Náš člověk ve Skotsku Jiří K. Růžička

Kolik zaplatíte na povinném ručení záleží i na tom, jestli kouříte

Když chce člověk ve Skotsku řídit, což je najmě na venkově téměř nezbytnost, musí splnit řadu podmínek. Jsou sice trochu jiné, než u nás doma, ale základ je v podstatě stejný. V první řadě musíte mít samozřejmě řidičský průkaz. A taky přibližovadlo, s nímž budete po ostrovech jezdit. Pokud nejste nároční a stačí vám deset, jedenáct let staré vozítko nižší střední třídy (Vectra, Renault 19), od něhož nebudete chtít žádné zázraky, ale přepravu z bodu a do bodu b, zaplatíte za něj nějakých dvě stě liber. To je zhruba týdenní gáže pomocného dělníka ze zahraničí. S automobily za tuto sumu ale po skotském venkově nejezdí zdaleka jen cizinci... Když už takové - nebo i lepší vozidlo máte, začne ten pravý mazec: pojištění (velmi podobné našemu povinnému ručení), technická prohlídka, která se v Británii pro veliký úspěch (především autoservisů a jejich majitelů) opakuje každý rok, a konečně také silniční daň - tu můžete zaplatit jednou za půl roku, nebo jednou za rok. Než ale daň zaplatíte, musíte na poštu přinést potvrzení o pojištění a o technické prohlídce. O té se raději nebudu zmiňovat, čeští řidiči o ní vědí dost. Za zmínku ale určitě stojí bonusový systém povinného pojištění. V podstatě existuje dvacet (!!!) různých tarifů. Ohled se přitom bere na věk a dobu, po kterou vlastníte řidičský průkaz. Přihlíží se také k počtu přestupků a havárií, ale i na to, zda jste kuřák, či nekuřák. V potaz se pochopitelně bere i to, jak je auto staré a zda je garážované. Trošku z jiného soudku je pak dotaz, zda máte rodinu a děti. Rozdíly nejsou nijak malé. Může dojít k situacím, že za pojištění na totéž auto v rodině zaplatí pětadvacetiletý potomek měsíčně 40 liber, zatímco jeho tatíkovi s třicetiletou řidičskou praxí naúčtují měsíčně třeba jen liber jedenáct. A aby toho ještě nebylo málo, když otevřete zdejší Zlaté stránky a nalistujete si car insurance, najdete spoustu inzerátů na speciální pojištění. Jsou firmy, které nabízejí zvýhodnění pojištění pro mladé do pětatřiceti let, pro sportovce, pro maminky s malými dětmi, nebo třeba ženy v domácnosti. Pro našince nezvyklého "rozvinutému kapitalismu" věc vskutku nevídaná. Třeba i proto, že se neplatí pojištění na auto, ale na řidiče.

Skotští silničáři si se sněhem hlavu nedělají

Tak trochu robinsonský způsob života na skotském venkově s sebou přináší pořád nějaká překvapení. Zřejmě to největší za celou zimu nám přinesl první březnový den. Po čtyřech měsících zelených luk a teplot kolem deseti nad nulou jsme se ráno probudili do krajiny zasypané sněhem. A stálo to vskutku za to.

Zatímco Skotové celou zimu o sněhu jenom slyšeli v rádiu a televizi, nebo četli v novinách, teď si jej užili do sytosti. S bílou nadílkou si tu ale očividně těžkou hlavu nedělají. Autobusy na linkách, kde leží sníh, nejedou, kdo nezbytně nemusí, prostě nevyjíždí.

Zvláštní kapitolou jsou cestáři. A musím se omluvit těm našim, na něž jako každý „správný“ Čech nadávám. Tady stojí sem tam připraveni u dálnice a čekají, až nastane kalamita. Silnice první a druhé třídy je očividně nezajímají, okresky jako by ani nebyly.

A právě na tenhle přístup jsme prvního března večer dojeli i my. Do slova a do písmene.

Po cestě z nedalekého Laurencekirku jsme na silnici, která by u nás zřejmě byla vozovkou II. třídy, prostě uvízli v závějích. Sníh a pořádný vichr nás sevřely do své náruče a jednoduše nepustili dál.

Po několika marných pokusech dostat se ze závěje vlastními silami a zjištění, že se dál opravdu nedostaneme, jsme se telefonicky pokusili přivolat pomoc. Naše snaha byla ale marná. Farmář nebral telefon, sousedi byli mimo signál.

Nakonec se na nás usmálo štěstí v podobě teréňáku, který nás na laně protáhl několika závějemi. Asi dvě stě metrů před stěžejní křižovatkou ale i on odmítal pokračovat s nečekanou přítěží. Řidič tedy alespoň odvezl mého potomka domů s tím, že sežene farmáře a přijedou nás z bílého sevření vyprostit.

Zhruba za tři čtvrtě hodiny farmář-záchranář se svou čtyřkolovou obludou a radlicí vskutku dorazil. Bez synátora. Na silnici za křižovatkou vytahoval ze závějí našeho souseda a k nám přijel čistě náhodou, protože viděl blikat výstražná světla.

Jaké bylo naše překvapení, když se krátce po záchranné misi objevila vytáhlá postava mého potomka s ruksakem na zádech. „Přinesl jsem vám nějaký věci, abysme po cestě nezmrzli,“ řekl jen po téměř dvoukilometrovém pochodu v zuřící vichřici.

Nakonec tedy všechno dobře dopadlo – my dorazili domů kolem deváté, soused po několika vyprošťovacích pokusech o půl druhé v noci a druzí sousedi druhý den ráno. Zůstali viset ve sněhu tři sta metrů za námi a po noci strávené v autě si ráno proházeli cestu lopatou.

Ráno byla farma odříznuta od světa. Jak výše řečeno, cestáři si s průjezdností skotských silnic hlavu nedělají, a tak se domluvil „náš“ farmář Sandy se sousedním a vyrazili zhruba sedmikilometrový úsek silnic II. a III, třídy uklízet sami.

Zhruba hodinu před polednem se pak ozvalo ťukání na domovní dveře, ve kterých se objevila Sandyho hlava v charakteristickém šátku uvázaném na pirátský způsob: „Haló, pánové! Cesta je volná, můžete vyjet.“

JIŘÍ K. RŮŽIČKA (ed. Óňa, publikováno v Nymburském deníku 1.3. a 10.3.2006)