Pohrává si Viewegh s ohněm?
Spisovatel kontra kmotřiTereza Hýsková
Sám sebe prohlásil v nedávném rozhovoru pro Právo za rozhněvaného občana. Michal Viewegh ale není jen rozhněvaný občan – je především rozhněvaný spisovatel, a proto pozvedl své hbité pero a dal průchod rozhořčení na stránkách románu Mafie v Praze.
Svůj nejnovější počin opatřil Viewegh hned v úvodu záhadnou „Poznámkou autora“, kterou chtě nechtě předjímá naše další čtení. Převážná část poznámky spočívá v objasnění vztahu fikce a skutečnosti. Recenzentovou starostí by ale neměla být autenticita pražských reálií, nýbrž to, zda se Viewegovi skutečně podařilo napsat „svižnou a vtipnou gangsterku, která navíc bude nebezpečně pravdivým obrazem současné české reality a její nemilosrdně jízlivou satirou (…); fiktivní thriller, jenž dodrží všechna pravidla žánru (včetně zábavné nadsázky)“.
Jak vlastní zadání splnil? Svižné tempo se mu upřít nedá, humor a zábava jsou pak otázkou vkusu. Nadsázka knize také neschází, ale jedná se spíš o jemnou ironii než o nemilosrdně jízlivou satiru. Za problém považuji autorovu snahu prostřednictvím fiktivního příběhu zobrazovat českou realitu. To samo o sobě by bylo docela běžným literárním postupem, zarážející je spíš Vieweghův postoj k němu. Celou knihu označuje za fikci, na druhé straně ale čtenáře informuje, co si při tvorbě románu ze skutečnosti vybral a jak s tím dále naložil, aby toho do příběhu vnesl co nejvíc (tuto v podstatě dokumentární činnost čertvíproč nazývá metodou literární koláže). Sám tak rozbíjí fikční svět knihy ihned v úvodní poznámce, které nelze – ač se tak snaží tvářit – přisuzovat pouze právní aspekt a která knize jen škodí.
Žánrové zařazení je vzhledem k výše řečenému nasnadě. Hovoří-li se v autorské předmluvě o vyšších ambicích thrilleru, nemůžeme si nevybavit trilogii Milénium. Tuto inspiraci Viewegh otevřeně přiznává. Vystavuje se tak riziku srovnávání, k němuž se ale uchýlím jen v jednom bodě: zatímco Stieg Larsson vytvořil hned dva osobité hlavní hrdiny, Mafie v Praze je přesycena velkým množstvím postav, omezených charakteristikou kladná – záporná. To by samo o sobě v gangsterce nevadilo, s úplnou absencí výrazného hlavního hrdiny už je to horší...
Pravidla žánru Viewegh dodržuje spíše na formální rovině – množství postav a akce v jednoduchých větách a krátkých kapitolách umožňuje rychlý spád knihy. Jen částečně vychází pokus končit kapitoly v nejnapínavějším momentu (tzv. cliffhanger) – přeryv bývá naznačen úsečnou větou v samostatném odstavci –, ale k výraznému dějovému zvratu dochází málokdy. To je asi největší slabina románu – jakkoli vyprávění "odsýpá", postrádá napětí a ve čtenáři nevzbuzuje dojem, že by mohlo dospět k vyhrocenému konci. Detektivní příběh trpí autorovou doslovností (velmi transparentní je už název, takže zde nepovažuji za nutné blíže specifikovat obsah knihy) – čtenář může vývoj bez problémů předvídat. Sice poplatná žánru, ale nadbytečná je milostná zápletka. Viewegh se navíc neubránil exhibicionismu a gangsterku zahltil různými citáty a kulturními frazeologismy, které místy působí dost nepatřičně.
Autor dává od začátku najevo, že nechtěl stvořit rodokaps, ale společensky důsažnější dílo. Měli bychom se tedy asi ptát, co nám román říká. Vyslovuje „ty tvrdé pravdy o současném Česku“? Kniha poukazuje na spoustu znepokojujících fenoménů dneška, nemělo by nás ale víc znepokojovat, že jediným jejím dopadem bude nejspíš ekonomický úspěch autora? Nechci křivdit Michalu Vieweghovi – podobné téma v současnosti slaví úspěchy i na jiných frontách – např. ve filmu (Kajínek, Rodina je základ státu) nebo televizi (Expozitura). Prostě si v době diktatury trhu utrhl něco pro sebe. Tento paradox nicméně zapříčiňuje poněkud pochybné morální vyznění románu.
Dovolte mi, abych článek zakončila citátem z recenzované knihy: „Václavské náměstí dostalo své jméno teprve z popudu Karla Havlíčka Borovského – předtím se celá staletí nazývalo Koňský trh. Jinými slovy: Trh tu byl dřív než ideály pisálků a podobných abstraktních moralistů.“
Tereza Hýsková
Viewegh, Michal: Mafie v Praze. Brno: Druhé město 2011. 394 stran.
(23. 10. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3085