Názorová přestřelka?

Lenka Dombrovská Slívová

V minulem čísle LitENek (č.5) vyšly tři konzervativně vyznívající články, které kritizovaly modernizační tendence českých divadel. Slíbili jsme, že rádi otiskneme váš názor. Dnes tak činíme. Přinášíme dva dosti polemické ohlasy, oba reagují na článek Heleny Hollové. Pokud máte také nějaký názor, pište!
Kabát v novém divadle
poznámky k recenzi "... aneb Divadlo v novém kabátě"
Autorka H. Hollová píše jen zdánlivě o divadle. Jen těžko se lze ubránit dojmu, že se jedná o propagaci sama sebe. Už odmala projevovala ušlechtilé sklony k umění, což její buranští vrstevníci nechápali. Jinak řečeno, patrně šlo o (možná přeneseně) tlustou protivnou holčičku, kterou nikdo nesnášel. Její divadelní záliba se ovšem netýkala zvučných (podřadných?) titulů baletu či činohry (ale má přece ráda divadlo, ne?), ale opery (tam zvučné tituly nejsou?), která je "výbornou syntézou toho, co v divadle můžete vidět a především slyšet". Jsem dokonale zmaten - co vlastně autorka myslí "divadlem"? Budovu, nebo hru? Nebo něco jiného?
Pak se najednou dovídáme, že autorka má ráda jen dobře odvedenou uměleckou práci a požaduje jistou úroveň (opět sebepropagace), což dokládá následující větou plnou klišé: "Mám chuť zavřít oči a nechat se unášet vtipnými či dojemnými dialogy, zaposlouchat se do podmanivé hudby a slyšet božský zpěv...". A její nároky jsou vskutku nemalé: "Záleží mi na výpravné scéně, krásné dekoraci, dobových kostýmech a líčení." (inu, není nad operu a její syntézu...).
Pokud jde o zpracování, požaduje autorka ctění předlohy až pietní. Inscenace, které dílo modifikují, například přenášejí do současnosti, jsou prý nevkusné. Taková Mimi v Bohémě má "důstojně skonat na souchotiny", ne podlehnout drogám. Hm, o důstojnosti skonání na souchotiny mám jisté pochybnosti... Také jí vadí, že v nějaké Shakespearově hře herci byli téměř nazí. Divadelní hra přece není dokument, ale umělecké dílo, jež promlouvá jazykem a výrazem doby - především té, ve které se hraje. Mění se reálie, zvyklosti, řada situací by byla dnešnímu divákovi nepochopitelná. Kromě toho je dobrá hra z podstaty nadčasová, stejně jako román, hudba aj. Pravda, adaptovat Maryšu nebo Naše furianty by už problém byl, ale pokud vím, nestalo se. Že se adaptace ne vždy povede, není vůbec tím, jestli jsou herci nazí či Romeo má každou nohavici jinou. Nemluvě o tom, že Shakespeare například v Othellovi nahotu Othella a Desdemony přímo (a marně) požadoval. Pokud jde o nohavice, nejsem znalec historie oblékání, ale mám dojem, že v době Romea se tak kalhoty dokonce nosily... Autorka končí tím, že se nenechá "plánovitým mrzačením diváckého vkusu" odradit a bude divadlo dále vnímat tak, aby ji obohacovalo, přesněji aby bylo "pozitivním neobyčejným zážitkem na celý život" (snad jsem to pochopil správně).
V recenzi na Pikovou dámu (dílo plné "krásné a složité hudby") ve Státní opeře přitom stejné autorce nevadilo, že libreto opery vzniklo volnějším zpracováním Puškinovy povídky. Přibyla postava, jiná změnila charakter a zásadních změn doznal závěr. Vadí jí jen scéna, kostýmy (opět ty reálie) a výkony části pěvců.
Tak nevím - H. Hollová má ráda divadlo, nebo ne? Ve svých hodnoceních je příliš často ovlivněná zavedenými frázemi kritiků a zjevně ji okouzluje operní pozlátko flitrových kostýmů. Předpokládám, že v umění má ráda především realismus. Jisté je, že neumí používat uvozovky, které pohazuje, jak ji napadne. Proč jimi opatří slova či fráze jako dobře, chudoba, vybočení z řady, klasické, návnada aj., když je přesně v tomto významu použije, těžko říct.
Ivan Straka, novinář a editor

Ráda bych jen krátce reagovala na článek Jak se vám líbí…? aneb Divadlo v novém kabátě od Heleny Hollové.
Z textu je patrný konzervativní pohled H. Hollové, proč ne, každý máme svůj názor, ale domnívám se, že pro recenzi divadelního představení nepotřebujeme vědět, že autorka chodí do divadla už od mateřské školky a rozhodně při představení nejí chipsy (na rozdíl od ostatních). To jen na okraj.
Celý text působí poněkud neuspořádaně, ale pokud z něj vytáhnu hlavní myšlenku, která se v různých podobách prolíná celým textem, musím konstatovat, že zmiňované nevkusné pojetí scény a kostýmů může mít i jiné příčiny než neschopnost a špatný vkus výtvarníků. Jedním z důvodů může být nedostatek financí, se kterým se současná česká divadla potýkají. To samozřejmě může být příčinou oněch rozlámaných židlí, rozvrzaných postelí a umělých květin.♣ Pravý důvod podle mého názoru tkví v tom, že v dnešní době jsme dosti zvyklí na zástupné symboly, a tak židle a stůl nám asociuje kuchyň a nepotřebujeme žádné další kulisy s namalovanou lednicí a kuchyňským dřezem. To je jen příklad. Myslím, že záleží na představivosti. Dalším (a podle mého názoru mnohem významnějším) faktorem je snaha zpřístupnit klasiky současnému divákovi. I divadlo se snaží jít s dobou, aby si udrželo příznivce. Toto částečně odpovídá i na autorčinu otázku, proč příběhy z určitého historického období převádět do současnosti . Ačkoli si myslím, že je to spíše výsledek snahy aktualizovat nadčasové příběhy – mezi něž Shakespearova díla bezesporu patří - a dokázat jejich platnost v jakékoli době (i kulisách).

♣ Ostatně, kdyby měla divadla kupovat na každé představení čerstvé květiny, asi bychom brzy žádná neměli, ale zato by bylo spoustu prosperujících květinářství.
Markéta Jindřichová, externí redaktorka LitENek

(25. 5. 2005, 12:00)

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1092