„Víte, kdo jsem?“ – „Ne!“ – „Svatý Valentýn“ – „No a!“ už samotný text z plakátů naznačil, že se na únorových Slovech nechystáme Svatého Valentýna nějakým způsobem velebit a do nebe vynášet. Jeho mysteriózní a z dějepisného hlediska záhadnou postavu jsme nechali procházet napříč scénářem a každý účinkující dostal příležitost na něj střelit šíp humoru od jemně laskavého až po drsně sarkastický. V druhém plánu se možná spíše jednalo o zlehčování sv. Valentýna ne jako skutečné osoby, ale jako svátku po něm pojmenovaném a k nám ze zámoří dovezeném. A když se jsme se netrefovali do Valentýna, mluvilo se o lásce, a když ne o lásce, pak alespoň o sexu.
Pořad načala a i v dalších místech provázela příjemná hudba barokního ražení v podání Vítka Andršta (příčná flétna), kterému se na místě spoluhráče střídali ---- (klasická kytara) a --- (elektrická kytara). Hudba chvílemi komorní, chvílemi jižansky temperamentní nás dobře naladila do poetična. Ale začalo se prozaicky dvěma povídkami Jana Řehounka, který na Slova (Zrcadlení) zavítal po dvou letech. Jan Řehounek nás v nenásilném, humorném tónu poučil o rizicích užívání Salicylu na dezinfekci pohlavního orgánu. V druhém kousku nás provedl po osudu smolného panice, který svou velkou příležitost v nevěstinci propil, místo aby ji využil ke ztrátě svého nedostatku… O lásce pokračovala dvěma básněmi zcela ve zvykle moudrém a laskavém podání Jana Rychetská. Poté nás překvapil Jarda Šturma, tentokrát ne výzvou k zakoupení medvídka mývala, ale řadou šťavnatých aforismů na téma láska duševní i tělesná. Skromné publikum se pod jeho hlasovými kadencemi začalo dostávat do varu. Škoda jen, že jsem si v té rychlopalbě nestíhal zapisovat. Za všechny alespoň jedno moudro, přibližně takto znějící: „Jestliže láska prochází žaludkem, je jasné, kde musí skončit…“ (Náhodou se stejný motiv vynořil o něco později ve fejetonu Hanky Janouškové). Po Jardovi Šturmovi nastoupil k mikrofonu Aleš Misař a hned na úvod nás upozornil, že „se servírkami si nedá pokoj“ a uvedl svou nejnovější báseň o servírkách. Další lehce dovádivé číslo se soustředilo na opěvání dívčích nohou, které ale v rozuzlení proklínal za to, že mu jeho modlu nakonec odnesou. Následovala přestávka a po ní se na scénu Panoramy po dlouhé tvůrčí odmlce vrátil Jiří Červák. Svěřil se, že své nejnovější verše psal ještě toho dne ve vlaku při návratu ze zkoušky. To poukázalo na jeho oblíbenou tvůrčí metodu – své verše, jakmile mu přilétnou na mysl, si nejraději zapisuje do oblíbených bločků. Jde o kratší básně vybavené šikovnou pointou často vtipnou, ale nebrání se ani zadumané lyrice. Tentokrát však nabídl bystrý postřeh ve smyslu: „uviděl jsem Yoko – to je ono!“ Na závěr ohlásil objev nového žánru. Ve svém „loutkovém comicsu“ nám zevrubnými rýmy popsal souboj pozoruhodně personifikovaných svátků sv. Valentýna a Prvního Máje. Hádejte, kdo zvítězil. A poté se svou kontroverzní scénkou Vnukovo nečekané zasnoubení vtrhává na scénu trojlístek Jana Rychetská (Babička), Jiří Vetešník (Jaroušek – její vnuk) a Aleš Misař (Patrik-jeho snoubenec). Jak napovídá rozložení postav, probíráme problematiku registrovaného partnerství, jež se má uskutečnit navzdory babiččině poněkud zatvrdlým pohledům na mravní stránku věci. Její neoblomnost nakonec milenci řeší útěkem ke sv. Valentýnovi. Vlnu pohoršení sugestivně vyvolanou závěrečným odsuzujícím monologem babičky uklidňuje elegantní Hanka Janoušková svým fejetonem o kosmetice a přirozené kráse. Vzápětí se ke slovu dostává i poděbradská výprava, jmenovitě dvě dívčí recitátorské naděje---. Obě potěšily uši i duši příjemným a na první poslech pečlivě připraveným přednesem básní od Jiřího Davida. Poslední recitační počin znamenal výstup Jany Šturmové, která přišla s básní neznámého francouzského trubadúra nesoucí se v duchu celého pořadu na laškovnou erotickou notu. Téměř dvouhodinový program završuje výstup s živým sv. Valentýnem. Miky Mejstřík se tu objevil ve zcela nové kreaci. Sv. Valentýna ztělesnil jako shrbeného dojiče koz oděného v bílém přehozu. Svou přidušenou hlasovou dikcí připomínal legendární výstupy z poděbradské inscenace Nejkrásnější války. Nápadité a neotřelé pojetí kozy předvedl Jiří Vetešník. Pro svou animální roli zůstával v civilním obleku a kozu připomínal jen tím, že si na krk zavěsil gumovou rukavici naplněnou mlékem. Po patřičném propíchnutí cecků špendlíkem už mohl Miky dojit. Ještě podotkněme, že všechny výstupy uváděl uvolněně nenuceným způsobem Jiří Vetešník. Ten si v roli moderátora navíc počínal osvětově, neboť nám postupně vyjevil tři varianty historického původu a osudu sv. Valentýna.
Po skončení Slov jsem se pokusil ulovit nějaké kritické soudy z řad publika. Zdařily se alespoň dva - první jednostranný: „To, jak Veteš uvádí, je prostě světový… Je to v p--- Já jsem se prostě od začátku do konce bavil!“ svěřil se například divák od zadního stolu. O něco pestřejší názory vyjádřila jedna z divaček od prostředního stolu: „Pěkné byly básničky toho černovlasého chlapce (Jiřího Červáka, pozn.red.), jak tam měl ´Yoko, to je ono´, to mělo vtip. Potom se mi líbil Řehounek, jak četl ty povídky, sice sprosté, ale měly svou úroveň. Líbila se mi hudba, ta k tomu patřila. Líbil se mi i Šturma, i když to bylo místy až dost peprné, ale ještě to bylo tak vtipně řečené, že se to dalo snést a k Valentýnovi se to hodilo. Co se mi nelíbilo, byla ta scénka s Miky Mejstříkem s těma kozičkama, začalo to slibně, ale pointa se ztratila a tam to vyznělo hrozně hluše.“
Na konec všeho ale přispěchám se svým usmiřujícím závěrem: Ať už na naše hlavy dopadne chvála nebo kritika, mnohdy ostřejší než naše vtipy na sv.Valentýna, považuji rozhodně za malý zázrak, že se ještě drží v prostoru Panoramy básnické pořady tohoto druhu, a že se přese všechny přízemnější starosti daří pravidelně zlákávat poeticky naladěné duše pod skleněnou pyramidu.
Slova na strunách (zvětšit)
SLOVA NA STRUNÁCH (zvětšit)
SLOVA NA STRUNÁCH (zvětšit)
SLOVA NA STRUNÁCH (zvětšit)
Aleš Misař, 7. 2. 2007
![[=]](http://hlucnasamota.net/styly/nymburk/tisk.png)