V kině štěstí nehledej
Markéta Jindřichová
Když do kin přicházelo Štěstí Bohdana Slámy, očekávala jsem snímek vystupující z řady současných českých filmů, o jejichž kvalitě by se dalo polemizovat. Recenzenti se předháněli v superlativech, film získal ocenění na festivalu v San Sebastianu, zkrátka vše nasvědčovalo tomu, že půjde o zdařilý počin.
Bohužel jsem z kina odcházela s pocitem, že se na poli českého filmu nic výrazného nezměnilo.
Nechci tvrdit, že byl tento film úplně špatný, ale nepřinesl nic, co bychom už neviděli mnohokrát předtím. To se týká nejen výběru syžetu a jeho zpracování – opět sledujeme příběh s otevřeným koncem, kde se klasicky řeší vztah několika přátel (zde okořeněný schizofrenií Dáši – Aňa Geislerová), jejich sociální, partnerské a rodinné problémy, to vše zarámované neútěšnou scenérií Mostecka. Za druhé jde o výběr herců, které jsme v podobných rolích viděli už tolikrát: viz Pavel Liška jako sympatický outsider, Táňa Vilhelmová jako chápající kamarádka, Simona Stašová v roli hodné a trochu trapné matky, která neustále popichuje svého manžela… Snad jen Aňa Geislerová, ačkoli zde působí trochu křečovitě, vystupuje ze své klasické role.
Film v sobě obsahuje ideu, že štěstí je niterný pocit, který nepřichází zvenčí, neměl by být ovlivnitelný situací, ve které lidé žijí, ale měl by spočívat v nich samotných. To samo o sobě je krásná myšlenka, které ovšem hrozí, že pokud bude zjednodušena, klesne na úroveň laciné patetické morality. A to se podle mého názoru ve Štěstí stalo. Záměr filmu je patrný od začátku až do konce, takže celý příběh působí trochu vykonstruovaně a uměle, stejně tak jako ploché a černobílé charaktery jednotlivých postav. Myslím, že je zde příliš zvýrazněná hranice mezi dobrem a zlem. Na jedné straně stojí Tonda (Pavel Liška), jehož laskavost a ochota pomáhat hraničí až s naivitou a jednoduchostí, a Monika (Táňa Vilhelmová), která občas tápe, ale ve skutečnosti je hodná a obětavá téměř jako Tonda. Protipól představuje Dáša, svobodná matka dvou malých dětí, která je do úmoru vláčena svými vášněmi a schizofrenií.
Klíčový moment celého příběhu spočívá v okamžiku, kdy zatímco je Dáša hospitalizována, Monika se chystá opustit slzavé údolí svého rodného města a odletět za svým přítelem do Ameriky. V této chvíli se nabízí plně rozvinout ústřední myšlenku filmu, zda si hledět svého osobního štěstí, nebo jej nalézt v pomoci druhým. Jenže místo toho, aby se před Monikou (a potažmo i Tondou) rozvinul konflikt mezi vlastními zájmy a morálními principy, je tato situace podána jako něco předem vyřešeného a hotového. Toto je v podstatě problém celého filmu – postavy, ačkoli prožívají poměrně dramatické chvíle, neprocházejí žádným vývojem, takže působí strnule.
Jak už jsem se zmiňovala výše, Štěstí se samo chytilo do pasti své ústřední myšlenky. Možná, že se to stalo právě díky schematičnosti, s jakou je film vypravován. Přílišná snaha jasně ukázat, o co v příběhu jde, má na svědomí nejen ploché charaktery postav, ale i vykonstruované detaily a polopatické metafory. Velmi nevyrovnaně působí i dlouhé meditativní záběry, které přerušují hlavní dějovou linii.
Na druhé straně je dlužno poznamenat, že přes přílišnou stylizovanost je z filmu patrná snaha nevytvářet kompozice bez vnitřního obsahu, ale přemýšlet nad každou scénou, pracovat (ačkoli ne vždy účinně) s detaily a vytvářet její atmosféru. To je podle mého názoru rozhodně krok kupředu.
Štěstí (ČR 2005): režie - Bohdan Sláma, kamera - Diviš Marek , hudba - Leonid Soybelman, hrají - Tatiana Vilhelmová, Pavel Liška, Anna Geislerová, Marek Daniel, Zuzana Kronerová, Simona Stašová, Bolek Polívka, Martin Huba
LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006
(1. 11. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1256