Někde tam už to musí bejt

Dana Jará

Vraťme se zpět do dětství a nalezneme odpovědi. Toto poselství provází čtenáře téměř na každé stránce románu Stopy za obzor básníka a překladatele Pavla Kolmačky. Dílo je autorovým prvním pokusem o prozaickou tvorbu, ale kromě hodnoty experimentálního pokusu s sebou přináší i další umělecké kvality.

Kniha je rozdělena do dvou částí - Levá deska: Oko, a Pravá deska: Prám. První díl nás zavádí do dětství hlavního hrdiny Vítka, na pražské sídliště a venkovskou chalupu, kde tráví prázdniny s prarodiči. Jeho myšlení je zřetelně poznamenáno náboženskou výchovou rodičů i nesmlouvavými dobovými poměry - životem v komunistickém ovzduší zbabělosti, strachu a věčného předstírání. Před čtenářovýma očima se míhají kusé vzpomínky na vztahy s kamarády, sourozenci, dospělými autoritami. V Pravé desce se naopak s těmito příběhy a zážitky vyrovnává už jako dospělý muž, který nese zodpovědnost za vlastní rodinu, ukazuje nám, jak výchova ovlivňuje chování a jednání v budoucnosti. Vidíme tak, že kontakty nejen navazuje, ale i ztrácí. Kamarád na život na smrt Béďa upadá do zapomnění, tiché spiklenectví se starší sestrou Hankou se zužuje na povinné rodinné návštěvy o Vánocích a nicneříkající rozhovory o počasí.

Téma vývoje osobnosti a začleňování se do společnosti je zajímavé nejen z literárního, ale i psychologického a sociologického hlediska. Vítek nejprve vnímá jen matné útržky ze svého okolí, svět je pro něj rozostřenou a zmatenou plejádou střihů a záběrů na filmovém plátně mysli. Nerozlišuje, co je sen a co skutečnost, má stejný strach z nočních příšer jako z neznámých lidí. Ale dozrává a začíná být schopen oddělovat. Podobný přístup autor uplatňuje i v jazykové oblasti. Linie příběhu je nejednotná a pojímaná jako koláž střípků uchovávaných v autorově vědomí. Čtenář je tak nucen aktivně jednat, skládat jednotlivosti a vytvářet celek sám, prostřednictvím své vlastní zkušenosti. Melancholický, básnický styl zvolna získává realistický nádech, ztrácí na tajemnosti a vyvolávání zádumčivého rozpoložení, stává se přístupnějším a jasnějším.

Román je zajímavým návodem, jak se rozloučit a vyrovnat s problémy dětství, které v nás zanechaly nesmazatelnou ránu. A jako takové má dílo smysl. Také se však jedná o dílo básníka, jenž se pokouší proniknout mezi romanopisce. Pokus odvážný, ale domnívám se, že i zdařilý. Kéž by takových "básnických" próz bylo více.

Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor. Praha, Triáda 2006. 504 s.

LitEnky, č. 4/19, roč. 2005/2006
(7. 3. 2006, 12:00)

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1441