Román, nebo výpověď?
Dáma a švihadlo (lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky)Kateřina Čopjaková
Na první román Svatavy Antošové (*1957) Dáma a švihadlo jsem byla doopravdy zvědavá. Na internetu jsem na něj narazila jen v souvislosti s homosexuální problematikou a téměř vždy jsem se dozvěděla, že se jedná o „výpověď lesby konce 80. a začátku 90. let“. To mi přišlo tak trochu nedostačující a zjednodušené, takže jsem si knihu zapůjčila, usmála se nad lehce provokativním podtitulem a pustila se do čtení.
Příběh je vcelku jednoduchý: retrospektivní vyprávění o jednom komplikovaném lesbickém vztahu, jehož neúnosnost vyústí ve vraždu. Román začíná v ponurém nonstopu, kde sedí básnířka-vražedkyně u sklenky whisky a vzpomíná na vztah s Ofelkou. Není to jen vzpomínání, je to i obhajoba jejího činu, ke kterému ji dohnala láska natolik nedávající a tolik beroucí, že jiného východiska už nebylo. Vypravěčka nás pomalu zaplétá do svého příběhu, ve kterém byla vždy spíše tou podřízenou, snášející vrtochy své drahé polovičky. Dozvídáme se, že měla vždy slabost pro starší, heterosexuální (do setkání s ní) ženy, pro které byla jen jakýmsi experimentem.
Mimo tuto hlavní dějovou linii se dočítáme o spoustě drsných intelektuálních večírků, chlastaček, pokusů s drogami, jepičích vztahů... a také o krátkém románku s Editou, další starší dámou, která mohla být pro básnířku záchranou, ale bohužel jejich vztah vzdala a raději odjela pomáhat s výchovou svých vnoučat do Švédska.
Drsný naturalismus na nás padá z každé stránky, takže po chvíli nás přestane nejen šokovat, ale i bavit. Jazyk románu je směsicí spisovné češtiny s vulgarismy, argotovými výrazy a homosexuálním slangem, které občas chybí inovace i poetika. Nějak autorku sbírky Ta ženská musí být opilá! a dalších nepoznáváme, postrádáme nejen hutnost metafory, ale i originalitu, a pokračujeme snad jen proto, aby nás někdo neobvinil z homofobních názorů.
Po pár stránkách přemýšlíme, proč se v podtitulu objevuje slovo „parodie“ a na konci zjišťujeme, že nevíme. Možná proto, že takto úplně to v lesbických kruzích nechodí, anebo že básnířka-vražedkyně vždy zažila jen parodie na lesbické vztahy s parodiemi na lesbičky!?
Nakonec už nám zbývá jen naděje, že toto je doopravdy jen „výpověď lesbičky konce 80. a začátku 90. let“, že si ji Antošová napsala hodně pro sebe a trochu pro okruh vyvolených. A že vše - v našich očích - zachrání její nová sbírka Ještě mě nezabíjej!.
Antošová, Svatava: Dáma a švihadlo (lesbicko-killerská parodie s autobiografickými prvky). Olomouc, Votobia 2004. 299 s.
(9. 11. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1275