Pane Weber, co s tím vokativem?
Veronika Kredbová
Malé národy mívají občas sklony trpět komplexem méněcennosti. Čím menší jsou, tím více se upínají ke svým tradicím a ke své řeči, o jejíž kráse a přednostech skládají oslavné verše. Zdá se, že Češi s komplexem méněcennosti problémy nemají, soudě podle toho, že ódy na češtinu se u nás zrovna nadšeně nepějí. Naopak, až příliš často slýcháváme, že čeština je „na nic“, „nikde se jí člověk nedomluví“, je „tvrdá“ a „těžká“. Inu, tak už to u nás často chodí, že se stále nad něčím lamentuje. Přitom bychom jistě měli být na co pyšní.
Čeština jako jazyk flektivní může jednoduše vyjádřit to, co musí jiné jazyky složitě opisovat. V počtu pádů porážíme starobylou latinu i takového jazykového velikána, jakým je angličtina. A máme dokonce i jednu nepříliš vídanou pádovou raritu – vokativ. Je to sice pádové nedomrlátko, protože vlastní tvary má jen pro singulár, ale i to se počítá. Místo abychom si ho hýčkali, jsme mu však v poslední době stále častěji nevěrní s nominativem.
Na půdě vlastních jmen si vokativ své pozice stále silně drží, ale na poli příjmení mu pomalu začíná docházet dech. Oslovení typu „pane Vokurka“, „pane Polívka“ stále silněji prorůstají do naší každodenní mluvy. Chápu, že pánové Vokurka s Polívkou tuto tendenci vítají a snad je u těchto „mluvících“ příjmení i pochopitelná, ale nominativní oslovování se objevuje i u příjmení, kde vokativ žádné nežádoucí konotace nepřináší (Novák, Janoušek). Co asi způsobuje, že vokativ ztrácí na své suverenitě?
Jednou z jeho nesporných nevýhod je nutnost tvořit přehlásky u příjmení typu Weber. Ono totiž oslovení „pane Weber“ zní tak nějak „němečtěji“ než „pane Webře“ (nebo „Webeře?") Pro mnoho Čechů je zase nezdolatelným problémem vytvořit správnou vokativní formu u příjmení typu Brikcius či Pistorius. Máme na dotyčného volat „pane Brikciusi“, nebo pane „Brikcie“? Než abychom dotyčného urazili, je nominativní oslovení sázkou na jistotu.
Osud vokativu se tedy nachází na šikmé ploše. Možná že vokativ časem zanikne a čeština vytvoří nový pád, vlastně nového pádového křížence - nominativovokativní „nokativ“.
(28. 2. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-899