Tajemné písmo zpod Kavkazu
Hrdá Gruzie a její literaturaKlára Zindulková
Když Pánbůh rozděloval národům Zemi, všichni se poslušně dostavili. Jen Gruzínci ne – zrovna jedli… Vaří totiž tak dobře, že od jídla nelze odejít (byla jsem tam a je to tak!). Když Pánbůh všechnu půdu rozdělil, na Gruzínce nezbylo nic. „Co mám s vámi dělat?“ povzdechl si Stvořitel a ve své neskonalé dobrotě jim přenechal kousek Země, kterou si původně schovával pro sebe. Ten nejkrásnější – kousek Kavkazu, pobřeží Černého moře, horské řeky i úrodnou nížinu na jihu. A tak se zrodila staroslavná země Sakartvelo.
Její obyvatelé mají v jedné ruce meč na nepřátele, které nesmírně nenávidí, a v druhé pohár pro hosty, kterých si nesmírně váží. Jsou malým, ale velice hrdým národem – byli odjakživa všemi utlačováni, ale zachovali si své území, svou důstojnost i jazyk. Gruzínština není podobná žádné jiné řeči na světě a jejich písmo je pro ostatní národy hádankou. Kdo by je však chtěl považovat za reprezentanty zaostalejšího východu, krutě by se zmýlil.
Už v 1. století se stalo území Gruzie součástí Římského impéria, ve 4. století se pak několik místních kmenů sjednotilo, vytvořivše starověký gruzínský stát Kartli. Jeho obyvatelé přijali jako jedni z prvních na světě křesťanství – bylo to kolem roku 340, tedy pět století před našimi věrozvěsty Cyrilem a Metodějem. Dnes se Gruzie hlásí k jeho pravoslavné větvi a svou víru chápe jako součást národního dědictví.
Vábivé území Gruzínského království však nenechává už přes 1000 let spát okolní dobyvačné národy. Nejprve se sem nahrnuli Arabové, od 13. století si na božskou půdu dělají zálusk Peršané a Turci. Do této doby se narodil nejznámější gruzínský básník Šota Rustaveli, po kterém je pojmenována třeba stanice metra ve Tbilisi a jehož epická báseň Rytíř v panteří kůži byla přeložena do mnoha jazyků.
Když se země po staletích konečně vymanila z dlouhé nadvlády, obsadili ji během 19. století pro změnu Rusové. S rostoucím vlivem carského Ruska však začal sílit gruzínský nacionalismus. V této době píše mnoho vynikajících spisovatelů podporujících gruzínské národní obrození – například „Otec vlasti“ Ilja Čavčavadze, aristokratický básník a novinář, který byl v roce 1907 za své vlastenecké snahy bolševiky úkladně zavražděn a roku 1987 pak gruzínskou pravoslavnou církví svatořečen. Jeho generačně i nacionalisticky blízkým druhem byl princ Akaki Cereteli, další aktivní obroditel národa a odpůrce režimu. Hlavní snahou všech aktivních vlastenců bylo uchovat jazyk, víru a kultivovat svébytnou gruzínskou literaturu.
V 19. století začali Gruzii poznenáhlu objevovat i spisovatelé čeští. Místní kulturou se inspiroval třeba Svatopluk Čech či Julius Zeyer. Ale i Gruzínci byli zvědaví a na sklonku století vyšlo několik děl, popisujících zážitky z Čech včetně našeho jazyka a historie (Ilja Čavčavadze: Národ a historie). Do gruzínštiny byly přeloženy knihy Karla Čapka, Jaroslava Haška či Boženy Němcové. Úsměvné je, že v roce 1984 oslavil časopis Literární Gruzie ve Tbilisi Nobelovu cenu za literaturu udělenou Jaroslavu Seifertovi, přeloženo bylo dokonce několik jeho veršů. Škoda, že se mu podobného nadšení nedostalo v tisku domácím…
19. století bylo ve znamení ruského vlivu, ani ve 20. století si však kavkazský stát neoddychl. Po Velké říjnové revoluci vyhlásila Gruzie samostatnost, kterou ruští bolševici uznali, ovšem za podmínky, že bude povolena bolševická strana v Gruzii. Strana povolena byla, Gruzie samostatnost dostala, bolševici porušili všechny smlouvy a Rudá armáda zemi zabrala násilím. A tak se Gruzie stala sovětskou socialistickou republikou – až do roku 1990. Neutěšený stav nedal spát mnoha nespokojencům a aktivistům, mnozí byli z řad literátů. Ve 30. letech na tyto znepokojivé snahy zareagoval J. Stalin (mimochodem, věděli jste, že se narodil v Gruzii?) velkou čistkou, která odstranila mnoho příliš aktivních spisovatelů. Jedním z přeživších kontrarevolucionářů byl básník Galaktion Tabidze, kterého však tlak sovětské moci dohnal k alkoholismu, do psychiatrické léčebny a nakonec k sebevraždě.
Symbolistní básník Valerian Gaprindašvili, který zemřel za 2. sv. války, je jedním z nejoblíbenějších domácích básníků a překladatelů. Zásadně obohatil metaforiku a verš gruzínské poezie a vnesl do rodné literatury jména jako Goethe, Majakovskij či Baudelaire.
Jednou z nejvýraznějších žen v moderní gruzínské literatuře je Ana Kalandadze (†2008), básnířka intimní lyriky, jejíž mnohé texty byly zhudebněny.
Ani po revoluci se situace příliš nezlepšila. Ruské tajné služby podporovaly nepokoje a stav připomínal občanskou válku. Proběhly několikery údajně zmanipulované volby a v roce 2008 vše vyvrcholilo válkou o nezávislost Jižní Osetie, kterou by spolu s Abcházií chtělo pod svůj vliv Rusko. Stopy Ruské nadvlády jsou v zemi patrny dodnes. Rusky umí téměř každý, ale když jsem jednoho gruzínského vojáka poprosila, ať zazpívá nějakou ruskou píseň, odpověděl: „My je umíme, ale raději bychom je neuměli. Nechceme na to myslet…“
Realita nejistoty, chudoby a útlaku však nezabránila gruzínské literatuře v rozkvětu. V roce 1994 byla například založena Georgia Writers Association, vypisující granty a udělující každoročně ceny nejlepším autorům. Vzhledem k silně prozápadní orientaci současné gruzínské vlády se snad časem objeví nějaká gruzínská novinka i v češtině.
ქარი ჰქრის... (Vítr)
Galaktion Tabidze, 1924
ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის,
ფოთლები მიჰქრიან ქარდაქარ...
ხეთა რიგს, ხეთა ჯარს რკალად ხრის,
სადა ხარ, სადა ხარ, სადა ხარ?..
როგორ წვიმს, როგორ თოვს, როგორ თოვს,
ვერ გპოვებ ვერასდროს... ვერასდროს!
შენი მე სახება დამდევს თან
ყოველ დროს, ყოველთვის, ყოველგან!..
შორი ცა ნისლიან ფიქრებს სცრის...
ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის, ქარი ჰქრის!..
Zdroje:
www.libs.uga.edu/gawriters – Georgia writers
ka.wikipedia.org – stránka gruzínské Wikipedie
projekt Česko gruzínské literární a vědecké kontakty
www.lit.ge
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 9, č. 2 (52), 27. 2. 2012.
(29. 11. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3122