Umění je nářek, abys nezpyšněl

Zuzana Hajíčková

Ve dnech 13. 2. – 27. 2. 2007 se v Praze v Galerii Nová síň ve Voršilské ulici koná výstava akad. mal. Jaroslava Fanty. Malíř mi k této příležitosti poskytl rozhovor. 87letý umělec disponuje úžasným myšlenkovým potenciálem a spatra formuluje složité větné konstrukce. Hovoří nejen o obrazech...
Po 13 letech pořádáte svou samostatnou výstavu. Proč jste se na tolik let odmlčel a co vás přimělo situaci změnit?
U mne ta změna nastala se změnou zdejších společenských poměrů. Veškeré organizační uspořádání podobných výstav se radikálně změnilo, všechna tíha finančních nákladů dolehla nebývale na autora. Proto jsem se omezil na příležitostné skupinové výstavy. Jestliže teď po letech dochází k mojí samostatné výstavě, je to přičiněním laskavého sponzora, který moji tvorbu důvěrně zná a chce ji takto podpořit.

Na co se mohou návštěvníci těšit? Překvapíte je i nějakým doprovodným pořadem?
Samotné organizační provedení výstavy, tzn. výběr vhodných děl, dokonalá adjustace, seznamy pro přípravy pozvánek a katalogů včetně dopravy a instalace obrazů, představuje i tak pro autora značné úsilí a mnoho času. Nejsem na tolik zdravotně a časově disponován, abych učinil vernisáž. Ostatně se domnívám, že taková vernisáž samotnou úroveň výstavy nikterak neovlivní. Náplň výstavy, co se témat týče, se bude podobat již výstavám předcházejícím. Tentokrát však převládnou o něco více díla figurální a portrétní.

Jaká z vašich malířských období zde budou zastoupena?
Budou to díla zejména z posledních let doplněná obrazy značně staršími, vzniklými kolem šedesátých let. Tedy jakási konfrontace.

Váš malířský záběr je velmi široký – figurální malba, architektury, krajina, květiny, zátiší. Lákají vás všechna témata stejně?
Já bych řekl, že pokud se zaměřím na jednotlivé téma, zpracuji ho se stejným ponorem a úsilím jako kterákoliv jiná. Skutečností zůstává, že mě především zajímá lidská tvář, prostřednictvím které lze vyjádřit veškeré lidské pocity.

Obvykle k příležitosti výstavy vychází souborný katalog umělcových prací nebo jiná obdobná monografie…
Katalog bude čistě stručný, informativní. Co se týká širšího pojednání o mém životě, díle a myšlení, takové je obsaženo v mé autobiografické knize Příběhů, kterou jsem po mnoha letech práce dokončil a připravil k eventuálnímu vydání s početnými doprovodnými reprodukcemi, se širšími písemnostmi různých mých pozoruhodných přátel a známých, se kterými jsem byl během života ve styku.

Bude to vaše první kniha, nebo jste se psaní již dříve věnoval?
Věnoval jsem se novinovým článkům, které byly též publikovány, psaní úvodů do svých výstavních katalogů, činil jsem komentáře k televizním filmům, které se mnou byly uskutečněny. A navíc pak psaní poezie, která v jistém období byla po dlouhý čas středem mého aktivního zájmu. To ovšem neznamená, že jsem s poezií skončil.

Jaké osobnosti zmiňujete ve svých vzpomínkách konkrétně?
V prvé řadě to byl fotograf Josef Sudek, se kterým jsem se poznal na začátku své samostatné činnosti a kterého jsem obdivoval nejenom jako výtvarníka, ale později též jako vědoucího, myšlenkově bohatého a podnětného člověka – nemluvě o jeho morálních vlastnostech. Po čase jsme se stali důvěrnými přáteli, v rámci čehož docházelo k občasné spolupráci, a to zaprvé tak, že mi pan Sudek častokráte poseděl modelem, při výběru děl do výstav mi byl vítaným pomocníkem a rovněž tak mi ochotně zdokumentoval některé mé výstavy. Obšírnější pojednání o něm se nachází v mé knize.
Z hlediska mého zájmu o poezii mi byla vítaná příležitost navázati spojení s básníkem Jaroslavem Seifertem, který byl rovněž důvěrným přítelem pana Sudka. Z tohoto styku mi zůstala značná korespondence a věnování. A protože od Jaroslava Seiferta nebylo daleko k básníkovi Vladimíru Holanovi, což byli také dva přátelé, došlo k seznámení i s tímto velikánem. Vladimír Holan mne navíc upoutal svým zjevem, proto jsem ho požádal, zda by mi seděl modelem. Tento můj návrh jím byl vlídně přijat, avšak po čase básník Holan onemocněl, omluvil se mně a k onomu sezení už nikdy nedošlo. Proto jsem se chopil příležitosti, když mi bylo nakladatelstvím Odeon navrženo s dodáním příslušných podkladů, abych jim namaloval a dodal básníkův vhodný portrét k jeho nadcházejícímu životnímu výročí. Pojednání o četných jiných velkých osobnostech uměleckého světa, zejména pak o světoznámé filmové umělkyni Giuliettě Masině, manželce Frederika Felliniho, kterou jsem portrétoval a od níž mám hojnou korespondenci s několika věnováními včetně rodinných fotografií, je obsaženo ve zmíněné knize rovněž.

Váš život je spojen s výtvarným uměním. Jak pevné je to pouto? Oslovuje vás kromě malířství a poezie ještě jiný žánr?
Výtvarné umění - konkrétně malířství - se stalo hlavní náplní mého myšlení a úsilí. Ovšem tento zájem je všestranný, spadá do něho literatura, právě tak jako hudba či dramatické umění nebo balet.

Říká se, že vše, co je, tu už bylo. Jak se s tímto názorem jako člověk a malíř ztotožňujete?
Zaměřím-li se na oblast malířskou, nemohu přijmout názor, že se věci absolutně opakují. To by vyvracelo skutečnost, že každé opravdu umělecké výtvarné dílo je originál. Z hlediska praktického lidského žití a vztahů by bylo možno to připustit.

Vyjádřil jste ve svých obrazech vše, co jste měl říci, nebo vás naopak pohání vnitřní nutnost stále tvořit? Nalézáte inspiraci?
K tomu můžu odpovědět jenom tolik, že jsem zdaleka nevyjádřil to, co jsem cítil a chtěl, a těžko mohu uvěřit, že kdy vyjádřím, protože jsem stále nucen opakovaně se o to pokoušet.

Jaké je vaše životní krédo?
Mám-li stručně ukončit tento rozhovor, abych jím vyjádřil své krédo, použiji jeden z veršů Vladimíra Holana: „Umění je nářek, abys nezpyšněl. Něco pro někoho, nic pro všechny.“

Zuzana Hajíčková

Jaroslav Fanta (nar. 1919 v Praze), akademický malíř. Absolvoval Figurální malířskou školu v Praze. Od r. 1959 do r. 2003 podnikl opakované studijní cesty do Maďarska, Rakouska, Itálie a Francie.
Samostatně vystavoval mj. v r. 1960 v USA (Phoenix), v ČR opakovaně v Praze (např. r. 1972 Galerie U Řečických, r. 1980 palác Portheimka, r. 1992 Pražský hrad – Zlatá ulička), r. 1965 v zámku v Roztokách u Prahy, r. 1984 v Pardubicích. Bylo s ním natočeno několik televizních reportáží a fejetonů. Krátký čas působil jako výtvarný pedagog v ZŠ. Jeho obrazy se nacházejí mezi sběrateli z četných zemí Evropy a USA.

LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007

(14. 12. 2006, 12:00)

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1805