Muzikálové Postřižiny

Ptát se v Nymburce, kdo je to Bohumil Hrabal by bylo zcela zbytečné, naše město odkazem spisovatelovým žije. V městském muzeu je umístěna stálá expozice, kde můžete, vážení, shlédnout fotografie, dobové pivní předměty, ukázky obálek knih Bohumila vyšlých v cizích zemích (dokonce i v čínštině je tam jeden výtisk) a předměty běžného života, které držel spisovatel v ruce. Záchodovou mísu, či oblíbený toaletní papír spisovatelův však v expozici nenajdete, ale ruku na srdce, koho by takový bulvár zajímal, že? Pokud si však chce návštěvník poněkud zahřešit, tak pro něj musí být vzrušující představa, jak v klenutých prostorách muzea zazní zasyčení a posléze pád zátky na ztichlou dlažbu a stěny pak šeptají s doušky pitého piva. Ano, ve stálé expozici Bohumila Hrabala je dovoleno, ba přímo žádáno píti pivo.

Hrabalovo dílo je pivním mokem prosáklé, proto i na divadle tomu nemohlo být jinak. Základním kamenem pro divadelní přestavení nebyl jen román Postřižiny a dva kratší úryvky z Městečka, kde se zastavil čas, ale i menzelovské filmové zpracování Postřižin z roku 1980. Zpracovat divadelní hru podle filmové předlohy je ošemetná věc! Divák jednak dopředu zná vývoj děje, všechny repliky i stylizace a jakékoliv odlišení od jeho představy vnímá velmi kriticky. Stačí si vzpomenout na prkenné zpracování Cindy, Hříšného tance či Noci na Karlštejně, které jste drazí přátelé divadla mohli shlédnout v podání nymburských ochotníků v minulosti.

Adolf Toman se této ošidnosti snažil vyhnout, jak nejlépe umí. Jednak pro jistotu obsadil hlavní herecké posty Maryšky (Barbara Slezáková) a Francina (Pavel Kolban) profesionály a zadruhé představení dal spíše estrádní či kabaretní formu. Herecké bloky pravidelně odděluje zpívanými scénkami či sólovými výstupy a celé představení má téměř televizní střih. Během představení se mu pak několikrát zdaří publikum roztleskat téměř stejně jako Jiřímu Adamcovi v nováckých sobotních estrádách. A to vážení není žádná sranda! Další jistotou Tomana je jeho častý hudební spolupracovník Jiří Beneš, k jeho hudbě nelze míti námitek. Překvapivě se mu podařilo vytvořit několik velmi chytlavých melodií, například sborová píseň chlapů sudařů o Tetování, či o Nymburském pívu. Škoda jen, že playback, toho máme dost z televize, kam tedy chodit za živou hudbou? Na zábavy, diskotéky, festivaly..? Vždyť k Divotvornému hrnci v nastudování stejného divadelního souboru byla živá hudba použita a jaký měla efekt!

Další jistoty? Ochotnická esa! Pro Jaroslava Šturmu je role Pepina téměř životní, často ji hraje sám při sólových vystoupeních. Těžkému srovnání s Rudolfem Hrušínským čelil v roli doktora Gruntoráda Miky Mejstřík. Odolával skvěle až do místa, kde mu Maryška láskyplně vstříkne nezředěnou lesní vůni do nosu, v tu chvíli dění na jevišti připomíná spíše rozjívenou italskou frašku a celkově toto místo hry je velmi slabé! Malou, groteskní rolí se představil Miroslav Ropek, hrál jako vystřižený z němého filmu, což bylo krásné. Příjemně působili i Jaroslav Kříž a Tomáš Březina, nesnažili se příliš vyčnívat a hráli přirozeně a skromně, zvláště povedená byla scéna s tetováním v hospodě. Velmi velké problémy s přehráváním měl Lukáš Paclt jako kadeřník, který jiných hrách podává pěkné výkony. Pochválit za odvahu a jistotu zaslouží pro mě neznámý jinoch v roli malého Bohumilka a další neznámý herec v roli řezníka, jemuž se dalo hltat každé gesto.

Závěrečné, letmé shrnutí: Dobře, že Adolf Toman a Jan Jelínek přidali obraz ze Žofína a historku o tetování. Benešova hudba neurazila, ale ani nenadchla. Celkově je muzikál pojat komerčněji, což nevadí, ale chybí tam poetika a okouzlení. A právě poetika a okouzlení jsou atributy, které jsou Hrabalovi vlastní! Proto vím, že by muzikál Hrabala nezaujal. Dávám 2 ze 4! Čus divadelníci, lépe!