Jen tak na okraj...

Je fajn, že je na jevišti pohyb, ale když do Nezvalových veršů, recitovaných hlavními postavami, stále někdo ,,courá“ sem a tam, hře to nepřidá, naopak spíše ubere. Později, když se ,,stěny pokoje“ hnuly a ,,okno“ popošlo o pár metrů vedle,napadlo mě, že nic proti fantazii, ale stát se tohle v běžném životě, asi mi ,,jebne“. Ale to nechte být, jsem už taková, jednu chvíli jsem dokonce fascinovaně pozorovala rytíře Dex Grieux, jak chodí dokola po jevišti a pod bílou košilí mu prosvítá tetování:o) Jo mimochodem: hudbě – velice efektní - by neškodilo ubrat volume nebo hercům přidat na hlase. Nezklamal mě Jirka Vetešník, ba co víc: překvapil mě, netušila sem, co v něm dřímá… Naopak Manon mi nějak nesedla… Mám pocit, že ač šestnáctileté ,,dítě“ je Manon protřelá svůdnice, která – ač dítě napohled – ví, kterak si omotat muže kolem prstu. Jenže v téhle Manon jsem svůdnost nenašla. Přišla mi jako zmatené naivní děcko uprostřed velkoměsta, poprvé bez rodičů, které neví, co si počít a bojí se… Toť můj názor.

Každopádně byl na celém představení znát rukopis Evy Hrubé. Její Vyhoštěný anděl neměl chybu, tohle mi ovšem tak úžasné nepřišlo (přece jen jsem – co se klasiky týká – drobet puritán), ale určitě si zaslouží pochvalu za měsíce dřiny, protože představení – ač není můj šálek čaje – jistě svým způsobem zaujme každého. Přiznávám bez mučení, že zaujalo i mě, jinak bych ho hned po odchodu z divadla pustila z hlavy a nespisovala tento pamflet…:o)

Přesto si neodpustím pár slov závěrem: Vím, že Hálek není jen spolek přesluhujících, také vím, že mladá krev se tam dá najít, jen nevím, proč musí Hálkovci, když chtějí hrát a kteří chtějí, aby Hálek nezemřel, chodit na konkurzy do ,,hálkovského“ představení…