Vidět Benátky a zemřít aneb Všechny cesty vedou do Benátek
Markéta Jindřichová
Já vím, zemřít s klidem v duši se dá až po spatření Neapole a všechny cesty vedou do Říma. Do Benátek vede jen jedna, a to ještě po mostě. V Benátkách jsem nikdy předtím nebyla, ačkoli by se s trochou nadsázky dalo říct, že jsem po tom toužila od chvíle, kdy jsem četla Cestu do Itálie od Hermanna Hesseho. Městem snů se pro mě staly v okamžiku, kdy jsem viděla Viscontiho film Smrt v Benátkách. Ve skutečnosti jsem je spatřila poprvé až před pár týdny díky tomu, že jsem dostala pozvání jet na festival krátkých filmů Circuito off, který se konal právě tam.
Divadlo Goldoni, ve kterém se konal již zmíněný festival, bylo v centru, deset minut od náměstí svatého Marka, a tak stačilo vyjít na ulici a vydat se jakýmkoli směrem. Ponořit se do úzkých uliček ostrovního města, bloudit, ale nikdy se neztratit, protože vše je blízko a hlavně je to přeci jen ostrov, přesně vymezený prostor. Člověk může nanejvýš projít jedním místem víckrát, i když zvolí různé způsoby, jak se mu vyhnout, několikrát po sobě zajít do slepé ulice a vracet se, aniž by poznával směr, ze kterého přišel, nechat se znovu a znovu oklamat matoucí podobou různých zákoutí, dvorků a mostíků přes kanály. To je přesně to, co se mi líbí: nejistá, latentně přítomná otázka - nešla už jsem tudy jednou, neviděla jsem ten nápis na stěně někdy? Neustálý pocit déja vu, matná vzpomínka na minulé životy, kdy jsem možná byla Benátčanka a město jsem znala do nejmenších podrobností. Magie míst, která jako by žila vlastním životem, dýchala a vysmívala se člověku, který si myslí, že může svým rozumem zvítězit nad géniem loci.
Myslím, že pro mě měla největší půvab všudypřítomná voda. Spousta cest (pokud nejsou zrovna slepé) vede k pobřeží nebo Velkému kanálu, který se jako páteř vine středem Benátek. Chodníky, které nekončí obrubníkem, ale volně přecházejí do vody. Schody, které vedou ode dveří do nitra vody. Vůně moře smíšená s pachem stojatých vod a tlejících řas. To vše vzbuzuje pocit, že spíš než na ostrově protkaném vodními kanály, se člověk pohybuje na vodě, ze které sem tam vystupuje kousek pevniny. Jako kdyby moře na chvíli podstoupilo své království zemi, a nikdo neví, kdy si ho vezme zpět a město nenávratně zmizí pod vodou. To je také jedna z příčin dekadentní atmosféry, kterou Benátky vyzařují.
Možná je to tím, že jsem je navštívila na sklonku podzimu, kdy už letní turistická sezóna skončila, a nezažila jsem davy lidí, přelévající se uličkami od jedné památky ke druhé. Každopádně Benátky nejsou skanzen, kde by pro další generace přetrvávaly hodnoty a neměnné pamětihodnosti vytvořené v průběhu staletí. Ne, na Benátkách se podepsal čas, ale pro mě v tom spočívá jejich kouzlo. Nestaví se zde nové budovy, že jsme ve 21. století poznáme podle lidí, výloh a plakátů. Z hlediska rozlohy a vnitřní struktury města je logické, že zde nejezdí žádná auta, ale z hlediska moderního městského člověka je to neuvěřitelné.
Samotné prostředí má zvláštní půvab zániku, dýchá z něj bývalá sláva, skoro hmatatelně lze cítit, jak postupně mizí. Když člověk zavře oči, vrací se do starých časů, stává se neviditelným svědkem jiných způsobů, jiné hudby, jiné kultury, bývalé velikosti metropolitní společnosti. Ano, v Benátkách jsem se určité dávce patosu a melancholie nedokázala ubránit. Především ve chvíli, kdy jsem poprvé vešla na náměstí svatého Marka, mnou proběhl celý čas od založení Benátek přese všechny změny, kterými prošly až do chvíle, kdy jsem se v nich ocitla já. V tom okamžiku se mi zdálo, že všechno má svou příčinu a důsledek, všechno se děje kvůli něčemu. Kauzalita minulosti, přítomnosti a budoucnosti se protnula v mé osobě a já najednou měla pocit, že přeci jen věci a události nějaký smysl mají a nedějí se úplně nahodile. Byl to pravděpodobně jen důsledek naplněného přání a okouzlení, ale tímto zážitkem si mě Benátky k sobě neodolatelně a nadosmrti připoutaly.
Na závěr bych ráda ocitovala Josifa Brodského z knihy Vodoznaky, která je poctou Benátkám: "Voda se rovná času a opatřuje kráse dvojníka. My, částečně z vody, sloužíme kráse stejným způsobem. Leštěním vody vylepšují Benátky tvář času, zkrášlují budoucnost. To je posláním tohoto města. Neboť město stojí, zatímco my se pohybujeme. My odcházíme, a krása zůstává. Neboť člověk směřuje do budoucnosti, zatímco krása je věčná přítomnost."
(18. 12. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1333