Pocta pro Magora
Monika Krajčovičová
Plastici hrající v gotickém kostele, pražené mandle zapíjené bílým vínem z mikulovské podoblasti. Předání jedné z nejprestižnějších literárních cen v Čechách rozhodně nebylo jen nudným, upjatým sezením na zadku…
Cenu Jaroslava Seiferta zřídila Nadace Charty 77 ve Stockholmu roku 1986. Stalo se tak na popud profesora Františka Janoucha. Toto literární ocenění je udělováno za vynikající básnické nebo beletristické dílo vydané či jinak zveřejněné v České republice nebo zahraničí v posledních třech letech, výjimečně i za dílo celoživotní. A právě za celoživotní básnické dílo letos dostal cenu Ivan Martin Jirous. Nezávislá porota v čele s Jiřím Brabcem ocenila Magorovy verše, vznikající ponejvíce jako reakce na fatální zákroky tupého establishmentu. A vzala v potaz také letos vydaný soubor vězeňské korespondence Magorovy dopisy.
Kdo nebyl 16. října 2006 předávání přítomen, přišel o zážitek z atmosféry, která se hned tak neopakuje. Akce se totiž konala v komorním, gotickém kostele Sv. Anny na Starém Městě (dnes nazývaném Pražská křižovatka). Kdo tento prostor nezná, nechť si představí menší kostelík, ke kterému vede úzká (jménem Zlatá) ulice a uvnitř něhož můžeme potkat roztodivné umělecké instalace. Spojení církevní stavby a moderního umění mi udělalo nesmírnou radost. Vždyť jak často můžeme být přítomni takovéto významné události v prostoru, který už sám o sobě nedýchá patosem, sentimentalitou a upjatostí?!
Kdo by býval přišel dříve, mohl spatřit Ivana Martina Jirouse, kterak se připravuje na svou velkou událost. Já jsem bohužel tento předvoj nestihla a dorazila až na poslední chvíli. Původně jsem měla s básníkem udělat rozhovor, když jsem ho však po delším hledání konečně našla (stál na chodbě vedoucí z kostela), měli ho už ve svých drápech jiní redaktoři. Říkám to trochu nelichotivě, neboť lepit se na rozechvělého, ztichlého, i když dobře naladěného Magora v takovéto chvíli se mi vůbec nechtělo. Netušila jsem ovšem ještě, že později už to bude téměř nemožné. Ale vraťme se zpět k oné šesté hodině večerní.
Téměř všechny židle se okolo šesté zaplnily. Seděla na nich majestátní, významná i naprosto neznámá pozadí – čelní představitelé kultury, politici, novináři, herci, studenti, filmaři, atd.Tedy skladba návštěvníků zdála se být poměrně pestrá. Nesmím zapomenout na děti, které vlastní dar ozývat se nikoliv při tleskání, ale když je úplné ticho – třeba po nějaké důležité myšlence. Ale myslím, že do této atmosféry dobře zapadly i jejich pištivé hlasy.
Úvodního projevu a přivítání se chopil S. Karásek, od té doby v roli jakéhosi „moderátora“. Po něm vystoupil V. Havel, o kterém jsme se později z projevu F. Janoucha dozvěděli, že v počátcích existence Seifertovy ceny byl jedním z tajných členů poroty. Havlův projev bych komentovala jako střízlivý, ovšem s důvtipnou tečkou na konec. Prohlásil totiž, že o Ivanu Jirousovi dávno ví, že je dobrým básníkem, možná dřív než celá nadace. Havla na pódiu vystřídal F. Janouch z Nadace Charty 77. Připomněl nám mimo jiné, že Seifertova cena bude pro Ivana Jirouse již druhou, kterou od uvedené nadace dostane, tu první získal již kdysi za Magorovy labutí písně. Tenkrát ovšem šlo o Cenu Toma Stopparda, a ta málo komu něco říkala. Janouchův závěr patřil recitaci Magorovy básně Hlohy. Poté si v rychlém sledu vyměnili role řečníků R. Pospíšil za sponzory, J. Brabec, jenž představil porotu, a jako poslední před samotným básníkem přenesl P. Šrut své laudatio. Zde shrnul Magorův pohnutý život, jeho tvorbu a zmínil se i o nově vydané korespondenci.
A co mezi tím dělal ten, o kterého v tento večer hlavně šlo? Náleželo mu místo v první řadě, hned vedle přítele V. Havla. Tvářil se velice klidně a důstojně, jen při projevu P. Šruta se tu a tam pousmál. Jistě v něm slova přátel vyvolávala silné pohnutí. O tom jsme se mohli přesvědčit záhy, když vystoupil sám. Ostatně po celou dobu mého sezení na schodech jsem čekala, až z mikrofonu zahřmí Magorův hlas. Magorův hlas nezahřměl, byl spíše tišší než hlasy ostatních řečníků. Vlasy dlouhé až na ramena mu padaly do čela. Jeho první slova patřila poděkování a výroku: „Jsem upřímně dojat“. Dojati jsme byli asi všichni, ovšem jen do té doby, než nás básník ubezpečil, že se tento večer nehodlá obnažovat, takže můžeme zůstat klidní. Pronesl pár vět o Jaroslavu Seifertovi, kterého má rád, a závěrem zarecitoval Seifertovu báseň Podzim.
Po dlouhém potlesku nastoupil na pódium S. Karásek s kytarou a začal recitovat. Říkala jsem si, hudba jako tečka, to je dobré…V té chvíli se už však připravovala kapela The Plastic People of the Universe. Plastici zahráli tři kusy, z nichž ten poslední se možná zapíše jako legendární, neboť se jednalo o Magorovu zhudebněnou báseň. Připadalo mi to celé skoro jako apokalypsa, chtělo se mi vyskočit a tančit. Skoro jsem litovala, že se nakonec nikdo neobnažil…
Plastici dohráli, předávání skončilo. Někteří lidé odešli, jiní šli hledat známé. Mě však znepokojovalo, že bych měla udělat rozhovor. Přiznám se, v takové chvíli mi přišlo naprosto nevhodné, abych za Magorem šla. Dlouho trvalo, než si podal ruku a řekl pár slov se všemi svými kamarády a známými. Roli otravné redaktorky jsem nakonec nesplnila. Magorovu adresu mám a tedy jsem se rozhodla, že lepší cesta k rozhovoru bude přes korespondenci. Závěrem cituji výrok S. Karáska s doufáním, že se přeci jen nenaplňuje: „Když jsme v čítankách a když z nás jsou žáci taseni, tak si myslím, že to je tak trochu náznak konce undergroundu.“
MONIKA KRAJČOVIČOVÁ
LitENky č. 1/21, roč. 2006/2007
(19. 10. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1702