Povodně: Jak jsme pomáhali, jak můžete pomoci vy

Transportérem z práce

Autobusová zastávka ve Veselí. Lidi čekají na spojení z práce. Dneska nejezdí autobusy, ale vojenské Tatry a transporťáky, které lidi převážejí na druhou stranu řeky. Teprv když sedim na kovový pryčně pod maskovací plachtou, naproti mně matka s dítětem na klíně, na tvář ji střídavě dopadají kusy světla zvenčí, střídavě oranžový světla od majáčku transporťáku, uvědomuju si, co se děje a že to je drsný. Zatim to byla jenom národní tragédie odehrávající se na obrazovkách televize. Na pryčnách sedí máničky z hospody, pracující ženy, chlapíci jedoucí z práce, kupodivu se vtipkuje, samozřejmě se zvědavě kouká pod plachtou na vodu pod kolama... Ale paní vedle vypadá, že se každou chvíli rozbrečí. Lidi nemluvěj o ničem jiným -- kdo co zapomněl ve sklepě, kdo si přeparkoval auto do špatný garáže, kdo u koho teď spí, kde sehnat jídlo a pití...

Český rozhlas České Budějovice nepřetržitě posílá signály, co dělat, co se děje, všechno působí hodně temně. Prostorná & rychlá silnice od Veselí je prázdná, průjezd po obchvatu je uzavřen. Konečně kolem projíždí auto, paní mě veze do Budějek, cestou kličkujeme mezi kuželama na prázdný silnici. Budějky -- bahno, před obchoďákama hromady vyházenejch věcí. Když v jednom z obchoďáků vyprodávali zničený nábytek za zlomek ceny a posléze dávali zadarmo, udělala se tady prej zácpa, jak se sem lidi hnali jako pomatený. "Tadyta křižovatka byla celá pod vodou. Záchranáři na raftu měli co dělat, aby se udrželi, i když byli přivázaní lanem."

Český Krumlov -- inkousti a Japonci

Můj cíl je Český Krumlov. Kamarád Tomáš z Lysé tam vyrazil už před několika dny. Vůbec první dobrovolník odjinud, koukali na něj prý jako na zjevení. Spíme v bytečku u Roberta, úředníka z městskýho úřadu. Střed města hlídají vojáci, ale máme propustky a pouštějí nás dovnitř. Prý se to už rabovalo, chytli tu několik Romů s natřískanými batohy. V hospodě je živo. "Lidi se musej nějak odreagovat," vysvětluje mi Robert. Starosta Krumlova prý dostal už nabídky od cestovek, které chtěly přivést z Prahy autobusy lidí, co byli zvědaví na povodně. Většinu místních lidí to dokáže pořádně vytočit. Není se co divit.

Voda tady podle varování vodohospodářů měla vystoupit o půl metru. Lidé z radnice obcházeli obyvatele okolo řeky a upozorňovali je, aby si vyklidili věci z podlah a možná i kousek výš, kdyby to bylo horší. Voda stoupla o dva a půl metru. Úděsnou škodu napáchal malinký přítok Vltavy, teď zase potůček, zničil stadion, tenisové kurty, tam, kde byly zahrádky, je teď na kost obnažená skála, asfalt shrnoval jako koberec.

Ráno vyklízíme sklepení, ve kterým měl městský úřad archív. "Tady se pozná, kdo je inkoust a kdo normální člověk," řiká správce toho baráku. Několik úředníků, přestože je víkend, tady pobíhá s lopatama a košatama a pracují až do pozdního odpoledne, dokud není všechno hotovo. Vynášíme desítky zničnených spisů, rozkládáme nábytek (dřevotřísková skříň se rozpadne po dvou ranách kladivem, bytelný dřevěný nábytek dá zabrat), všechno se vyhazuje, úplně všechno, jenom pár věcí, co byly v suchu, se zachovalo. Míra, něco jako městský ras -- má deratizační firmu a útulek pro psy -- pracuje intenzivně několik dní, málo spí a ještě při večerní procházce si domlouvá další čištění domů. Požádal nás, abychom mu následujícího dne ráno pomohli s jeho vlastním domkem, ale celý dopoledne spí.

Majitelé místních rýžovišť, kšeftů á la Malá strana, suší zboží, intenzivně všechno čistí, město je už skoro odbahněno a vysušeno, mezi tím se procházejí japonští turisté, ubytovaní v "chotelu růše" a zuřivě všechno fotografují a chechtají se. Když je fotím, dobrosrdečně zapózují. V pondělí se prý má město otevřít turistům.

Písek -- zmrzlinka a domy k demolici

Vydáváme do Písku, kde makají naše kamarádky a nymburští skauti. Zase ten kontrast mezi částí města, kde jsou zničený baráky a ulice, některý doby se budou bourat, a centrem města, kde korzují dobře upravení měšťáci, lížou zmrzlinu a posedávají po lavičkách.

V krizovém centru organizace Adra to bzučí jako v úle. Perfektní organizace, lidi jsou posílaní tam, kde jsou potřeba, pracuje tu i tým několika desítek psychologů a lékařů, kteří objíždějí postižené. "Nejhorší je bezmoc," říká jeden z nich. "Když lidi můžou začít pracovat, nějak tu situaci změnit, začíná to být dobré. Nejhůř jsou na tom ti, kteří bydlí jinde a nemůžou dělat nic."

Poleháváme několik hodin ve skatutské klubovně a vytouženou práci nám junáci stále nenesou, takže se nakonec sebereme a objíždíme vesničky kolem. Zakotvili jsme v Putimi, vesničce na nenápadné říčce Blanici, která vytopila až po půdu několik desítek domů. V novinách byla tristní letecká fotka vesničky pod vodou.

Kontrasty

Ráno se v rozhlase pouští dechovka z gramodesky, vysílají aktuální rady, pracuje tady několik desítek vojáků. Starosta nás posílá k rodině Františka Šourka na kraji vesnice. "Šourkovi to odnesou, sotva se řeka trochu zvedne, ti tam mají vodu skoro pořád," řikají místní kluci. Přidává se k nám dobrovolník Vojta, který jel původně stopem do Říma, ale v Písku se zastavil na Červeném kříži a už tu zůstal.

Celý domek je vytopený, čekáme na majitele, vypadá, jako že se v něm už nikdy nebude bydlet. Přijíždí paní Šourková se synem, který už má svou rodinu. Pan Šourek je v nemocnici na jednotce intenzivní péče, zhroutil se z vyčerpání. Druhého dne ráno ke zděšení celé rodiny podepsal revers a přijel pomáhat. Dům se mění pod rukama. Vyhazujeme nábytek -- skoro všechen. Pomáhají tady i sousedi, jeden z nich, starý shrbený pán hází dřevo na valník, pomáhá, i když je to pro něj namáhavé.

Kolečkem se vyváží všechno -- oblečení, rozbitý věci, starý slepený fotky... mizí to.

Dům se pod rukama mění. Během dvou dnů zvládneme všechno uklidit, omlátit omítku, vyvozit ji na kolečkách, rozbourat poničenou kůlnu... Mezi tím pobíhají vnoučata, přijíždějí další příbuzní, dobrovolníci, pomáhají nám vojáci. Přímo z trutnovského festivalu přijíždí stopem anarchistický aktivista Miloš, tiše pracuje a večer vaří mlíčko z marihuany. Přidává se k nám skupina "czechmenů" -- Čechů, kteří se potkali na Novém Zélandě, kde pracovali nebo studovali. Přivezli sebou i sympatickýho Honzu, který už hodně rozumí a docela slušně mluví česky ("Jsi čechoaustralan?" -- "Ne, jsem Čech. Ale mám australský pas."). Povídá nám o Austrálii.

Vytvořil se mezi náma zvláštní vztah. Šourkovi pookřávají, smějou se, vtipkují s náma, když odjíždíme, fotíme se společně, zvou nás na jaro, na piknik v opraveném domě. Svítí slunce, mluví se o budoucnosti.

Pracujeme ještě u jedné rodiny v Putimi. Trochu se hádají, atomosféra je tíživá -- ale naše práce tam vnáší trochu veselí. Na terase protějšího domu sedí sousedi, pijou kafíčko a libují si, že se voda nedostala až k nim.

Jsou místa, kde těžce pracují staří a nemocní lidé a potkáváme dobrovolníky, které úřady poslaly pryč, že prý nejsou potřeba. Jsou to kontrasty.

Tak to byla cesta Tomáše, Daničky, Lindy, Lucky a Klokánka z Nymburka & Lysé. Jaká byla vaše cesta pomoci? Jak jinak se dá pomoct? Máte prázdniny? Koordinační centrum nadace Člověk v tísni hlásí nedostatek dobrovolníků. Vyrazíte pomoct? Využijte debaty pod článkem, čekáme na vaše komentáře!

Jo a mimochodem: Putim je vesnička, kterou procházel Švejk na své cestě pěšky do Budějic. V místní hospodě jsme se s vojákama fotili před jeho ohromným obrazem ("Poslušně hlásím, že jsem zase tady"). Voda sahala právě před dveře četnické stanice, známé z filmu o Švejkovi. A to nejdůležitější: číslo povodňového konta Putimi je 7578780287/0100, weby s fotkama http://sweb.cz/putim.