Dva literární debuty – dvě zajímavá dobrodružství
Veronika Kredbová
Literární debuty mladých autorů bývají obvykle velmi zajímavé a jejich čtení malým dobrodružstvím. Možná právě stojíme u zrodu literárního génia, nebo se nám do rukou dostal jen další nevýrazný a nepříliš povedený kus. Ani jedno nemůžeme předem vyloučit…
Kunderovské náhody v pavoučí síti
Prvotina Marka Přibila je zajímavým ohlasem na Kunderovu Nesmrtelnost
Na podzim loňského roku vydalo nakladatelství Torst prvotinu osmadvacetiletého Marka Přibila, čerstvého absolventa pražské Pedagogické fakulty. Nepříliš rozsáhlý román (nebo snad novela?) s názvem Pavouk je přesně tím literárním dobrodružstvím, které je radost podniknout.
I nezkušený čtenář rychle pochopí, že kniha, kterou právě drží v ruce, se od obvyklých románů psaných v er-formě s chronologicky řazeným dějem poněkud odlišuje a je v řadě ohledů neobvyklá. Jde vlastně o jakýsi román o románu na druhou – totiž román sám o sobě a o Kunderově Nesmrtelnosti. Je to hra, která se buď čtenáři zalíbí a doslova ho pohltí, nebo ho naopak neobvyklý a poněkud složitější způsob vyprávění odradí. Lhostejným ho však určitě nezanechá.
Zamotaná dějová pavučina se začíná spřádat hned na první straně a jak se později ukáže, jsou události z pražského nábřeží scénou klíčovou – jakýmsi středobodem celého románového dění. Současně se na této úvodní scéně začínají také odhalovat principy románové konstrukce, nebo lépe konstrukce této románové studie. Výraz studie či analýza (sám autor tato označení několikrát užívá) je opravdu na místě. Analýz je tu totiž hned několik – tak zaprvé analýza Kunderovy typologie náhod z Nesmrtelnosti a její následné „praktické“ aplikování na „skutečný život“ (pochopitelně, že jen ten románový), za druhé analýza dopadu úvodní situace na životy jejích aktérů, přihlížejících i jiných postav, se situací zdánlivě nesouvisejících, a v neposlední řadě analýza samotného románu-analýzy. Vypravěč si počíná jako vědec předkládající čtenáři výsledky i postup svého bádání o náhodách a kauzalitě. Taková je celá dikce románu: použit je autorský plurál, místo poetických slov odborné výrazy a konstrukce typické pro odborné práce.
Románová stavba je na jedné straně jasně odhalena, autor nezastírá, že vše je fikce (ačkoliv zastírá, že jde o fikci románovou, a stále navozuje představu odborné práce), na druhé straně je i přes to celkem složité postihnout všechny souvislosti. Přestože je román krátký a celý se odehrává jen ve dvou dnech, je bohatě zalidněn postavami, které se vynořují a zase zanořují podle toho, jak se jejich přítomnost v dané chvíli hodí vypravěčovým záměrům. Každá postava nějak souvisí s postavami jinými a nějak se vztahuje k úvodní scéně z pražského nábřeží. Všichni si vzájemně nechtěně nebo častěji nevědomky vstupují do životů a jak se ukáže v závěru knihy, někdy jsou to zásahy osudové. Postupně tedy vzniká složitě prokomponovaná síť více či méně přehledných vztahů a někdy až neuvěřitelných náhod, podmiňujících jedna druhou, které ve svém důsledku vedou k nečekaně drsnému rozuzlení. Kdo sledoval pozorně, pochopí, kdo ne, časem se dovtípí.
V románu je mnohokrát zmiňován Kundera a jeho Nesmrtelnost. Ne náhodou. Přibil záměrně píše svůj román jako jakýsi Kunderovský ohlas. To je kousek odvážný, řekla bych až husarský, který může nezkušenému autorovi lehko zlámat vaz. Zdá se ale, že Přibil situaci zvládl, ba přímo ovládl. Pavouk je hodně povedená kniha – možná místy trochu překombinovaná, ale rozhodně čtivá. Sečteno podtrženo - podniknout toto debutové dobrodružství stojí za to.
Přibil, Marek: Pavouk. Torst, Praha 2004.
Za oponou, před oponou nikdo nesmí lhát…
Tajemná a děsivá Radka Denemarková nabízí otázky, ale žádnou odpověď
Čerstvým kouskem na pultech knihkupectví je kniha Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče. I v tomto případě jde o literární debut, autorčino jméno ale není zcela neznámé. Radka Denemarková se na poli literatury a především divadla pohybuje již déle. Vystudovaná germanistka a bohemistka překládá z němčiny (především studie a divadelní hry), publikuje odborné práce a působila také jako dramaturgyně v Divadle Na zábradlí. Právě divadlo se stalo kulisou napínavého příběhu její první prózy.
Předně o co jde? Příběh románu se točí kolem příprav inscenace divadelní hry uznávané české spisovatelky Birgit Stadherrové. Očekává se, že představení bude hitem sezóny. Ačkoliv Birgit není pro své odtažité a podivínské chování miláčkem kritiků, její zahraniční úspěchy nutí i ty, kdo jí jinak nemohou přijít na jméno, k pochlebování a uznalým slovům. Režie hry se ujímá další slavná osobnost – stárnoucí německý divadelní režisér Petr Buch. A konečně i herecké obsazení je dle veřejného mínění více než silné.
Přípravy však nejdou tak, jak si vedení divadla představovalo. Premiéra se nakonec vydaří, alespoň podle názorů povrchní kritiky, vše je ale jinak, než mělo být. Především se nikdy nesetkají autorka hry a režisér, ačkoliv ten po setkání s Birgit bytostně prahl. Tušil, že jen ona může dát jeho životu rozhřešení. A možná i tušil proč. Birgit, záhadné zjevení, je vlastně jen lidská troska, nezvládající se o sebe starat a nekomunikující s vnějším světem. Kdysi zničila své manželství a odvrhla vlastní děti. Důvod jejího podivínského chování můžeme hledat v pohnuté minulosti, ale jako vyčerpávající ospravedlnění Birgitina počínání to nestačí. Birgit je démon.
A jak tomu bývá, má svůj protipól - sestru Johanku. Ta je další záhadou příběhu. Téměř se zdá, že Johanka není lidská bytost – je více andělem než člověkem. Ochotná, obětavá, empatická. Snímá z ostatních jejich trápení a úzkosti. Jen ona dokáže rozumět bolestem a obavám druhých. Nese na svých bedrech těžká břemena cizích hříchů. Vděku se jí nedostává. Ona po něm ale netouží.
Životy hlavních postav jsou opředeny tajemstvími, která ničí jejich duševní klid. Především je to minulost, co hrdiny děsí - kostlivci ve skříni, kteří začínají ožívat.
Atmosféra románu je výrazně hrůzostrašná. Kromě samotných postav nás nemohou neznepokojovat morbidní variace dětských říkanek, kterými jsou prokládány jednotlivé části románu, nebo nezvykle metaforický jazyk vidící však v popisovaných předmětech jen nebezpečné a odporné nástrahy, které číhají na každého z nás. Jsme proti nim zcela bezbranní. Pokud si vůbec nějaké nebezpečí uvědomujeme. Napětí stupňuje také tematizované uplývání času, který se má dle nadpisu poslední kapitoly naplnit v květnu (proboha, co se asi stane...!) Potemnělou atmosféru konečně dotváří i obrazový doprovod knihy - černobílé fotografie Evy Fuky.
Už od samého začátku knihy je čtenář udržován v neustálém napětí a znepokojován tím, co musí přijít. Budoucí katastrofa je přímo hmatatelná. Vyústění je však překvapivě nečekané!
Při čtení románu vás mnohokrát napadne, jaký smysl vlastně příběh má, zda se za slovy neskrývají utajované významy. Příběh je plný aluzí, záhad a nedořečeného, stále se vracejí některé motivy a obrazy (např. metafora úst vytvarovaných vánočním vykrajovátkem, či pro Bucha osudná otázka: „Chci vědět, co dělal tvůj otec, muž jménem Ralf, za války.“ ), postavy jsou symbolické, neživotné. Vnímání příběhu jako jinotaje či podobenství se nabízí. Nejasné však je, o jaké podobenství by mělo jít. Podobenství o dobru a zlu v nás samých? O osamělosti člověka v povrchní a špinavé současnosti? O neschopnosti vyrovnávat se s minulostí? Tato otázka je dráždivá, avšak jednoznačnou odpověď román nedává. A nakonec už si ani nejste jisti, jestli náhodou nehledáte odpověď na otázku, která vlastně není. Těžko říct. Jen další záhada v tomto vzrušujícím, tajemném a tolik zneklidňujícím románu.
Denemarková, Radka: A já pořád kdo to tluče. Petrov, Brno 2005.
Veronika Kredbová
LitENky č. 5/15, roč. 2004/2005
(18. 4. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1003