Misařových se jednalo o básně kratší, povětšinou temným sarkasmem nabité, a tudíž vtipné. Jirka Červák v jedné z nich litoval, že v něm dívka-cívka nevzbuzuje indukci a vůbec bylo patrné, že do jeho veršů vlíná fyzika, jíž se věnuje na ČVUT. Předvádí tak podivuhodnou syntézu dvou zcela se vylučujících oborů. Další zmínku zaslouží Jan Duhajský a Jiří ?Ježíšek? Zradička. Jejich poezie i způsob podání se velmi podobaly. Předvedli účinnou směsici zaručeně smutného obsahu a pochmurného přednesu, za kterým se však mihotal laškovný tón sebeironie vzápětí nevyhnutelně odměněný vděčným smíchem z publika. Jejich poezie získává kouzlo převážně tím, že záměrně končí cynicky do ztracena bez pointy, ovšem právě tento ulomený hrot dopadá na intelektuální membrány posluchačů snad ještě ostřeji, než kdyby tam nějaká pointa byla. Mohou dokonce s nadsázkou mluvit o ?cynické poezii.? Jan Duhajský v jejím duchu například píše o ?ržacím koni?, který ?ržál tak krásně?, že ze svého řevu ?skládal básně.? Jiří Zradička podle mne nejvíce zaperlil vynalézavou skladbou o klepajících babkách, kde virtuózně žongloval se zvukomalebnou skupinkou hlásek ?-kl?. O sobě se zmiňovat nebudu, neboť vím, jak se vždycky nenapravitelně rozepíšu. Mluvené slovo dokresloval přiléhavou hudbou Vítek Andršt, stojící, na příčnou flétnu a Pavel Kopecký, sedící, na kytaru. Během hodiny tedy došlo na všechna umělecká odvětví a dobrovolný divák tak musel zaměstnávat sluch, zrak i pozornost, pokud nechtěl vyloženě být unášen hudbou obrazů, slov a příčných fléten. Opravdová volnost přišla až v okamžiku, kdy kurátor Jiří Červák oficiálně vyhlásil volnou zábavu. Přesto si zanedlouho, po pár locích medoviny, literáti dopřáli ještě jednu čtecí rundu.

Nesmím zapomenout na největší hvězdy, kolem nichž se otáčela svobodomyslná galaxie naší sešlosti: Hlavními hrdinkami večera (kromě vděčně přijímané medoviny) byly dvě dívky z Čelákovic ? Marta Janoušková a Ivona Kociánová, které na výstavu přispěly zhruba rovným dílem. Pokusil jsem se v době deklarované volné zábavy o soukromé interview s nimi v kuřáckém budoáru čajovny. Výsledky našeho pohovoru předkládám zde:

Obě studují posledním rokem gymnázium v Čelákovicích a obě také už vědí o svém příštím působišti: Ivona se na podzim chystá studovat restaurátorství nástěnných maleb v Litomyšli, Marta míří na Západočeskou univerzitu do Plzně na obor knižní kultura (týká se vázání knih a vůbec jejich estetické úpravy před vydáním). Jak obě uvedly, výtvarné sklony u sebe zaznamenávaly zhruba už od mateřské školky a nadále si pěstovaly výtvarnou dovednost obkreslováním pohlednic Josefa Lady. Mladé malířky své přátelské a později i profesní pouto navázaly až na výtvarném kroužku při ZUŠ Čelákovice, kam Marta chodila od 6.třídy a Ivona od 8.třídy. V současnosti navštěvují výtvarné kursy při AVU v Praze. Když jsem položil obligátní otázku výtvarných vlivů, Ivona po chvíli přemýšlení prozradila tři jména: Géricault (francouzský malíř, 19.století) a z českých Josef Lada a Jan Zrzavý. Marta také zmínila Francouze ? Henri Toulouse Lautreka (konec 19.století), a vedle něho Rakušana Gustava Klimta, představitele Vídeňské secese. Obě mladé umělkyně přiznaly, že se převážně věnují portrétní malbě, ?snad proto, že jsme chodily na kursy, kde se pořád ty portréty malovaly? dodala Marta. Další dotaz mířil na způsob tvorby. ?Pokud maluji olejem, nedělám přípravné skici,? odpověděla Ivona a Marta doplnila, že ona sama upřednostňuje spíše kresbu. Zajímala mě také délka zhotovování jednoho obrazu od začátku do konce, protože tuším, že například Josef Mánes dokázal na monumentálním obrazu ?Setkání Petrarky s Laurou? pracovat několik let. Obě dívky mi potvrdily, že olej na plátně zabere kolem tří hodin a v duchu jsem se pousmál nad tou shodou; právě tak dlouho se dovedu mořit nad jednou svou průměrnou básní. Na závěr příjemné rozprávky jsme se shodli, že za kurátory ? čili iniciátory, manažery a zprostředkovatele výstavy budeme považovat oba Jiříky, Červáka i Zradičku. Řádná výstava se totiž bez kurátora neobejde.

Mezi asi dvacítkou děl rozvěšených v hlavním sále čajovny i v jejím kuřáckém oddělení naleznete převážně portréty. Mým favoritem se stal jeden z nich, po formální stránce důkladně propracovaný portrét-podobizna malíře Delacroix. K viděni jsou tu také dva mužské akty (Marta a Ivona nám pověděly, že jim v roli předloh pózovaly najaté osoby) a dvě krajinomalby. Nyní zkusím vystihnout alespoň něco z toho, co jsem uviděl svým laickým okem: Malířky bezesporu zvládají svůj obor nejen jako řemeslo, ale nebojí se ani experimentu a tu a tam ? zvláště v trojici portrétů jako by přepršených pastelkovým deštěm ? podnikají odvážné výboje do krajin nové krásy. Budou ale muset ještě vytrvat, než se vyhraní a usadí v nějakém osobitém stylu. Jisto je, že po formální stránce už vládnou štětcem suverénně a nadání nechybí ani jedné ani druhé. Přejme jim, aby i nadále a stále více prosazovaly svá díla na veřejné výstavy a aby i poté, kdy se třeba jejich profesní dráhy rozejdou, rozvíjely poupata svých uměleckých snů ke spokojenosti své i k potěše rostoucího počtu svých obdivovatelů.

Na závěr cítím bytostnou touhu za všechny poděkovat čajovně Na Valech, která vychází vstříc mladým umělcům s ochotou, jaká je v těchto případech široko daleko vzácná. Díky ní smíte společnou výstavu malířek Ivony Kociánové a Marty Janouškové nazvanou nenápadně ?JEN TAK? obhlížet až do 3.dubna 2007.

Aleš Misař, 3. 3. 2007