(Ne)exotická Čína
Rozhovor se sinoložkou Olgou LomovouJana Hozová, Eva Marková
O charakteru čínské literatury, o vztahu dnešních Číňanů ke knize a o našich klišovitých představách o jejich naprosto odlišné mentalitě.
Je čínská poezie a obecně literatura něčím specifická? Dá se nějakým způsobem srovnat s českou?
Nejprve by bylo dobré si ujasnit, že Čína má dlouhou historii písemnictví a má bohatou a specifickým způsobem rozvinutou tradiční literaturu. Na začátku 20. století čínští intelektuálové došli k závěru, že tato tradice je pro ně břemenem, odhodili ji a vytvořili novou literaturu zcela vědomě podle západních vzorů. Samozřejmě, že představa spisovatelů určité kulturní oblasti úplně odhazujících vše, co dlouhou dobu formovala generace jejich předků, a začínajících psát jinak je trochu naivní. Faktem je, že tradiční čínská literatura je literaturou, která se vyvíjí autochtonně v určitém společenském kontextu. Používá vlastní literární jazyk, který je odtržený od živého jazyka. Postupně vytváří žánry, které jsou založeny na jazyku blízkém hovorovému. Pokud ji studujeme, nemůžeme u ní mechanicky předpokládat to, na co jsme zvyklí u naší literatury 20. století. Na druhou stranu si myslím, že je tam řada evidentních analogií třeba s literaturou renesanční, se starou literaturou, která je součástí elitního kulturního prostoru. Tato literatura se obrací k určitému typu vzdělaných čtenářů i posluchačů, pracuje s určitým typem erudice, jež se u čtenáře předpokládá. To je ten hlavní rozdíl.
Takže se nedá říct, že by se zabývala nějakými ucelenými tématy?
Srovnání nikdy není „buď a nebo“. Jsou tady výrazně přítomná určitá témata, která v naší literatuře nejsou tak dominantní, a naopak naše dominantní témata v čínské literatuře nehrají tak důležitou roli. Všechna srovnání ale kulhají tím, že my vše automaticky srovnáváme s naším dnešním stavem. Naše dnešní literatura je ale také velmi specifická.
Obvykle se v případě poezie zdůrazňuje, že v té evropské, jak se od romantismu rozvíjí dál, je jedním z dominantních témat láska, mluvíme tedy o poezii milostné. Zdá se, že ta v čínské poezii chybí, ale není to tak úplně pravda. Když se podíváme blíž, tak zjistíme, že milostné téma je důležité a dominantní i v některých žánrech, které se v tradiční Číně pěstovaly, ale neměly autoritu vysoké literatury. Mezi vysokou literaturu se dostaly až později. To by byl rozdíl. Zároveň na něm ale vidíte, že velkou roli hraje vsazení literatury do určitých společenských souvislostí. Pro tradiční Čínu je nejnápadnější, že se poezie pěstuje v okruhu autorů, kteří jsou zároveň čtenáři. Jsou to vzdělaní lidé, kteří jsou svým vzděláním připraveni na úřednickou kariéru a velmi často po dlouhá léta zastávají významné dvorské či úřednické funkce. V důsledku toho se poezie vnímá velmi vážně, je součástí výrazu kulturní a intelektuální elity. Pak se také prosazuje téma, které v naší poezii nehraje zásadní roli, a to je téma služby, společenské zodpovědnosti. Otázka toho, jestli má autor zůstat úředníkem či odejít do ústraní.
Projevuje se nějak čínský politický režim v poezii?
Poezie je v Číně tradičně velmi úzce spjatá s politikou. Básníci byli zároveň politiky. Svým původem a vzděláním byli předurčeni k tomu, aby zastávali úřednické funkce. Ty ale nebyly mechanické, jejich úkolem bylo, v ideálním případě, pečovat o jim svěřený lid a navrhovat císaři, jak lépe vládnout. Byl to ideál, který byl v různých dobách různě naplňován. Je to velmi silná myšlenka, proto je otázka úřední služby více než jen otázka práce nebo života v ústraní. Je to otázka osobní zodpovědnosti, jakéhosi mravního imperativu, který má naplňovat básník. V moderní době samozřejmě tato myšlenka autora-intelektuála, který je zodpovědný za stav společnosti, zůstává velmi silně přítomná. Např. neoficiální básníci 70. let, kteří formou poezie jako první důsledně poukazovali na problémy v Číně, se snažili vyjádřit jakýsi společenský protest své generace a většinou to nebylo prvoplánové. Není to tak, že by se ta literatura stávala prvoplánovým politickým manifestem.
Můžeme v čínské literatuře naleznout oficiální a neoficiální proud, takový jaký byl v Československu za minulého režimu?
V současné době je situace v Číně složitá, pro nás těžko představitelná. Jednoznačně je tady velký proud neoficiální literatury. Začíná v podstatě už po roce 1949, ale o tom víme velmi málo. Větší představu máme o tom, co se dělo po roce 1976 a 1977, tedy po skončení Kulturní revoluce, kdy tady vzniká velmi silný proud neoficiální poezie. Asi bychom našli celou řadu analogií s naším undergroundem. Během 80. let se podařilo tu a tam některým autorům publikovat v oficiálních časopisech. Někteří básníci se dokonce dostali do oficiálních struktur, ale na druhé straně jejich původní politické angažmá zapříčinilo, že ti nejvýznačnější tvůrci konce 70. let museli emigrovat na západ. Je nutné si uvědomit, že během 80. let probíhala v Číně v rovině intelektuální velmi otevřená diskuze, ve vlnách potlačovaná z oficiálních míst, o politických problémech a o tom, jakým způsobem by se měla čínská společnost ubírat dál. Svým způsobem tyhle debaty vyvrcholily ve studentských protestech na náměstí Tchien-an-men v roce 1989, což je obecně známo. U nás se jen málo ví o tom „intelektuálním kvasu“, který probíhal v 80. letech. Postupně se během 90. let etabluje takovýto systém: spousta věcí začíná být dovolená, jen se musí autoři umět obratně vyhýbat některým citlivým tématům, někdy i jenom citlivým slovům. V důsledku toho v Číně dnes oficiálně vychází velmi rozmanitá literatura včetně takové, která má v podtextu i společensky kritická témata. To, co bychom označili za underground, je v podstatě otevřeně politická literatura.
Mluvená čínština je plná dialektů, existují takové nářeční rozdíly i v jazyce psaném?
To je velmi těžké. Psaný jazyk sám moc nevyhovuje zápisu dialektů, protože největší rozdíl mezi standardní spisovnou čínštinou a dialekty je ve výslovnosti a čínské písmo zachycuje výslovnost velmi nepřesně. Není to fonetické písmo. Samozřejmě existuje část slovní zásoby, která má své vlastní znaky nebo je možné vytvořit je dodatečně, což třeba dělají v kantonštině. Do jisté míry je tak možné dialekt naznačit. Druhá věc je ta, že zrovna toto je něco, co je velmi politicky citlivé, protože pokus psát v dialektech znamená zdůraznění regionální svébytnosti. Jedno z nejdůležitějších dogmat současné oficiální ideologie v ČLR totiž je, že Čína je jedna, jednolitá a nedělitelná. Tedy jakýkoli výraznější projev regionalismu je potenciálně politicky subverzivní.
Spolu se studentkami z Číny jsem navštěvovala seminář věnovaný současné německé literatuře a ony se divily, že „naše evropské“ příběhy nekončí dobře. Jsou tedy dobré konce pro čínskou literaturu typické?
V Číně je tradice populární zábavné literatury se šťastnými konci. V současné době je ale i čínská literatura velmi tragická, např. klasik Lu Sűn, který je přeložen i do češtiny, to jsou veskrze povídky prostoupené tragickým životním pocitem.
Jaká je v Číně současná pozice literatury? Jaký má průměrný Číňan vztah ke knize?
Především, a tady můžeme vidět vlákno tradice, pořád přetrvává autorita autora a zároveň intelektuála, který zaujímá společenské postoje. Zároveň je ale patrná všeprostupující komercializace čínské kultury a života, která nastává právě po roce 1989. Ta je ve srovnání s tou naší ještě hlubší v tom, že v oblasti intelektuální existuje mnoho zákazů a omezení. Vyjádření nezávislého názoru dovolené není, takže je svým způsobem i útočištěm, kam drtivá většina lidí upíná svoji duchovní kapacitu, protože se to smí a dokonce je to podporováno. Když si představíte čínský trh, i když skutečně vzdělaných Číňanů, kteří jsou čtenáři vysoké literatury, je poměrně malé procento, tak to jsou stejně obrovské počty lidí. To znamená, že vydávání knih je velký byznys. Literatura v tomhle smyslu je důležitý obchodní artikl. Zároveň je patrný velmi výrazný fenomén internetu, kde se publikuje nejvíce názorů, které by byly v tištěné podobě cenzurou bezpochyby zakázány. Najednou internet otevírá prostor literatuře, která vyjadřuje jiné názory než ty, které jsou oficiálně podporované. Její kvalita je velmi kolísavá, ale na druhé straně nesmírně popularizuje psaní.
Zabýváte se i překladem čínské poezie. Je vůbec možné ji překládat?
Všechny problémy, se kterými se setkává překladatel třeba z francouzské poezie, jsou v překladech čínské poezie také, ale v několikanásobně větší míře. Vychází to jednak z odlišnosti jazyků, struktura čínštiny je prostě úplně jiná než v případě flektivních jazyků (naproti tomu k angličtině má čínština svojí strukturou relativně blízko). Mnohem větší problém jsou kulturní reálie, které jsou v pozadí, a všudypřítomná intertextovost. Čínská literatura je taková cíleně. V podstatě je velmi těžké tyto věci překládat. Doporučovala bych čtenářům, které to zajímá, aby si přečetli doslov, který udělala Ladislava Černá a Jan Vladislav k překladu poezie dynastie Sung: Jara a podzimy - devět básníků ze staré Číny.
Na jaké úrovni jsou české překlady? Můžeme si my Češi přečíst např. kvalitní čínský román či poezii?
Máme velkou překladatelskou tradici. Když se na to podíváme z mezinárodního hlediska, tak české území bylo jedno z prvních, kde se systematicky překládala např. moderní čínská literatura. V současné době jsou překlady z moderní literatury v menšině, na rozdíl třeba od Německa, Francie nebo Spojených států. Hlavní problém není v tom, že bychom neměli překladatele. Nakladatelé ale doposud poměrně váhali a nedůvěřovali potenciálu toho, že se ta kniha prodá, což se snad teď pomalu začíná měnit.
Čte se v Číně česká literatura? Je populární?
Česká literatura je velmi populární. Je dvojnásob populární proto, že má příchuť literatury, která se dotýká témat, jichž se současná čínská literatura moc dotýkat nemůže, že je to literatura ze země, která se vyrovnala s komunismem. Hodně populární je třeba Kundera či Klíma. Zároveň je známý třeba Dobrý voják Švejk, který byl poprvé vydán kolem roku 1980. Ano, myslím si, že česká literatura je v Číně dosti známá.
Odráží se nějak čínská specifická mentalita v literatuře? Třeba naše představa o tom, že Číňané neumí vyjádřit emoce.
To je velké nepochopení a stereotyp, ve kterém žijeme. Čínská literatura je nesmírně emocionální. Jedna z tradic při uvažování o poezii je to, že ona na prvním místě zprostředkovává emoce a naopak. Čínská emocionalita je taková, že se nám zdá někdy až příliš patetická. To je pak velká překladatelská otázka, co s těmi místy. Já osobně se domnívám, že je to kultura, která si dává záležet na tom, abyste svoje emoce ukázali navenek, abyste člověku, se kterým právě jednáte, jednoznačně dali najevo své emoce a svůj vztah k němu. V důsledku toho jsou emoce vyjadřovány někdy takovým způsobem, že nám to přijde až nepatřičné. Já sama při překládání tato místa trochu mírním, protože mám pocit, že by to pro českého čtenáře, neznalého čínského prostředí, mohlo působit falešně, přehnaně, nabubřele.
Jaká jsou nejčastější klišé, ve kterých my Středoevropané ve vztahu k Číně žijeme?
Já bych to shrnula tím, že základní klišé, které je všudypřítomné, je takové, že Číňané jsou nějakým zásadním způsobem jiní, než jsme my. Hledají se odlišnosti. Když o tom začneme uvažovat, tak můžeme najít odlišnosti a rozdíly i mezi námi a Poláky, námi a Francouzi, Francouzi a Angličany. Nikde ale nebudou tyto rozdíly tak výrazně pociťovány, jako mezi námi a Číňany. Takže já bych to základní klišé viděla v jakési apriorní představě, že Číňané jsou úplně jiní než my. Můžu říct, že já jako Češka si s Číňany své generace, to znamená s lidmi, kteří prožili velmi podobný režim, jako byl ten náš, rozumím v detailech lépe, než třeba Američan, který si neumí celou řadu věcí okolo našeho minulého systému vůbec představit. Takže můžeme naopak tvrdit, že nám jsou svým způsobem blízcí.
Olga Lomová
Vystudovala sinologii – orientalistiku na FF UK. Od roku 1988 tam přednáší na Ústavu Dálného východu a je ředitelkou Mezinárodního sinologického centra. Specializuje se na literaturu raného středověku, hlavně poezii. Věnuje se mimo jiné i publicistice, pravidelně přispívá do různých tisků nejen o současné Číně.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(8. 12. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3132