Idea důchodové osady

Jsem tu živ teprve 23 let a už se odhodlávám k pronesení troufalé myšlenky: Nymburk, město propagacemi vyhlašované jako královské a k tomu na Labi, je ideálním městem ke strávení vašeho důchodu. Podtrhuji záměrně ?městem?, neboť ke starobní meditaci se daleko samozřejměji vnucuje venkov, čili česká ves předsudečně spojovaná s představou důvěrně blízké přírody a většího výskytu čistého vzduchu ? za předpokladu, že se právě na vedlejších lukách nekoná výroční technoparty. Ale i Nymburk má v sobě zakódováno něco ?vesnického?. I tu se k vám skrze hukot vozů projíždějících na Boleslavské třídě může prodrat slepičí kvokání upomínající na letní vesnické úsvity, jež vás tahaly z pod duchen z babiččiny chalupy ven na dvorek mezi ty kury. Také do přírody tu máte skok, stačí přejít řeku a vstoupíte pod chrámové lodě stromořadí arboreta. Ale živá zeleň se zahryzává i za hradby městečka a dál až do jeho sídlištních bludišť v podobě bohatých parků a nesmím zapomenout příznačné javory pro chodce, vysázené dokonce i podél Boleslavské třídy, té dopravní tepny s největším tlakem provozu. Co ještě přidat k dovršení vší idyly již tak dost hluboce naznačené? Například to, že ani v Nymburce po překročení noci nepotkáte živou duši a kdybyste si hráli na ponocného a do městečka troubili ze všech stran příkaz k usnutí, neměl by se vám za vaši stylizaci ani kdo vysmát, protože po desáté hodině večerní se zdá, že se každý soudný měštěnín stáhl ke své domácí lampě. Výsledkem je liduprázdný uliční trakt; rozpínavé ticho obrysů domů a zatemněných oken pouze ojediněle narušuje řev, či přinejlepším pokus o zpěv opilců, klátivé karaoke linoucí se z blíže neurčeného pohostinství, kterých mimochodem v Nymburce najdete téměř osmdesát. Archetyp hostince je přitom jedním ze zakládajících kvádrů, které dohromady skládají obraz maloměsta nenapravitelně idylického a malebně ospalého. A tu si dovolím ještě přitvrdit své úvodní tvrzení. Nymburk by se mohl jednou přeměnit v osadu určenou k odpočinku a rozjímání vysloužilých penzistů a všech životních veteránů. Vy, které jsem vyděsil svou vizí, kroťte nepříjemný šok. Nechci své rodné město ani náhodou odesílat do bačkor, jen se snažím nahozením vlastní důchodové reformy popsat jeho nezadatelný gen, který koneckonců sdílí i s jinými městy zavěšenými labskou šňůrou na nížinatou hruď Polabí. Atmosférický tlak města malého formátu konejšivě odrazuje od přemíry aktivit, dopřává všemu znavenému a nespěchavému. Labe v tomto místě středního toku už velmi přibralo a pod nymburskou elektrárnou, vyjmeme-li období lijáků, protéká značně zvláčněle, bachraté v bocích a svým loudavým krokem určuje tempo stárnutí věcí, stromů, duší, času a vůbec všeho co se odráží na jeho hnědé hladině. Podle těchto závěrů by tu i lidé měli stárnout pomaleji. Vůbec se nedivím tradovanému názoru, že se v tomto městě zastavil čas Kdo se mohl někdy s Nymburkem sžít alespoň na tři dny, pocítil to: Životní atmosférický tlak zde všemu velí: ?Zpomal?. Voda v pobřežních kamenech šplouná: ?Uklidni se!?. Katedrální klenby kaštanů od Přístavu šumí: ?Zastav se!? Hlava vodárny ovívaná korunami stromových velikánů zívá: ?Zchladni!? Cinkot sklenek z terasy restaurace nad Malými Valy přikazuje: ?Uvolni se!? a spokojený host přihodí juchavé ?Pobav se!? Otevřené dlaně laviček i v jádru Náměstí Přemyslovců svádějí: ?Zalenoš si chvíli? a čerti vám ve věncovém šiku z podbradku vodárny hrozí trestem, pokud neuposlechnete všeobecně závazný městský zákon ospalosti. V Nymburce se daří takovému člověku, který už odložil touhy po velkých činech, člověku, který nehodlá už ohromovat druhé žádnou kariérním výtryskem, člověku, který nemyslí na víc než na to, jak má kápnout do noty sladce unaveného času a neposkvrnit jej přitom přemírou zbytečného spěchu. Kdo myslí na kariéru, dříve či později mu začne být město obklopené historickými hradbami těsné a motor ambice ho požene k nejbližšímu úchytu; sám s oblibou říkám ? srdcem jsem v Nymburce, ale očima v Praze a z toho lze soudit, po čem pošilhávám. Ale myslete si, co chcete, vím, kam se vrátit, jestliže mi osud jednou dovolí vstoupit do důchodového věku. Na závěr si neodpustím, abych trochou regionální rivality, přátelské samozřejmě, nepopíchl naše sousedy: Poděbradští, proto vězte, že zpomalit stárnutí nedovede ani lázeňskou noblesou požehnané město s železitou minerálkou. Poděbrady jsou možná na srdce, ale já se řadím na stranu těch, kteří v srdci nosí Nymburk, městečko kde se zastavil čas. Teď jen aby se také nezastavila ta srdce v něm.

-am- 29.-30. 1. 2007