Národní už vyhořelo
Žaneta Procházková
Bojím se chodit do Národního divadla, opravdu bojím. Jejich nedávno zvolené heslo „Národní zase hoří“ vykládám si totiž tak, že jim to tam nějaký naštvaný divák co nejdříve zapálí.
Upřímně řečeno bych se mu ani nedivila a po zhlédnutí Shakespearova Coriolana jsem k tomu sama neměla daleko. Ne, že by se herci nesnažili nebo byla špatná režie, naopak, ale veškerý dojem kvalitní hry dokázala naprosto zničit páně Černého scéna a kostýmy.
Nemám nic proti posunu celé hry v čase – viděla jsem kvalitní Shakespeary odehrávající se v současnosti – ale musí to být posun kompletní - když už, tak už. Tady si však člověk připadá jak v blázinci! Hra se původně odehrává ve starém Římě, člověk by tedy čekal nějaký ten korintský sloup a muže v tóze, ale chyba lávky, to by přece nebylo moderní! Řím se proto skládá z lešení z ocelových trubek, do nějž herci mlátí tyčí… Jedna postava má na sobě opravdu tógu, ale žena vedle má barokní krinolínu, další pak šaty à la secese, právě kolem prochází chlapík v gestapáckém kožeňáku a jiný v napoleonské uniformě. Celkový výsledek? Chaos a nic než chaos. A není to bohužel jediná nepovedená hra, ale tendence celého divadla v poslední době.
Není proto divu, že jsem se tak trochu vyděsila, když mi kamarád koupil lístek na Naše furianty. Už předem jsem litovala chudáka Stroupežnického, který se jistě musí obracet v hrobě, vidí-li to. Ale… Jaké překvapení! Čekala jsem ufo na jevišti a ona česká vesnice minulého století a - světe div se - postavy mají i dobové oblečení! Připočtěme skvělé herecké výkony J. Štěpničky, V. Postráneckého nebo J. Vinkláře a máme z toho opravdu vynikající klasickou hru, jakou jsem už dlouho neviděla... Že bych vzala Národní přece jen na milost?
Rozhodla jsem se dát mu ještě jednu šanci a jít na novou hru Tisíc a jedna noc. (Nejdřív jsem si ale ověřila, že scénu nedělal opět nějaký pan Černý nebo jemu podobný pan Dvořáček). Považte, že jsem byla tak naivní, že jsem očekávala pásmo několika orientálních pohádek s exotickými kulisami. Místo toho zcela holá scéna, jen v popředí s malým pískovištěm, kde herci zahrabávali a vyhrabávali rekvizity, popř. sami sebe, protože tam jedno schované propadlo sloužilo jako hrob (což je docela vtipný nápad), pro zahradní scény se pak spouštěly kulisy podobající se vystřihovánkám či krajkám (opravdu krásné), ale jinak nic. Kostýmy byly moderní saka, jen na hlavách seděly fezy, ale alespoň vypadali všichni herci jako z jedné doby, takže to nepůsobilo tak rušivě.
Zcela nečekané bylo však provedení – příběhy nebyly hrány, ale vyprávěny: na jeviště přiběhla postava, řekla příběh a zmizela, někdy vedla dialog s někým dalším v průběhu vyprávění, jindy se pokusila alespoň posunkem ukázat, co se vlastně dělo, jediný „hraný“ byl příběh s mrtvým hrbáčem. Nutno ocenit – když nic jiného – že bylo dobře vyřešeno navazování příběhů na sebe a občas se povedla vtipná modernizující replika („…a já jsem z Bagdádu a uznejte sami, že to dnes také není zrovna slast.“). Méně šťastné (nechci říct přímo nešťastné) byly snahy zařadit do hry rap a jiné hudební pokusy (ono, když není herec i zpěvákem, tak to zní spíš, jako když si brouká ve sprše).
Publikum (tedy ti, co zůstali na druhou půlku – kterou si ale klidně mohli nechat ujít, protože jen zarazila hřebíček do rakvičky) ocenilo hru velice vlažným potleskem, koneckonců i na hercích bylo vidět, že jim samotným se to moc nezamlouvá a pojetí jim nesedí. Nejvtipnější na celé hře tak zůstává živá koza, která nadělala na jeviště pár bobků, a vyjádřila tak svůj názor.
(15. 4. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-996