Byl to čistě kulturní zájem
Rozhovory s italskými bohemistkami I: prof. Annalisa CosentinoŽaneta Procházková
Profesorka Annalisa Cosentino je italská bohemistka působící na Univerzitě v Udine. V současné době se mimo jiné podílí na realizaci knižní řady věnované české literatuře ve spolupráci římského nakladatelství Bulzoni a katedry slovanských studií římské univerzity La Sapienza.
Začnu obligátní otázkou: proč jste začala studovat bohemistiku?
Na to se mě lidé často ptají, chtějí vědět, jestli nemám české předky a podobně, ale ne, žádné nemám. Byl to čistě kulturní zájem. Chtěla jsem blíže poznat českou literaturu. Tušila jsem, že je velice bohatá a zajímavá, ale nebylo k dispozici mnoho překladů, a tak mi nezbylo, než se naučit jazyk, abych mohla číst v originále.
Kde jste studovala?
V Římě a několikrát jsem se díky stipendiu dostala do Prahy, kde jsem poznala řadu zajímavých lidí, mimo jiné i Jana Skácela, o kterém jsem psala diplomovou práci.
Přeložila jste řadu knih Bohumila Hrabala a dá se říci, že jste odbornice - »hrabaloložka«. Kdy jste se s ním seznámila?
Když jsem překládala jeho Městečko, kde se zastavil čas, v roce 1992. Pro začínající překladatelku to byla tenkrát velká výzva, která nešla odmítnout. Přiznávám, že předtím jsem sice jeho práce znala, ale nebyly to zrovna knihy, po kterých bych běžně sáhla, ať už kvůli stylu, tak i kvůli tématům. To se změnilo, když jsem ho poznala osobně. Seznámila nás tehdy má přítelkyně Susanna Rothová. Začala jsem chodit k Hynkům a k Tygrovi do kroužku, který kolem sebe Hrabal soustředil. Byla to velice zajímavá osobnost. Nikdy jsem ho nezažila nepříjemného (jak o něm někteří tvrdí), říkával mi »páže« nebo »carevič« a měla jsem u něj trochu protekci – když jsem přišla do hospody, mohla jsem začít nejdříve kávou a dát si dokonce jen malé pivo na rozdíl od ostatních. Začala jsem pak jeho knihy číst jinak; to, že jsem poznala Hrabala jako člověka, mi přiblížilo i jeho dílo a pomohlo mi při překládání.
Vloni v říjnu jste na Univerzitě v Udine připravila o Hrabalovi konferenci. Jak probíhala?
Nebyla to jen konference, ale během roku 2005 celá série akcí, s nimiž nám hodně pomáhalo české ministerstvo kultury spolu s terstskou asociací Alpe Adria Cinema. Součástí bylo např. divadelní představení Rozvzpomínání souboru Husa na provázku na motivy Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále v režii Iva Krobota. Měli tenkrát velký úspěch, hráli samozřejmě česky a naše studentky je simultánně překládaly do italštiny. Dále se konala výstava fotografií uspořádaná na základě mimořádně bohatého archivu Tomáše Mazala, která pak putovala i do Říma, Palerma a Milána. Kolega Francesco Pitasso uspořádal v Terstu promítání filmů, ale nejen těch na motivy Hrabalových knih, ale i těch, na něž nalezneme u Hrabala odkazy (Chaplinovy grotesky, Prázdniny v Římě aj.). Ze samotné konference vyšel teď o prázdninách sborník - současně v Itálii i v Praze.
Spolupracovala jste nedávno na italském vydání reprezentativního výboru Hrabalových textů pro prestižní edici I Meridiani nakladatelství Mondadori (2003). Pokud vím, tak je Hrabal první a jediný český autor, kterého zařadili mezi tzv. světové klasiky.
To díky paní Renatě Coloni, ředitelce edice a vynikající germanistce. V roce 1995 se s Hrabalem seznámila v Turíně, kam přijel převzít literární cenu Grinzane Cavour. Už předtím znala některé jeho texty a přišla s nápadem uspořádat jeho sebrané spisy.
Které části spisů jste připravila vy?
Napsala jsem Hrabalův životopis, který pak vyšel i samostatně, komentáře a vysvětlivky k celému svazku, dále jsem zrevidovala několik překladů a přeložila Hrabalovu povídku Kain; a je tu i můj starší překlad Něžného barbara z roku 1994.
Chystáte teď nějaké další Hrabalovské akce?
Fotografická výstava o Hrabalově životě a díle bude na podzim ve Florencii, pak bude otevřena znovu v Římě při příležitosti desátého výročí jeho úmrtí.
Ale abychom nemluvili jen o Hrabalovi... Podílíte se také na edici OltrE v univerzitním nakladatelství Forum, kde vycházejí různí středoevropští autoři. Co jste zatím vydali?
Z české literatury zatím vyšly dvě knihy od Daniely Hodrové, dvě sbírky Ivana Wernische, teď se chystá Rok perel od Zuzany Brabcové a Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky.
Jedlička? To musel být opravdu překladatelský oříšek...
To určitě. Novelu překládal Livio Fiorica, absolvent češtiny na Univerzitě v Udine, který pro tuto edici již přeložil Město vidím... D. Hodrové. Já mám tu knihu ráda, je útlá, ale silná, působí velice emocionálně, zneklidňuje, ale v pozitivním slova smyslu, rozhodně to není pohodlné čtení.
Jaký je cíl vaší edice?
Změnit trochu obraz české literatury, ukázat, že není jen »magická« nebo »za zdí«, ukázat její skutečné rozměry a dostat ji zpět do evropské kultury bez podobných škatulek.
Jací čeští autoři (vedle Hrabala a Kundery) jsou vůbec v Itálii známí?
Známý je Holan, který byl vydán již v šedesátých letech v Ripellinově překladu v prestižní edici světové poezie Bianca (vyd. Einaudi); vyšel tu i Halas, ale Holana proslavila ještě nedávno další sbírka v paperbackové populární edici v překladu italského básníka Raboniho, hlavně jeho jméno zapůsobilo na popularitu. Česká poezie má dobrý zvuk i díky Seifertovi. Trochu je znám Hašek (i v Brechtově úpravě), možná Čapek, přeložen byl i Viewegh, ale ten je spíš brán jako současný evropský autor a není chápán v českém kontextu.
A jaká je představa Italů o České republice?
Stále je často slyšet Československo, obecně je známější Nedvěd než třeba Havel, to myslím mluví samo za sebe. Milovníci hudby však jistě znají české skladatele - Janáčka, Dvořáka...
Zasadila jste se o to, aby se na Univerzitě v Udine bohemistika vyučovala v rámci tzv. kulturních studií a nejen jako součást slavistiky jako jinde. Co vás k tomu vedlo?
Pro studenty je lákavější studium kultury jako celku než pouze filologie. Slavistika je obrozenecká myšlenka, která je dnes podle mě zastaralá. Jasně jsem to viděla, už když jsem dělala doktorát v Miláně. Musela jsem si tehdy zvolit téma výzkumu pouze v rámci slovanských literatur, psala jsem tedy srovnávací práci o literární kritice a estetice, ale bylo to srovnávání trochu násilné, protože česká kultura měla vždy mnohem blíže k tradici německé nebo francouzské než např. k ruské nebo polské. Také naši studenti často studují bohemistiku v kombinaci s germanistikou.
Na závěr trochu z jiného soudku – jakým koníčkům se věnujete ve volném čase?
Toho volného času moc není, ale jsem jedním z těch šťastných lidí, pro které je jejich práce zároveň největším koníčkem. Miluju literaturu, hlavně 20. století.
A váš nejoblíbenější autor?
Asi izraelský prozaik Abraham Yehoshua.
(5. 10. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1670