Co o nás vědí v Evropě?
Milan Souček
V tomto čísle Literárních novinek se poprvé setkáváte s novým miniseriálem, v němž chceme zmapovat znalosti obyvatel několika evropských zemí o české literatuře a kultuře. Nejedná se o žádné velké statistické průzkumy, spíše jsme se poptávali mezi svými přáteli a známými, se kterými jsme se seznámili na svých toulkách po světě. Jako první nám odpověděli sympatičtí Evropané ze severu a naši oblíbení protivníci v hokeji – Finové.
Krásná země na severu
Když někdo řekne Finsko, představíme si určitě jezera, tedy tisíce jezer, vodku Finlandia, saunu, modrý kříž na finské vlajce, urostlé hokejisty nebo rychlé automobilové závodníky a samozřejmě také jazyk, který je nejtěžší na světě, dokud si zase nevzpomeneme na to, že nejtěžší je vlastně ten náš. Ten, kdo do Finska už někdy zavítal, asi přidá další postřehy – krásnou přírodu, lesy a lesy, dlouhou tmavou zimu s polární září na obloze. Co ale vlastně víme o finské historii, kultuře a literatuře? A co vědí Finové o nás? Pravdou je, že Praha je pro Finy jedním z nejoblíbenějších cílů turistických cest. Krom relativně nízké ceny piva a alkoholu vůbec láká Finy do Prahy samozřejmě také její krása a starobylost, nic srovnatelného ve Finsku totiž nemají. To ale neznamená, že ve Finsku není nic k vidění, právě naopak. Je určitě škoda, že Češi neoplácejí Finům jejich návštěvy Prahy a ubírají se raději na jih, kde se pak potí a spalují na přeplněných plážích, když by si ve Finsku mohl každý vybrat své jezero, na jehož břehu se může také potit (a když ne na sluníčku, tak alespoň v sauně) a za příznivých podmínek nabrat stejně krásně hnědou barvu jako na plážích v Chorvatsku nebo Itálii.
Co tedy víme o finské kultuře a literatuře? Určitě nás hned napadne Egypťan Sinuhet, některé možná roztomilí Mumínci, někdo si vzpomene na Alvara Aalta a jeho vázy a ten, kdo občas zajde do kina na nějaký exotický film, zná možná Kaurismäkiho téměř němé filmy o podivínských postavách z temného severu. A co víc? Možná že Finsko je daleko a je tak trochu na okraji naší Evropy, ale my jako její srdce bychom měli pumpovat krev i do jejích okrajových částí. A tak daleko to zase přeci není, letadlem se tam z Prahy lze dostat za necelé dvě hodiny (o ceně za letenku pravda raději nemluvím). Co vědí Finové o nás? Znají českou literaturu lépe než my tu jejich? Čtou naše klasiky, moderní autory nebo se s námi utkávají jen na ledě?
Znají nás...?
Finové jsou jeden z nejvíce čtoucích národů na světě. Samozřejmě, že statistické tabulky neznamenají všechno, a to, že někdo hodně čte, neznamená, že čte jen závažná díla klasiků, ale přesto je možné přiznat, že čtenáři mají ve Finsku trochu jinou výchozí pozici než u nás. Ve Finsku je hustá síť výborně vybavených knihoven, které nabízejí svým zákazníkům téměř veškeré služby zdarma, a Finové jich také hojně využívají. A občas v nich narazí i na nějakou tu českou knihu, tedy lépe řečeno knihu českého autora, protože těch česko-jazyčných tam skutečně příliš není.
Směřoval jsem své otázky týkající se české literatury dvěma skupinám studentů tamperské univerzity – ano přiznávám, ptal jsem se především jich, možná by bylo dobré zkusit i jiné věkové či sociální skupiny, ale mým cílem nebylo dělat široký sociologický výzkum. První a větší skupinou byli studenti mateřského jazyka – tedy finštiny, druhou skupinou byli studenti slavistiky a shodou okolností také českého jazyka. V Tampere se čeština učí jen jako volitelný kurz dalšího slovanského jazyka, vedle jazykového kurzu mají studenti možnost absolvovat také základní kurz české historie, kultury a literatury - i oni se tedy seznámí pouze s velmi vybranými otázkami z české literatury.
Dotazovaným jsem položil osm otázek. První z nich směřovala k povědomí o českých autorech. Téměř všichni znali jméno Milana Kundery a mnozí dokonce dokázali vyjmenovat i několik jeho děl. Několikrát se pak v odpovědích objevila i jména Václava Havla, Franze Kafky a Karla Čapka. S odpověďmi na první otázku většinou souvisely i odpovědi na tu druhou – co z české literatury dotazovaní četli. Velká část uvedla Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, jedna ze studentek finštiny dokonce četla i Kunderův teoretický text - Umění románu. Další přečtená díla svým způsobem odrážela situaci do finštiny přeložené české literatury. Několikrát se mezi odpověďmi objevila Čapkova Válka s mloky, Kafkův Proces a Proměna, jednou také Malostranské povídky. A v neposlední řadě dva podle Finů velké fenomény české literatury – Haškův Švejk a Krteček. Hlavní postavy dvou posledně jmenovaných děl zcela ovládly i okruh odpovědí na otázku, zda Finové znají nějaké české literární postavy. Švejka uvedli téměř všichni, naopak jen jediný si nevzpomněl na postavu žádnou. Podle finských studentů ve Finsku nejznámější a nejoblíbenější knihou české literatury je opět Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, do situace ale znovu promluvil i Švejk, jehož postava je Finům velice sympatická a blízká. Pátá otázka směřovala k českému nositeli Nobelovy ceny za literaturu. Padlo jméno Franze Kafky i Karla Čapka, jako kandidát na Nobelovu cenu byl zmíněn opět Kundera, ale na Jaroslava Seiferta si nevzpomněl nikdo. Poněkud překvapivá skutečnost, Nobelova cena je velice prestižní ocenění a o jejích laureátech se většinou ví a mluví, ale Seifert cenu obdržel již před více než dvaceti lety a většina z dotazovaných studentů byla v té době většinou nanejvýš v plenkách. A vůbec, který finský spisovatel získal Nobelovu cenu za literaturu?
Poslední tři otázky poněkud odbočily od literatury, ale nevzdálily se až tak moc. Týkaly se totiž českého filmu. Stejně jako se finské filmy neobjevují na plátnech českých kin příliš často, ani české filmy neproudí do Finska v nijak velkém množství. Ve finské televizi se v poslední době objevil třeba Tmavomodrý svět nebo Babí léto, finští studenti si ale vzpomněli také na Kolju. Ti studenti, kteří mají zkušenost s češtinou a mají známé mezi Čechy žijícími ve Finsku, viděli některé další filmy třeba na CD nebo DVD, a tak například znají i Jízdu nebo Pelíšky. Z filmových osobností si finští studenti vzpomněli jen na dvě – na dalšího světového Čecha Miloše Formana a na Jana Švankmajera.
...a známe my je?
Vědí toho tedy mladí Finové o naši literatuře a kultuře dost? Nebo jsou jejich znalosti zkreslené a jednostranné? Ano, Kunderu a Formana zná celý svět a dalo by se proto říci, že je musejí znát i tam na nedalekém severu. Kafka je pražský fenomén a nejen ti, kteří v Praze už byli (mimochodem z dotazovaných odpověděla kladně na otázku, zda už v Čechách či Praze byl či byla, více než polovina) ho prostě znát musejí. A Havel politik a spisovatel k mladým lidem v zahraničí proniknout už (nebo ještě) také stihl. Finští studenti znají ale víc. Samozřejmě ne všichni a určitě ne bez vlivu svých rodičů, knihoven, médií či jenom seznamů povinné četby na univerzitách (opět odbočka – například studenti finské literatury nemusejí předkládat ke zkoušce seznam o 150 přečtených dílech, kvantita se nestaví nad kvalitu).
Nechci přeceňovat výsledky svého malého výzkumu a nechci ani tvrdit, že bychom toho o finské literatuře a kultuře měli vědět alespoň tolik, jako Finové o té naší, rozdíly mezi tradicemi a začleněním obou kultur a literatur do světového kontextu tu jistě jsou. Navíc bych nepřeceňoval ani podíl studentů kurzu češtiny ve skupině dotazovaných, jejich odpovědi se od odpovědí druhé skupiny příliš nelišily. Přesto mě napadá, že bychom toho o literatuře malého národa ze severní Evropy mohli vědět víc. Který student českého jazyka a literatury by znal jiného finského autora než Miku Waltariho nebo Tove Jansson? Nebo Franse Eemila Sillanpää? No ano, to je onen finský nositel Nobelovy ceny za literaturu.
(16. 10. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1690
Krteček, Švejk a Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Souček
V tomto čísle Literárních novinek se poprvé setkáváte s novým miniseriálem, v němž chceme zmapovat znalosti obyvatel několika evropských zemí o české literatuře a kultuře. Nejedná se o žádné velké statistické průzkumy, spíše jsme se poptávali mezi svými přáteli a známými, se kterými jsme se seznámili na svých toulkách po světě. Jako první nám odpověděli sympatičtí Evropané ze severu a naši oblíbení protivníci v hokeji – Finové.
Krásná země na severu
Když někdo řekne Finsko, představíme si určitě jezera, tedy tisíce jezer, vodku Finlandia, saunu, modrý kříž na finské vlajce, urostlé hokejisty nebo rychlé automobilové závodníky a samozřejmě také jazyk, který je nejtěžší na světě, dokud si zase nevzpomeneme na to, že nejtěžší je vlastně ten náš. Ten, kdo do Finska už někdy zavítal, asi přidá další postřehy – krásnou přírodu, lesy a lesy, dlouhou tmavou zimu s polární září na obloze. Co ale vlastně víme o finské historii, kultuře a literatuře? A co vědí Finové o nás? Pravdou je, že Praha je pro Finy jedním z nejoblíbenějších cílů turistických cest. Krom relativně nízké ceny piva a alkoholu vůbec láká Finy do Prahy samozřejmě také její krása a starobylost, nic srovnatelného ve Finsku totiž nemají. To ale neznamená, že ve Finsku není nic k vidění, právě naopak. Je určitě škoda, že Češi neoplácejí Finům jejich návštěvy Prahy a ubírají se raději na jih, kde se pak potí a spalují na přeplněných plážích, když by si ve Finsku mohl každý vybrat své jezero, na jehož břehu se může také potit (a když ne na sluníčku, tak alespoň v sauně) a za příznivých podmínek nabrat stejně krásně hnědou barvu jako na plážích v Chorvatsku nebo Itálii.
Co tedy víme o finské kultuře a literatuře? Určitě nás hned napadne Egypťan Sinuhet, některé možná roztomilí Mumínci, někdo si vzpomene na Alvara Aalta a jeho vázy a ten, kdo občas zajde do kina na nějaký exotický film, zná možná Kaurismäkiho téměř němé filmy o podivínských postavách z temného severu. A co víc? Možná že Finsko je daleko a je tak trochu na okraji naší Evropy, ale my jako její srdce bychom měli pumpovat krev i do jejích okrajových částí. A tak daleko to zase přeci není, letadlem se tam z Prahy lze dostat za necelé dvě hodiny (o ceně za letenku pravda raději nemluvím). Co vědí Finové o nás? Znají českou literaturu lépe než my tu jejich? Čtou naše klasiky, moderní autory nebo se s námi utkávají jen na ledě?
Znají nás...?
Finové jsou jeden z nejvíce čtoucích národů na světě. Samozřejmě, že statistické tabulky neznamenají všechno, a to, že někdo hodně čte, neznamená, že čte jen závažná díla klasiků, ale přesto je možné přiznat, že čtenáři mají ve Finsku trochu jinou výchozí pozici než u nás. Ve Finsku je hustá síť výborně vybavených knihoven, které nabízejí svým zákazníkům téměř veškeré služby zdarma, a Finové jich také hojně využívají. A občas v nich narazí i na nějakou tu českou knihu, tedy lépe řečeno knihu českého autora, protože těch česko-jazyčných tam skutečně příliš není.
Směřoval jsem své otázky týkající se české literatury dvěma skupinám studentů tamperské univerzity – ano přiznávám, ptal jsem se především jich, možná by bylo dobré zkusit i jiné věkové či sociální skupiny, ale mým cílem nebylo dělat široký sociologický výzkum. První a větší skupinou byli studenti mateřského jazyka – tedy finštiny, druhou skupinou byli studenti slavistiky a shodou okolností také českého jazyka. V Tampere se čeština učí jen jako volitelný kurz dalšího slovanského jazyka, vedle jazykového kurzu mají studenti možnost absolvovat také základní kurz české historie, kultury a literatury - i oni se tedy seznámí pouze s velmi vybranými otázkami z české literatury.
Dotazovaným jsem položil osm otázek. První z nich směřovala k povědomí o českých autorech. Téměř všichni znali jméno Milana Kundery a mnozí dokonce dokázali vyjmenovat i několik jeho děl. Několikrát se pak v odpovědích objevila i jména Václava Havla, Franze Kafky a Karla Čapka. S odpověďmi na první otázku většinou souvisely i odpovědi na tu druhou – co z české literatury dotazovaní četli. Velká část uvedla Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, jedna ze studentek finštiny dokonce četla i Kunderův teoretický text - Umění románu. Další přečtená díla svým způsobem odrážela situaci do finštiny přeložené české literatury. Několikrát se mezi odpověďmi objevila Čapkova Válka s mloky, Kafkův Proces a Proměna, jednou také Malostranské povídky. A v neposlední řadě dva podle Finů velké fenomény české literatury – Haškův Švejk a Krteček. Hlavní postavy dvou posledně jmenovaných děl zcela ovládly i okruh odpovědí na otázku, zda Finové znají nějaké české literární postavy. Švejka uvedli téměř všichni, naopak jen jediný si nevzpomněl na postavu žádnou. Podle finských studentů ve Finsku nejznámější a nejoblíbenější knihou české literatury je opět Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, do situace ale znovu promluvil i Švejk, jehož postava je Finům velice sympatická a blízká. Pátá otázka směřovala k českému nositeli Nobelovy ceny za literaturu. Padlo jméno Franze Kafky i Karla Čapka, jako kandidát na Nobelovu cenu byl zmíněn opět Kundera, ale na Jaroslava Seiferta si nevzpomněl nikdo. Poněkud překvapivá skutečnost, Nobelova cena je velice prestižní ocenění a o jejích laureátech se většinou ví a mluví, ale Seifert cenu obdržel již před více než dvaceti lety a většina z dotazovaných studentů byla v té době většinou nanejvýš v plenkách. A vůbec, který finský spisovatel získal Nobelovu cenu za literaturu?
Poslední tři otázky poněkud odbočily od literatury, ale nevzdálily se až tak moc. Týkaly se totiž českého filmu. Stejně jako se finské filmy neobjevují na plátnech českých kin příliš často, ani české filmy neproudí do Finska v nijak velkém množství. Ve finské televizi se v poslední době objevil třeba Tmavomodrý svět nebo Babí léto, finští studenti si ale vzpomněli také na Kolju. Ti studenti, kteří mají zkušenost s češtinou a mají známé mezi Čechy žijícími ve Finsku, viděli některé další filmy třeba na CD nebo DVD, a tak například znají i Jízdu nebo Pelíšky. Z filmových osobností si finští studenti vzpomněli jen na dvě – na dalšího světového Čecha Miloše Formana a na Jana Švankmajera.
...a známe my je?
Vědí toho tedy mladí Finové o naši literatuře a kultuře dost? Nebo jsou jejich znalosti zkreslené a jednostranné? Ano, Kunderu a Formana zná celý svět a dalo by se proto říci, že je musejí znát i tam na nedalekém severu. Kafka je pražský fenomén a nejen ti, kteří v Praze už byli (mimochodem z dotazovaných odpověděla kladně na otázku, zda už v Čechách či Praze byl či byla, více než polovina) ho prostě znát musejí. A Havel politik a spisovatel k mladým lidem v zahraničí proniknout už (nebo ještě) také stihl. Finští studenti znají ale víc. Samozřejmě ne všichni a určitě ne bez vlivu svých rodičů, knihoven, médií či jenom seznamů povinné četby na univerzitách (opět odbočka – například studenti finské literatury nemusejí předkládat ke zkoušce seznam o 150 přečtených dílech, kvantita se nestaví nad kvalitu).
Nechci přeceňovat výsledky svého malého výzkumu a nechci ani tvrdit, že bychom toho o finské literatuře a kultuře měli vědět alespoň tolik, jako Finové o té naší, rozdíly mezi tradicemi a začleněním obou kultur a literatur do světového kontextu tu jistě jsou. Navíc bych nepřeceňoval ani podíl studentů kurzu češtiny ve skupině dotazovaných, jejich odpovědi se od odpovědí druhé skupiny příliš nelišily. Přesto mě napadá, že bychom toho o literatuře malého národa ze severní Evropy mohli vědět víc. Který student českého jazyka a literatury by znal jiného finského autora než Miku Waltariho nebo Tove Jansson? Nebo Franse Eemila Sillanpää? No ano, to je onen finský nositel Nobelovy ceny za literaturu.
(16. 10. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1690