Oidipus na pobřeží
Srovnání Kafky na pobřeží Haruki Murakamiho se Sofoklovým Králem OidipemStefan Segi
Haruki Murakami patří k těm autorům, kteří se ani v nejmenším nehanbí za své výpůjčky od jiných literátů, filmařů či hudebníků. Jeden z jeho nejznámějších románů dostal dokonce jméno podle známé písně The Beatles: Norvegian Wood (česky vyšlo jako Norské dřevo). Zatím poslední Murakamiho román, Kafka na pobřeží, je často označován za novodobé ztvárnění Oidipovského mýtu. Do jaké míry Murakami doopravdy vychází ze starořecké předlohy jsem se snažil zjistit a popsat v následujícím článku.
Oidipus a Kafka Tamura
Hrdého krále Oidipa dělí od přemoudřelého školáka Kafky Tamury propast bezmála dvou a půl tisíce let. Obě postavy přitom představovaly pro své autory důležitý mezník. Kafka je pro Haruki Murakamiho první osobou, která se dostala až do titulu některého díla. U Sofokla je pro změnu Král Oidipus prvním hrdinou, který se vymanil z původní kontrastní konstrukce divadelní hry a stal se doopravdy jediným hrdinou dramatu. Dříve totiž Sofokles dělil drama na části, ve kterých ukazoval protiklady vybrané dvojice (např. Aiant a Odysseus), zatímco právě v Oidipovi představil koncepci jedné ústřední postavy, která je v průběhu děje přímo konfrontována s ostatními (zde především Iokasté a Kreón).
Co je tedy společné oběma hlavním nositelům děje? Začněme jménem. Ani jeden z nich nevystupuje pod svým pravým jménem. Oidipus dostal jméno od pastýře, který mu kdysi zachránil život. Kafka si zase mění jméno při útěku z domova, aby se zbavil staré identity. Obě jména jsou navíc výmluvná. Oidipovo odkazuje k jeho kotníkům, skrze které byla protažena šňůra, aby jako klučík nemohl utíkat před divokou zvěří. Kafkovo zase odkazuje k jeho oblíbenému spisovateli Franzi Kafkovi. Pro českého čtenáře může být docela zajímavý fakt, že slovo kavka je do japonštiny přeloženo jako vrána. Co víc, vrána se jmenuje i Kafkovo tajemné alter – ego, které mu radí v těžkých životních situacích. Toto hrdinovo druhé já se na konci románu osamostatní a zůstane v říši mrtvých, zatímco Kafka Tamura se nejspíš vrací ke svému pravému jménu. To, a ani původní jméno Oidipovo se však čtenáři nikdy nepodaří zvědět.
Na první pohled oba hrdiny spojuje také útěk z domova. Oba utíkají ve velmi mladém věku a srovnávaná díla jsou právě historií těchto činů, i když Oidipův útěk trvá celá léta, zatímco Kafkův jen několik málo týdnů. Stejné, či spíše velmi podobné, jsou i pohnutky, které dva mladé muže vedou k útěku. Důvodem u Oidipa je věštba, u Kafky zase prokletí vlastním otcem. Předpovězené osudy hrdinů jsou taktéž shodné. Kafka jenom navíc do vínku dostane znásilnění vlastní sestry, což je ale jen drobná úprava již tak bezvýchodně tragické situace. Co oba hrdiny rozděluje, je pak způsob, jak k prokletí - věštbě přistupují. Ten je dán nejspíš prostým faktem, že zatímco Kafka Tamura má o Oidipově osudu docela podrobné informace, král Oidipus o Kafkovi nejspíše nikdy neslyšel. Proto se také snaží předpověděnému osudu pokud možno vyhnout. Poučený Kafka jde naopak kletbě naproti.
Pokud jde o charakter, Oidipus je ideálním hrdinou pro současný komerční román. Je to přímo exemplární případ moderně střiženého selfmademana, který se z ničeho vypracuje na přední pozice. Je to muž, který se od útlého mládí protlouká světem beze jména a finanční podpory. Jeho základními hodnotami jsou čest a spravedlivá moudrost. Obě tyto vlastnosti mu posléze dopomohou k vítězství nad podlou Sfingou. S tvrdohlavou cílevědomostí posléze Oidipus zkoumá pravdu o svém původu, i když propast, která se pod ním rozevírá, je stále hlubší a hlubší. I na konci, po hrozivé katarzi, zůstává Oidipus charakterově pevný a konsistentní. Sám se za své prohřešky dokonce potrestá a to dosti brutálním způsobem.
Kafka Tamura je na tom o poznání hůře. Oproti Oidipovi sice odchází z domova po pečlivém rozmyšlení a dobře připraven, ale na rozdíl od antických hrdinů, kteří i v temných proroctvích a podivuhodných stvořeních nacházejí řád světa, svět Kafkův se prolnutím se světem antických legend obrací vzhůru nohama. Osud ho naštěstí neomylně dovede do knihovny, která se pro Kafku stává druhými Thébami, což je další důležitá paralela obou děl. Kafka je tady přinucen pátrat po své minulosti, kterou by raději znát nechtěl. Setká se zde i se svojí pravděpodobnou matkou – paní Saeki, budoucí famme fatale a zároveň hlavní správkyni Kómurovy knihovny, kterou ona vládne stejně jako dříve Iokasté Thebami, aby na konci, stejně jako ona, skonala nejspíše vlastní rukou. Když chce Kafka do království – knihovny proniknout, musí podobně jako Oidipus zapojit především rozum. Zatímco budoucímu králi k získání království Théb pomáhá znalost hádanek, Kafka si tajemného transsexuálního knihovníka Óšimu musí naklonit právě znalostí antické literatury.
Fatum
Opravdovým protihráčem obou hrdinů nejsou bytosti z tohoto světa, nýbrž osud. Sofokles i Haruki Murakami ve svých dílech prezentují velmi zajímavé a zároveň velmi odlišné metody realizace hrdinových záměrů. Zatímco řecký autor mu nechává identitu neviditelné síly, v Kafkovi na pobřeží se mu dostává dosti svérázného zhmotnění. Vše nicméně začíná u otců obou hrdinů, o čemž se Sofoklés sice přímo nezmiňuje, ale dobové publikum bylo jistě dobře seznámeno s neblahými slovy krále Láia, který předpověděl, že bude zabit rukou vlastního syna. Prvním krokem sudby je tedy právě usmrcení obou otců hlavními hrdiny. Už na tomto činu si můžeme ukázat rozdílný přístup k fungování osudu. Oidipus totiž všechny své činy koná v naprosté nevědomosti. Osud je u Sofokla neosobní princip, který se plně odhalí až zoufalým ohlédnutím se dozadu. Tak vlastně můžeme rozlišit osud od samotné vůle hrdiny. Přichází mimoděk a ani moudrost a síla krále ho nejsou schopny zastavit. Haruki Murakami se naproti tomu rozhodl strhnout roušku neviditelnosti. K tomu se váže další z výroků knihovníka Óšimy, týkající se úlohy choru ve hrách Euripida a Aischyla. Knihovník chorus popisuje jako instituci, která komentuje děj, vysvětluje divákům pohnutky postav a dokonce se snaží těmto postavám všemožně pomáhat.
Ve hře Král Oidipus je sbor představován občany města Théby. Ti nemají výrazný podíl na moci a nedozvídáme se o nich ani žádné další informace. Víme jen, že jsou sužováni černým mořem, a tuto vinu že shazují na vraha krále Láia. Zkrátka se jedná o běžný dav, s jakým se můžeme setkat kdekoliv na světě. U Haruki Murakamiho takovýto chorus na první pohled není vidět. Je to ale pouze proto, že autor dav zredukoval na nejmenšího společného jmenovatele. Chorus, tento rádcovský pomocník hlavních postav a jejich prostřednictvím vlastně i osudu, je vtělen do obecně známých postav Johnnie Walkera a Colonela Sanderse, symbolů masové konzumní kultury. Podobně, jako v antických dramatech, ani v Kafkovi na pobřeží není chorus přímým hybatelem děje. Je zato o dost rafinovanější - neštítí se použít těch nejhorších možných manipulačních prostředků, aby uskutečnil své cíle. Například k vraždě Kafkova otce je stařec Nakata přinucen pouze neuvěřitelným sadismem Johnnie Walkera. Colonel Sanders (méně konzumním čtenářům připomínám, že se jedná o známý reklamní maskot fastfoodové firmy KFC) zase dovede šoféra kamiónu Hošinu k otevření brány do podsvětí s pomocí nezletilé prostitutky, jinak studentky filosofie. Ani Walker ani Colonel však do děje nesmí zasáhnout přímo vlastní silou. K postavě Johnie Walkera se váže i velmi neobvyklý odkaz na samotném konci románu. Walker zde sestupuje do podsvětí ozbrojen svou flétnou, která ovládá duše. Tím je zřejmé, že osud opouští tento svět a Kafka se opět ocitá v područí svobodné vůle. V podsvětí se však Johnie setkává s Vránou, Kafkovým alter – egem, kterého se tím pádem hrdina zbavuje též. Walker, který je v románu ztotožňován též s Kafkovým šíleným otcem, je i negativním hybatelem osudu. Vrána, Kafkovo pozitivní vědomí, tak na něm vyplní Oidipovy nesplněné hrozby. Walker je totiž nejen oslepen (tuto část zvládl i thébský král bez větších obtíží), ale je mu i vyrván zaživa jazyk z úst, čímž snad smyje krev krví, jak to prorokuje i delfská věštba.
Sofoklés a Haruki Murakami
V Kafkovi na pobřeží se kromě parafrází Oidipa nachází ještě množství jiných odkazů. Od těch antických, jako jsou třeba odkazy na Platónské dialogy, Odysseu či Hermafroditu, až k těm současnějším, například Truffaut, Radiohead či zase The Beatles. Nakonec bych však raději věnoval pár řádků osobám autorů obou děl. Nakonec, mají toho spolu společného více, nežli by se dalo na první pohled očekávat. Tak například oba uznávaní umělci byli proslulí svou nechutí cestovat. U Sofokla tento fakt zaráží o to více, že proslulý dramatik měl v athénské společnosti pozici jakéhosi vyslance pro styk se zahraničím. I když už později funkci nezastával, stále odmítal všemožná čestná pozvání do okolních polis. Velmi podobně je na tom i Haruki Murakami, který jen s krajní nechutí opouští své milované Tokio. Jeho loňská návštěva Prahy kvůli převzetí ceny Franze Kafky je v tomto ohledu vzácnou výjimkou. Pokud jde o počet ocenění, má nicméně Murakami ještě co dohánět. Sófokles na Dionýských slavnostech svými dramaty zvítězil podle některých zdrojů až celkem čtyřiadvacetkrát.
Oba autory navíc spojuje i obratná práce s intertextem. Zatímco některými Murakamiho sofistikovanými metodami odkazování se zabývám výše, Sofokles patřil v této oblasti k opravdovým průkopníkům. Dosti často například parafrázoval či dokonce přímo citoval díla Hérodotova. Byl totiž toho názoru, že zatímco divadelní hry jsou pouhým spotřebním zbožím pro obveselení publika, historické studie si nárokují věčný život ve čtenářské přízni. Citacemi z děl pro něj věčných, snažil se tedy Sofoklés prodloužit životnost dílům vlastním. V současnosti můžeme s jistotou říci, že takovéhoto zajišťování neměl vůbec zapotřebí. Vždyť právě nedávno mělo premiéru muzikálové zpracování jeho Antigóny, a jistě jen málokterý divák heavy metalově zpracovaného představení bude dílo oceňovat kvůli citátům z Herodota. O Kafkovi na pobřeží mohu pak z vlastní zkušenosti potvrdit, že skýtá obrovský čtenářský požitek i bez nejmenší předchozí znalosti Sofokla či antické literatury vůbec. Snad nám mohou chybět jen drobné štulce a šťouchance, jimiž Murakami čtenáře čas od času častuje. Například Oidipův výrok: "Kdo přinutí bohy, aby řekli všechno", reflektuje japonský autor v tom smyslu, že ve svém díle nechává co nejvíce nedořešených dějových linií a motivů, čímž se v Oidipově světě povyšuje mezi šťastné Olympany. Zda mu antické parafráze zaručí Sofoklovu literární trvanlivost ukáže čas. Podle mého názoru je nicméně Haruki Murakami na nejlepší cestě.
LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007
(2. 3. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1880