SouZnění Múz
Srdce mám pro lásku a hlavu pro písničkyTereza Hýsková a redakce
Při výběru tématu prvního letošního čísla jsme měli v redakci jasno. Návrh „písničkářství a písničkáři“ byl přijat rychle a jednomyslně. Proč? Protože písničkář je přece taky básník a jakou „literárnější“ látku bychom si pro Literární novinky mohli přát? Vzápětí se ukázalo, že se vztahem poezie a písničkářství to nebude tak jednoduché. On písničkář vlastně není básník… vždyť on není ani pořádný zpěvák… ani skladatel… Přesto promlouvá svou hudbou a svými texty. Tak kdo to vlastně je? Čím nás přitahuje? A opravdu nás dnes ještě oslovuje?
Náhle se před námi navršila spousta nezodpovězených otázek. Podnikli jsme proto menší redakční sondu a svým „písničkářským“ asociacím jsme dali podobu několika krátkých vět. Tentokrát se tak v úvodním článku dostávají ke slovu všichni redaktoři.
Zub času zalit do olova
a mrtvé lesy zvoní hranu
Baráky zbyly na uranu
a znějí slova, slova, slova
Slovo, verš, báseň, poezie, ale také tóny, melodie, hudba, zpěv. Kolem těchto pojmů jsme kroužili všichni. Zdá se, že vzájemný poměr textu a hudby je pro uvažování o písničkářství zásadní, ať už je náš názor na něj jakýkoli. Dostupná literatura na nás ve snaze o popis historie písničkářství chrlí informace o poválečné obrodě angloamerické lidové písně. Nesmíme ale zapomínat, že propojení hudby a slova není jedním z převratných vynálezů moderní doby. Objevilo se mnohem dřív. Bylo součástí nejstarších náboženských rituálů, ale i mladších křesťanských obřadů. K oslavě bohů zpívali staří Řekové – oslavné písně nazývali hymny. Hudba stála v Řecku u vzniku lyrické poezie, která byla úzce spojena se zpěvem a instrumentálním doprovodem. Potulní pěvci, z nichž nejslavnější není nikdo jiný než Homér, šířili naopak hrdinskou epiku. Ze sborového zpěvu – dithyrambu – se vyvinulo starořecké drama… Hudební složka byla důležitou součástí dramatu také ve středověku, nevymizeli ani potulní pěvci, kterým říkáme minesengři nebo trubadúři.
Šířily se písně kramářské a žákovská poezie. Že středověké žákovské verše ke spojení s hudbou vybízejí, dokázal ve 20. století např. Carl Orff, když na motivy nejznámějšího souboru básní Carmina Burana vytvořil svou proslulou kantátu. Charakteristiky kramářských a žákovských písní by nám mohly něco připomenout – kritika společnosti, satira, písně moralistní, pijácké, rekrutské, vojenské, milostné. Snad bychom mohli středověké trubadúry považovat za předchůdce dnešních písničkářů…
Ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká,
tak jako na louce kytička, vyrostla ta naše písnička,
až se ta písnička ztratí, pak už nic nebudem mít,
jestli nám zahyne, všechno s ní pomine, potom už nebudem žít.
Dosud byla řeč o písních, které bychom označili jako „umělé“. Hudba ale byla také součástí slavnostních (třeba svatebních nebo pohřebních) i všedních dnů – práce i zábavy. Mnoho písní zlidovělo a dnes jsou součástí národního folklóru. Právě vztah k folklóru je dalším významným rysem písničkářství. Ve folklóru nalézá písničkář moudrost předchozích generací, nepřikrášlenou výpověď, jednoduchost, přímočarost, ale ne banálnost nebo myšlenkovou plytkost a strnulost. Vybírá si z něj hravost a přidává nadsázku. V základech folklóru stojí sdílený prožitek, bez něhož by píseň nefungovala.
Poezie, znám, to byla odjakživa coura
šeptá mně drbna na pavlači
pane, já ji znám, vím, jak žije
Vím, jak žije, a to mi stačí
fiflena z periferie
chraň Bůh, že bych lhala
a vy říkáte poezie
Nechápu vás, pane, nechápu
Na začátku jsme naznačili, že vztah písňového textu a básně není otázkou, kterou bychom mohli nebo chtěli vyřešit, snažíme se ji ale v tomto čísle alespoň otevřít. Mohli bychom se pokusit o formální charakteristiku – popis veršů, rýmů, jazykových prostředků, autostylizace... Nebylo by ale správné klást na písňový text stejné požadavky jako na báseň, rozhodující není stylová ani formální podobnost. Z obojího tryská těžko popsatelná síla, pro niž se snad nejlépe hodí výraz "autentičnost". Jak trefně poznamenal Vladimír Merta – básníci by možná psali stejně i bez písničkářů, ale písňové texty by nevznikaly tak, jak je známe, bez Poezie s velkým P.
V historii moderního písničkářství se objevilo velké množství pokusů o zhudebnění básní – z českých velikánů tak svou melodii získal například Mácha, Neruda, Hlaváček, Wolker, Gellner, Orten, Nezval, Skácel, Kainar, Hrabě, ale třeba také Holan nebo Halas.
Jak je krásné chodit městem, když zavřeli hospody,
a v hlavě ti něco zpívá a není to z náhody.
Jak je možné přežít krále, císaře a říše,
i když nemáš na činži, i když ti kručí v břiše!
Písnička stojí na průsečíku folklóru a poezie, někdy bývá označována jako městský folklór. Naše nejasné představy o ní vyplývají také ze značných odlišností všeho, co jsme zvyklí písničkou nazývat. Jak rozdílné mohou být naše představy, zjistíme z pouhého výčtu českých písničkářů. Za prvního moderního českého písničkáře se považuje Karel Hašler. Mezi častými inspiračními zdroji současných písničkářů bývají zmiňovány dvojice Voskovec-Werich nebo Suchý-Šlitr, a to především pro svou jazykovou komiku. Jako písničkáři jsou často přijímáni i autoři a interpreti trampských písní (Wabi Daněk), humorných písní a příběhů (Ivo Jahelka), revivalů a spirituálů (Spirituál kvintet), šansonů nebo satirických pamfletů. V příslušné oblasti neplatí přesně vymezené žánrové diference – hranice nejsou pevně dány a zčásti záleží i na nás, kudy je povedeme. Z uvedených hudebních druhů bývají některé řazeny do folku, žánru spjatého s písničkářstvím velmi úzce.
Nauč se písničku
není tak složitá.
Opři se, bratříčku
cesta je rozbitá.
Budeme klopýtat,
zpátky už nemůžeme.
Folk má své kořeny v angloamerické tradici, o níž jsme se zmiňovali na začátku. Jeho součástí je společensko-kritický aspekt a svébytná generační výpověď. O spojení folku s politikou, pacifismem a bojem za občanská práva se na začátku 60. let zasloužili především Bob Dylan a Joan Baez, kteří zároveň přiblížili folk popu a rocku. Folkoví písničkáři jsou zasaženi tuláctvím, vzdorem a beatnictvím. Právě jim bude v tomto čísle věnováno nemálo prostoru, za všechny jmenujme alespoň Karla Kryla nebo připomeňme členy sdružení Šafrán ze 70. let: Jaroslava Hutku, Vladimíra Mertu, Vlastu Třešňáka, Dášu Andrtovou-Voňkovou, Jana Buriana nebo Jiřího Dědečka. Někteří z nich jsou dnes členy volného sdružení Osamělí písničkáři. Z festivalů, v jejichž programu zaujímá folk pevné místo, má nejdelší tradici Porta, založená roku 1967.
Míle a míle jsou cest, které znám,
jdou trávou i úbočím skal…
Dlouhou cestu ušla také písnička a její tvůrci. Mají mnoho tváří, vysílají i přijímají mnoho podnětů a zároveň si udržují svou nezávislost. Povšechně jsme naznačili široké možnosti tématu, ale mohli bychom psát pořád dál a dál – o posluchačích, nástrojích, textech, jednotlivých českých a zahraničních osobnostech… Pálila nás ale hlavně otázka, jak to s písničkáři vypadá dnes. Jak se předlistopadová generace vypořádala s novou situací? Vynořily se nové talenty, nové směry a nové nápady, které udrží písničku při životě? Pojďte objevovat možnosti písničkářství – členové redakce se s vámi podělili o své dojmy:
Není nad vůni a zvuk nových strun na kytaře. Písničkářství pro mě v dětství bylo pojítkem mezi světy rozvedených rodičů. Na obou stranách zpívali Kryl, Nohavica a Plíhal. Byla to jedna z prvních jistot a dodnes jí zůstává.
(Lukáš)
Vstoupí do našeho povědomí za pomoci pár tónů a několika slov. V šedivých dnech nám melodie jeho písní vykouzlí na tváři úsměv. Beze strachu promlouvá o tom, co ostatní přehlížejí, o čem se radši mlčí.
(Darina)
Písničkář? Člověk, jehož hudba neřinčí a neduní, ale občas i básní.
(Jana)
Pro mě jsou písničkáři na jedné straně něco jako bardi s harfou, na druhé straně tak trochu rebelové, kteří jdou se svým názorem na trh, kde o ně nikdo nestojí. Každopádně ale vždycky víc básníci než hudebníci.
(Ladislav)
Písničkář. Pád každý. Číslo většinou jednotné. Rod ženský i mužský, ale určitě životný. Vzor? Kramář, středověký trubadúr, disident, právník, nebo Anděl a Dysgrafik.
(Aneta)
S rozmlácenou kytarou a foukačkou, co zvládne už jen dvě dírky. Verše plné vyhnání, hledání, stále podávaných a stále odmítaných rukou. Gellnerovská hymna "já držím pohár ve své dlani, je zpěněný a přetéká" stále připomíná, že láska je hlavně o neusnutí. Kdyby písničkář usnul, usneme i my a celej tenhle svět by si konečně mohl sbalit svejch pár švestek, lehnout si k pláži a nechat se ohryzat kraby.
(Dominik)
Písničkář? Bob Dylan, Tomáš Klus, WaT. Rozcuchané vlasy, kytara v ruce, nezapomenutelně geniální texty. Je to sen nepoznané minulosti, vzdálená realita zítřka.
(Silvie)
Solitér, kterého si publikum najde samo. Básník, jehož poezie rezonuje na šesti strunách. Hráč se slovy, která se neobrací k masám, ale často vadí...
(Tereza)
Svět vnímám přes slova a neumím žít bez hudby - proto mám písničkáře na CD, MC, LP, MP3… Písnička je příběh, názor, melodie. Je to antidepresivum, i když mě někdy rozbrečí.
(Eva)
Nehodnoťte písňový text podle pravidel Poesie!
Má být písničkář umělcem? Mluvčím lidu? Celebritou? Provokatérem?
Potřebujeme po revoluci ještě písničkáře?
(Klára)
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 8, č. 1 (51), 30. 11. 2011.
(27. 10. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3094