ACTOR SOLIVAGUS
Divadelní sci-fi aneb Strč prst do krkuJANA VODEHNALOVÁ
Scénu pro nové divadlo v Alfredovi ve dvoře víceméně pravidelně navštěvují diváci dychtící po experimentu a netradičnosti. Premiéra hry Actor Solivagus tyto pomyslné hranice ještě více posunula…
Představení se nechalo inspirovat povídkou A. D. Siňavského Pchenc odehrávající se v Moskvě padesátých let. Hlavním dějištěm je komunální byt se čtyřmi poněkud zvláštními obyvateli, z nichž jeden se zpočátku jeví jako ten nejpodivnější a nejméně pochopitelný. Andrej totiž není člověk, ale protože se nějakými záhadnými okolnostmi mezi lidi dostal, snaží se jim co nejvíce přizpůsobit. Jeho úvahy o lidech jsou nanejvýš zajímavé – tak například není schopen pochopit „krutost kulinářství“, do tajů sexu se dostává nejprve prostřednictvím četby anatomických příruček a posléze komentuje svůj první sexuální kontakt se svou bytnou přibližně takto: „Mezi nohama má ošklivého a zlého dědka. V noci určitě strašně chrápe a kleje.“
Hra je spíše než sci-fi jakýmsi obrazem stereotypu a automatismu, kdy se každý den podobá tomu předchozímu, kdy jsou si lidé vzájemně odcizeni a osamoceni se svými problémy. Zdůrazněna je především fyzická stránka v celé své šíři živočišnosti a nečistoty. Důležitou roli zde hraje voda, donekonečna používaná k nejrůznějším úkonům jako je praní prádla, mytí zeleniny, vaření čaje nebo koupání. Průzračnost a čistota vody jsou popřeny v poněkud drsné scéně, kdy si Halka Třešňáková zcela „naživo“ strká prst do krku poté, co vypila něco přes litr vody, a tváří v tvář divákům zvrací do kbelíku, do kterého jí (aby toho nebylo málo) po „akci“ spadne střevíček. Uměle vyvolané zvracení poukazuje především na patologické jevy současnosti, kdy se rituál nasycení mění ve smysl postrádající nadměrnou konzumaci, ale možná i „rychlé“ emoce, které jsou vzápětí odhozeny a zapomenuty.
Všudypřítomné fyzično zároveň redukuje takové tradiční hodnoty, jakými jsou láska a přátelství, a tak zůstávají jen povrchní sexuální střety. Potlačena je i klasická symbolika stolu – zde členy jedné domácnosti nestmeluje, ale naopak je němým svědkem jejich odcizení. Na druhé straně je použit docela typický prvek frázovitosti a vyprázdněnosti komunikace – nekonečné opakování slov jako "samozřejmě, zajisté, snad, možná…" v jedné ze scén u stolu je poměrně výmluvné.
Osamělost, stereotyp, neporozumění, to jsou asi hlavní témata této netradiční a pozoruhodné hry, která si i po lehčím rozčarování zaslouží hlubší zamyšlení.
Dramaturgie a režie: Michaela Stoilova, Jakub Hradilek, Jan Bárta
Light design, světla, scénografie a kostýmy: Dragan Stoičevski
Hudba: Michal Padiak
(2. 11. 2004, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2004
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-716