WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Poesie na talíři

„Jíst není mrzké počínání“
Dominik Melichar

Pokud je vůbec normální člověk (rozuměj nestudující literaturu) nucen přemýšlet o poesii a o básnících, pravděpodobně začne vypočítávat tradiční klišé: básně jsou o lásce, jsou plné lun, hvězd, hvozdů, omámeného citu, zhrzeného citu, touhy po Bohu, touhy po svobodě… zkrátka samých vysokých, vznešených motivů. Co normální člověk asi v básni nečeká, je jak si básník pochutnává na guláši se šesti, na špagetách, dršťkové polévce, ovocných knedlících; jak si ráno maže na chléb máslo a mazací sýr, pije kafe a jak si k večeři uklohní omeletu, napíše pět, šest básniček a jde si lehnout. Zajímavé je, že ani básník takové verše často nepíše. Proč?


„Je chvíle oběda“


Doprovázejíc se Apollinairovým Obědem, ohlédněme se nejprve do historie. O něčem, co konečně můžeme nazývat českou poesií, mluvíme od druhé poloviny 14. století. Tehdy se začala psát tzv. žákovská poesie. A už zde narážíme na zásadní problém v tematizaci jídla, který prakticky můžeme sledovat i v dnešní básnické tvorbě. Jídlo jako jakási metonymie nedostatku. Hlad je samozřejmě důležitým básnickým motivem a uvidíme dále, že některá historická údobí dokázala jeho existenciální rozměr drsným způsobem podněcovat. Vraťme se ale do 14. století. Vznikla tehdy i známá Píseň veselé chudiny, satirická skladba líčící chudobu středověkého žákovského života: „Ti kuchaři naši / vaří nám ze mlhy kaši, / ze tmy zvěřinu, / ve snách jeleninu.“ Píseň končí nuceným odvratem od těchto drahých pochoutek a smířením se se stravou chudých: „Nechajíc pyšných krmí, / milujme zelé, / tvaroh, krúpy, jelito, / mIéko kyselé / a zášpice, / kapalice, / s mákem valdyně, / uzené, dýně, / hrách na vokříně.“


V této chvíli je ale nutné se ptát, zda už pokrmy s jistou ironizující funkcí nenabývají v básni jiných konotací než opravdovým zaujetím k jejich pojídání. Mohli bychom mluvit i o jistém gastronomickém symbolu. Některé pokrmy se tradičně vyskytují s lúzou, jiné s honorací; pak se tyto stávají zástupným symbolem pro různé jiné (většinou sociálně-politické) motivace básníkovy: „Ta druhá paní se mu vychloubala – / když na stůl přišlo ňáké fricassé – / že jedinkráte milovala, / když totiž – šneky byly na mase – / as patnáct roků teprv počítala.“ (Gustav Pflegr Moravský: Pan Vyšinský)

Ona linie jídla – prostředku ironizace – se zdá být podstatně obsáhlejší. Jako by se básník bál přiznat jídlu poetickou hodnotu a vnímal jej stále jen jako prostředek zesměšnění. Vzpomeňme na Hiršalova slavného Párkaře. Párek jako spojující prvek básní parodující nejslavnější české bardy. Tedy párek jako cosi nízkého, v jehož světle se ten který básnický jazyk obnažuje. Zajímavé ovšem je, že kdyby z jednotlivých Hiršalových básní motiv párku a párkaře vypadl, stala by se rázem z blasfemie báseň typická a my bychom téměř nezapochybovali, že ji ten který básník skutečně napsal. Alespoň na ukázku z básně Jan Neruda: „Proč bychom bloudili v lesích? / Zajdeme na Vikárku! / Kolik je hvězdiček v nebesích, / tolik je v hospodě párků.“


2. sv. válka a její projevy v obyčejných lidských životech zejména těch, kteří byli transportováni do koncentračních táborů, posunuly jídlo v poesii do nové fáze. Nejen, že se jím zpodobňoval hlad, ale zároveň touha. Touha po domově, kde byly vždycky plné spíže a jedlo se a pilo. Nepříjemným, ale zajímavým dokladem toho jsou básně dětí uvězněných v Terezíně (otiskované zejména v časopise Vedem): „Málo jídla a bída je, / zde žít pomalu hrozné je…“; „Zdá se jim o příští. / Jak svět jim nese husu. / (…) A dav, na jídlo mysle, špulí pusu.“


„Jídla jsou krásná a posvátná“


Pokud odhlédneme od tradičních metafor typu „chléb náš vezdejší“, někdo „tvrdej chleba má“, „hřeje si svou polívčičku“ apod., které se v básních pochopitelně hojně vyskytují, vyvstává před námi otázka, proč jídlo – a teď myslím konkrétní potraviny, běžnou stravu –, ač statek, bez nějž by básník prostě nežil, dostává tak málo veršového prostoru. Snad pro svou profánnost (jak ji krásně vyjádřil Baudelaire: „Každý zdravý člověk vydrží dva dny bez jídla, ale ne bez poesie.“), všednodennost… na druhou stranu: kdo jiný dokáže z všednodennosti udělat výjimečnost, než básník?


Dominik Melichar

(14. 12. 2011, 12:00, přidal uživatel dominik.melichar)

Obrázky

Jídla jsou krásná a posvátná

Jídla jsou krásná a posvátná
repro z knihy Idylky z pekla
repro: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)

Související články

Debata k článku


© Literární novinky 2004 - 2012 | ISSN 1804-7319 | redakce | mapa stránek
Prostor poskytuje: eldar.cz, web klokánek