WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
Rozkoše Elfriede Jelinekové - Literární novinky

Rozkoše Elfriede Jelinekové


Eliška Stehlíková



Už od října se na nás dívá ze stránek všech časopisů i novin. Aristokratická, distingovaná, arogantní. Letošní laureátka Nobelovy ceny a čerstvá držitelka Ceny Franze Kafky, jejíž jméno je nejčastěji spojováno s militantním feminismem, radikálními levicovými názory, nenávistí k vlastní zemi, provokací a obscénností. Elfriede Jelinek (58) - kontroverzní, diskutovaná, zatracovaná i obdivovaná.
Její vlastní životopis přitahuje všechna média jako magnet, nebylo v poslední době článku, který by se nezmínil o jejím patologickém vztahu s matkou, o jejích psychických problémech či příslušnosti ke komunistické straně. Co však víme o jejím díle?
Česká veřejnost se s dílem E.Jelinekové mohla konfrontovat zatím pouze sporadicky. Pouze román "Die Liebhaberinnen" (1975) byl přeložen do češtiny (pod názvem "Milovnice" ho přeložila roku 1999 J. Jílková) a několik českých divadel uvedlo některou z jejích her (nyní aktuálně např. Divadlo Komedie uvádí hru "Klára S."). Nejvíce se však Jelineková dostala do povědomí filmem M. Hanekeho "Pianistka", který byl natočen na motivy jejího románu "Die Klavierspielerin". Toto povědomí je ovšem, jak už vyplývá z podstaty filmových zpracování, nutně omezené. Český čtenář (pokud nedisponuje znalostí jiného jazyka) tak spíš vnímá Jelinekovou jako mediální obraz a její dílo jako pouhou zprostředkovanost. Z textů, které oplývají nebývalou jazykovou obrazností, vtipem, ironií, stylistickými a textovými zvláštnostmi, tak nakonec zbývá jen škatulka pohybující se na protipólech - pro jedny jako perverzní pornografie, pro druhé jako karikatura pornografie - která má evokovat morální odmítnutí. Samozřejmě je také potřeba vnímat Jelinekové dílo v kontextu ostatní ženské „erotické“ literatury či ženské pornografie, feministické literární teorie a obecně na pozadí ženského politického hnutí. Snad bude tento článek alespoň malým splacením dluhu této zajímavé rakouské spisovatelce.

Jazyk odporující bezproblémovému čtení
Začněme malou poznámkou k jazykové výstavbě románů E.Jelinekové. Např. jazyk románů "Die Klavierspielerin" (1983) a "Lust" (1989) je komplikovaný a přímo odporuje bezproblémovému čtení. Je konglomerátem narážek, citací, intertextových odkazů, deformací a destrukcí žánrově ustálených modelů psaní, her se slovy a jejich významy. Jelineková používá hovorovou němčinu s prvky rakouských dialektů ve spojení s odbornými anatomickými termíny, přetváří ustálené obraty, hraje si s významy a mnohoznačností slov. Její postavy i vypravěč(ka) mluví neautenticky, jazyk se pohybuje mezi poezií a prózou, proklínáním a oslavnou ódou, kýčem a vulgaritou. To vše vytváří provokativní ráz jejích textů, jejich mnohoznačnost a symboličnost.
Jako příklad si uveďme citát z románu "Lust" (Rozkoš): "Die meisten Männer kennen die Biographie ihres Autos besser als die Autobiographie ihrer Frauen. Was, bei Ihnen ist das umgekehrt? Sie kennen sie selbst so gut wie die einfache Person, die Sie täglich runderneuert? Als Lebensabdecker Ihre alten Gummis wegräumt? Dann können Sie sich glücklich setzen!" (Mnozí muži znají AUTObiografii svých aut lépe než autobiografii svých žen. Co, u vás je to naopak? Vy znáte tu jednoduchou osobu tak dobře, jakobyste jí denně upravili vzorek? Jako někdo, kdo odklízí staré gumy? Tak to můžete být opravdu šťastní!)
V těchto několika větách použila Jelineková hned několik slovních hříček: např. smíšení slov Biografie ihres Autos (životopis jejich aut) a Autobiographie ihrer Frauen (autobiografie jejich žen) nebo homonymní použití slova Gummi (ve významu pneumatik ale i kondomu) či runderneuert (ve významu technickém - protektorovat i ve významu sexuálním).
Oproti tomu jednoduchý jazyk románu "Die Liebhaberinnen" připomíná až sektářský návod na šťastný život plný floskulí, či článek z nejprimitivnějšího ženského časopisu. „Znáte tu krásnou zemi, plnou údolí a kopců. V dálce ji lemují krásné hory. Má obzor, což jen tak nějaká země nemá. Znáte její louky, políčka a lány? Znáte její pokojné domy a pokojné lidi v nich? Doprostřed této krásné země postavili dobří lidé továrnu. Schoulena tvoří díky své hliníkové střeše krásný kontrast k listnatým a jehličnatým lesům vůkol. Továrna se choulí do krajiny. I když k choulení žádný důvod nemá, mohla by stát hrdě a zpříma. Jak je dobře, že stojí právě tady, kde je krásně, a ne někde jinde, kde krásně není. Když se na ni člověk podívá pozorně, vidí: vybudovali ji dobří lidé. A dobří lidé do ní vcházejí a zase z ní vycházejí. Poté se vlévají do krajiny, jako by jim patřila. Daří se tu spokojenosti, to je vidět” (přel. J. Jílková). Tím samozřejmě Jelineková jen zesiluje účinek kritiky vlastního státu a představy o naplnění života ženy (láskou a sexuálním vztahem s mužem, manželstvím a zplozením dětí).

Destruktivní imitace pornografie
Další podstatnou otázkou je, jakým způsobem zařadit Jelinekovou do kontextu pornografické literatury. Je zřejmé, že např. v románu "Die Klavierspielerin" Jelineková zcela, bez jakékoli tabuizace, popisuje sexuální praktiky, Eričinu deformovanou sexualitu (její perverzní masochistické tužby a voyerismus). Představuje tak ale sexualitu z ženského pohledu, žena se zde stává namísto objektu subjektem sexuální rozkoše. V klasicky pojímané „mužské“ pornografii, jak to charakterizuje Lucy Irigaray, „nepřicházejí žensky specifické tužby v úvahu, pornografie působí jako bohoslužba za penis“. Jelinekové "Pianistku" lze tedy vnímat jako destrukci (či imitaci) pornografického jazyka. Pornografická stimulace sexuální rozkoše se zde spíše mění ve stimulaci sexuální nelibosti (ne-rozkoše), protože Eričin sexuální život není naplňující a její sexuální deformace je determinována kontextuálně a psychologicky (vztahem s matkou a jejími přehnanými nároky).
Je to tedy jiný druh rozkoše, který Jelineková vytváří. Jak sama říká: "Ich habe immer wieder, nicht nur bei diesem Text, während des Schreibens fast orgasmusähnliche Gefühle - nicht koitale, aber fast onanistische Visionen. Nicht so sehr die Beschreibung bestimmter Szenen war mit Lustgefühlen verbunden, sondern allein die Macht, die man im Schreibvorgang ausübt, ist bei mir immer schon sehr stark mit Lust besetzt, einhergehend mit Wirklichkeitsverlust. Auf eine starke, mystische, transzendentale Art erlebe ich gleichzeitig eine Ich-Vergrößerung und einen Ich-Verlust." (Vždy během psaní, a to nejen u tohoto textu, [zde román "Lust", pozn. ES] mám skoro orgasmu podobné pocity – ne koitální, ale skoro onanistické vize. Nejen popisování určitých scén bylo spojeno s pocity rozkoše, ale sama ta moc, kterou člověk zažívá při procesu psaní, je pro mě silnou rozkoší doprovázenou ztrátou skutečnosti. Silným, mystickým, transcendentálním způsobem zažívám zárověň nárůst i ztrátu svého Já.)
Není to tedy libidózní rozkoš. Může to být rozkoš Ega a Superega, tedy rozkoš morální (triumf Superega) – rozkoš z kritiky pornografie, moci patriarchátu a násilí na ženách.

Tento přístup k textům E. Jelinekové může být alternativní interpretací ke všem těm nenávistem a útokům na dílo této autorky. Např. vatikánský list L´Osservatore Romano uvedl, že „Nobelův výbor ocenil autorku, u níž nechybí trpká a nechutná obscénnost. Její román Pianistka nabízí 300 stran plných perverzity. V jejích knihách je všeobecně spojován sex s patologií a násilím. Obsahově se pak jedná o absolutní nihilismus."
Byla by veliká škoda vnímat dílo natolik výjimečné autorky tak jednoznačně. Možná je načase oddat se jiným rozkoším.

(3. 1. 2005, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-824