Symfonická báseň jednou nahoře a jednou dole

Zdá se, že Radek je rodem umělec vášně. Jeho hudební tryskání bezprostředně zrcadlí rozbouřené nitro duše, kde se stále něco děje, cosi probíhá, přeskakuje, jiskří, uvolňuje se a znovu napíná své inspirační tětivy pro umělce vždy velmi důležité. Jeho hudba se na nás valí v kaskádách a pulsuje v ní ještě nevychladlá tvůrčí vášeň, která by si však místy ve prospěch učesanějšího vyznění cyklu zasloužila přísnější ohraničení rozumem. O to silněji jsou tóny zatíženy emocemi. Někdy mi připadalo, že hráč doslova donutil své varhany plakat, a proto hlavně pro duše s křehkou hladinou citovosti nabídla páteční premiéra sytý zážitek.

Námět cyklu už podle názvu chce zachytit tématické protiklady tak ostré, jak ostře nám je vedle sebe klade život sám. Své úmysly nám skladatel vylíčil v osvětlujícím textu, kde průběh symfonie líčí jako putování nejmenované duše po vlnách rozdílných pocitů. Smutek, Harmonie, Radost, Epilog… Každý z nás, kdo jen trochu umí žít citově, musel se s těmito životními skutečnostmi potkat, a proto mohl alespoň střípek ozvěno ze sebe sama zaslechnout i v Radkově novém díle, u kterého nadnesený přídomek „symfonické básně“ nemusí být zárukou nejvyšší kvality, jak dokazují reakce několika posluchačů. Uveďme alespoň pár názorů: „Způsob, jakým bylo dílo prezentováno, neodpovídá plně jeho kvalitě. Skladbu, která zazněla v pátek, si spíše dovedu představit jako hudbu podbarvující nějaký televizní dokument,“ domnívá se například „wethes“.

Po skončení produkce spokojeností zářící autor složil díky své přítelkyni Anně Hill, která se o vznik i uskutečnění nymburské premiéry cyklu velkou měrou zasloužila; mimo jiné se postarala i o grafickou stránku propagace. A slušelo by zmínit se také o účinné spolupráci Jaroslava Kříže při zajišťování kvalitního zvuku.

Radek Svoboda v minulých letech nejvíce spolupracoval s Evou Hrubou, jaký má na báseň názor ona?

Symfonická báseň Radka Svobody „Nahoru – dolů“, jako skladba o šesti větách, složená na elektrofonické varhany pro celý orchestr mne doslova „dostala“. V prostředí evangelického kostela zněla, jakoby sám autor hrál NE na nástroj „Yamaha“, ale přímo na pravé kostelní varhany! Ač s Radkem spolupracuji na různých divadelních projektech i hudebních recitálech, toto byl jiný skladatel, ponořený zcela do vážné duchovní hudby, která mne pohltila, oslovila, vzala dech a dále není co dodávat, protože takového jaký byl ten večer jsem ho neznala. Vášeň bolesti a smutku se střídala s melodií něžností, radosti a mohutností varhan, jako smyslu života. Nezbývá, než říci: Děkuji a gratuluji! Jediné, co otupilo sílu prožitku, byl jakýsi uměle vytvořený oltář, za kterým sám autor, který hrál, nebyl vidět. Příště se budu a nejen já těšit na možnost shlédnout hlavního protagonistu večera v akci, ale ani tato chybička neubrala na kvalitě hudby a klavírního přednesu.

pro nymburk.net napsal a E.H. vyzpovídal: Aleš Misař, 23. 4. 2006