Retroprostor

Vydařený večer zahájil Vítek Andršt se svou One Man Show. K vystoupení si přizval několik přátel hrajících na ?prapodivné? nástroje jako jsou velká pila, tympánový buben, čínský déšť, xylofon z ocelových trubek. Dohromady vytvořili meditativní směsici zvuků, až se málem z baru Hogo fogo stala buddhistická svatyně. Tou dobou již prostory praskaly ve švech, takový zájem si vyžádala vernisáž. Vítek Andršt zahrál na příčnou i barokní flétnu a svou dvacetiminutovou skladbu ukončil tak jak začal, do naprostého ticha. Následoval bouřlivý potlesk a diváci se přesunuli do kinosálu, kde je očekávala Vábnička.

Film Pavla Kopeckého Vábnička vyprávěl nihilistický příběh o lovu divokých lidí na obrovskou myší past, na návnadu lidského mláděte. Sledovali jsme marné bloudění nahého, divokého člověka nočním prostorem, jak zvědavě nahlíží do cizích domácností a sleduje někdy až absurdní dění kolem. Nakonec stejně skončil chycen v pasti a odvezen do jakéhosi ústavu. Kopeckého film rozhodně diváky zaujal, po promítnutí jsem slovil jednoho z tvůrců, Petra Vokála, který se podílel na zvuku filmu: ?Já s tím nemám, moc společného. Přišel jsem k tomu až na poslední chvíli, ale jak sis všimnul, tak téměř devadesát procent filmu tvoří postsynchrony.? Dále jsem se dozvěděl, jak vytvářel nechutné zvuky kručení v břiše a tzv. řitní exploze. Je až překvapivé, co lze vytvořit s plastovou lahví na kečup.

Následovala pivní smršť, prokládaná vegetariánskými jídly, podávanými v rámci vernisáže. Poprvé v životě jsem ochutnal květákový guláš a něco jako prejt, ale vše ukuchtěno z čočky! Při vegetariánské hostině hrála skupina ZAUM ve složení Lenka Carbochová (housle, zpěv), Luděk Franke (kytara, zpěv) a Radek Carboch (baskytara). Muzikanti předvedli originální styl čerpající z alternativní hudby, místy připomínající Dunaj či tvorbu Ivy Bittové.

Další bod programu vernisáže se odehrával opět v sále kina. Za doprovodu bubínkářů a kytaristy Pavla Kopeckého jsme sledovali taneční improvizaci. Za zmínku stojí vzhled scény, dva pytle plné zrní visely volně v prostoru, za plentou seděla ženská postava, jejíž silueta se promítala do namalovaného trojúhelníku. Tanečníci Jiří Lössl a Jan Švec stáli pod děravými pytli a nechali na sebe pršet zrní. Tanec kolem padajícího zrní skončil až po vyprázdnění pytlů. Silným momentem celého představení byl závěrečný zpěv tajemné ženské postavy (Pavla Bořek Dohalská) za plentou. Názory na viděné se u většiny diváků zajímavě lišily, někdo v tom viděl příběh o prodeji zrní, někdo zas příběh o lásce a hledání. Pro jistotu jsem se zeptal Jiřího Lössla, který mimo jiné působí na DAMU jako externí pedagog: ?Jedná se improvizaci, je dost možné, že v tom každý vidí to, co chce.?

Na závěr vernisáže vystoupila skupina MAŇANA JAM, hrající funky a soul, s krásnou a talentovanou zpěvačkou. Bližší informace o této skupině se mi nepodařilo nalézt, takže pokud někdo něco ví, ať se v diskusi podělí. A na úplný konec se ještě musím zmínit o hlavní postavě povedeného večera, Pavle Bořek ? Dohalské. První věc, která zaráží je poněkud nezvyklé jméno, tak vězte, že Bořek ? Dohalských je a byl šlechtický rod a pokud Vítek Andršt nekecá, tak jim před druhou světovou válkou patřil zámek v Lysé nad Labem. Malířka Pavla je autodidaktik, vystavené práce jsou buď studie lidských těl, obličejů a architektonických míst Lysé (interiéry a exteriéry kostela, zámku), nebo akrylové a olejové obrazy na kartonu či plátně. Pokud jste malířský svět Pavly Bořek Dohalské nezhlédli při vernisáži, rozhodně se vypravte tento měsíc do baru Hogo Fogo.