Stromy jsou nejkrásnější sochy
MAJ
František Skála jr. vstoupil na uměleckou scénu počátkem 80. let animovaným filmem Oči, kterým završil svá studia na VŠUP, obor filmové a televizní grafiky. Dále se etabloval jako ilustrátor dětských knih, zakladatel skupiny Tvrdohlaví, tria Tros Sketos a člen tajné organizace B. K. S. (Bude konec světa). V roce 1991 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Z velké části se podílel na podobě interiérů Paláce Akropolis.
František Skála není jen výtvarník, sochař a autor neotřelých instalací, ale pohybuje se i na scéně divadelní (Sklep) a hudební (Malý taneční orchestr Universal Praha, Finský barock). V roce 1993 se pěšky vydal do Benátek, aby reprezentoval Českou republiku na 45. Bienále. Zlomky deníků, které si cestou psal a poté na Bienále vystavil spolu s objekty z nalezených předmětů, jsme měli možnost vidět vloni na výstavě Skála v Rudolfinu. Přestože jde o deníky staré více než deset let, jejich knižního vydání jsme se u nás dočkali až na sklonku loňského roku.
Samotný vznik těchto deníků, jejich obsah i výtvarná stránka korespondují s předchozí tvorbou Františka Skály. Jedním z jejích výrazných motivů je skeptický postoj ke konzumu, k jistotám a pohodlí, které se nám nabízí výměnou za určitý díl naší svobody. Fakt, že se F. Skála vydal do Benátek pěšky, i způsob, jakým tuto cestu ve svých denících zaznamenává, tento aspekt jeho tvorby potvrzují. Jeho záznamy - kromě reálných skutečností typu: jakou cestou šel, kde našel nocleh, nebo úvah o povaze obyvatel, architektury atd. - jsou plné imaginace, volně plynoucích asociací a citu v přístupu k pozorovaným věcem. Zajímavou částí, která se celými deníky vine jako červená nit, jsou popisy věcí, které F. Skála na své cestě sbírá, aby z nich mohl vytvořit tzv. křehké objekty v českém pavilonu na Bienále v Benátkách. Díky tomu se před námi rozprostírá bizarnost a absurdita Skálových děl, která má kořeny v surrealismu a nonsensu, a také další aspekt jeho tvorby - používání tzv. ready made a found footage (výhradně nalezené předměty, často původně sloužící k jiným účelů, měnící se v rukou tvůrce v umělecké objekty, které nesou nové významy). F. Skála má zvláštní smysl pro materiál, který používá, jako kdyby příroda promlouvala jeho rukama, spíš než aby sám z přírodních materiálů tvořil. A podobně je tomu i s jeho psaním - jako kdyby obrazy, které spatřil, vedly jeho ruku, spíš než že by je popisoval. Možná to tak působí díky jeho poetickému způsobu vyjadřování a duši romantika (ve smyslu romantismu 19. století). Vždyť do tohoto kontextu jej vřazuje i cesta, na kterou se vydal. Kdo by si při pohledu na Skálovy ilustrované deníky nevzpomněl na Máchovu cestu do Itálie.
Tyto zápisníky by se tedy daly považovat za ukázku konceptuálního umění, kde myšlenka je důležitější než její ztvárnění, ačkoli F. Skála se této škatulce brání. Ušel 850 kilometrů a říká, že "to nebylo žádné sebemrskačství, žádný body art. Trochu mě dráždila představa těch umolousaných kresbiček kostelů v alpských údolích na kolbišti současných trendů světového umění. Bavilo mě tak trochu zklamat." Zápisky z cesty do Benátek jsou ukázkou hodnot, které Skála uznává, a také jeho pevného sepětí s přírodou, porozumění přirozenému světu denní zkušenosti, a to nejen v materiálech, které používá ke své tvorbě, ale i v celkovém životním postoji, v tom, co si z okolního světa vybírá. Vedle toho lze chápat cestu (potažmo i deníky) F. Skály i jako protest proti nastupující éře technologií, virtuálního a digitálního umění, které odcizuje od přírody a vzdaluje od vlastního prožitku vnímání skutečnosti. To, co uskutečnil a ztvárnil F. Skála, dnes považujeme za naivní (a romantické) chápání světa, ale dříve to bylo běžnou součástí lidského života. Třeba jen překonání určité vzdálenosti člověku přirozenou rychlostí, a ne dopravním prostředkem, který nám ušetří čas v naší hektické době konzumu. Jeho deníky by mohly být i manifestem proti racionalismu dnešního světa. "Chtěl bych umět vytvářet věci, před nimiž by člověk stál v němém úžasu a nic by nechápal, zato by byl naplněný nějakým úžasným pocitem."
maj
Skála, F.: Praha - Venezia (Cestovní deníky). Praha, Arbor Vitae 2005.
(12. 3. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1450