Anna Gavalda: Člověk není nikdy úplně šťastný
I dospělí potřebuji výchovnouDarina Jíchová
Pokud si chceme labužnicky pochutnat na dalším románu oblíbené francouzské autorky, zřejmě si trošku pochroumáme chrup. Naservírovala nám totiž pořádnou a výrazně tužší porci, než jsme u ní zvyklí. Není tedy lehké onu přičmoudlou směs vztahů rozkousat. Závěrečný dezert však naše chuťové buňky příjemně polechtá.
Hlavním hrdinou je sedmačtyřicetiletý Charles Balanda. Vytížený pařížský architekt, který si stěží najde čas na svou dospívající dceru Mathildu a se ženou Laurence již udržuje kontakt spíše sporadicky. Zdánlivě poklidný život mu však rozhodí zpráva o smrti Anouk, matky jeho přítele z dětství. Charles se vydává po jejích stopách, a s tím, jak odhaluje tajemství její minulosti, se sám jen zamotává do sítě komplikovaných vztahů. Chvílemi se až zdá, že z tak slepé uličky již neexistuje východisko.
Ale A. Gavalda nenechává své oblíbence, kteří si nás získají, ať jsou to třeba i pekla zplozenci, strádat příliš dlouho. A tak i tento zbloudilý „velkoměšťák na vesnici“, navíc v jakémsi „charlesově vidění“, přeci jen chytí své štěstí za pačesy, přestože k němu přišel „jak slepý k houslím“.
Kniha se dělí na čtyři části, každá nás zavádí do jiné etapy Charlesova života. Vyprávění svým spádem připomíná řeku. Chvílemi pádlujeme v klidných vodách bez vzruchu. Necháváme se unášet proudem slov a uklimbat ke zdánlivé spokojenosti, možná snad dokonce i zíváme, tohle je nuda… A pak – střih. Šok, zvrat, první peřej. Bez jakéhokoliv varování jsme vtaženi do víru událostí, takže nezbývá než zmobilizovat poslední zbytky pozornosti a ujasnit si, kdo je kdo, a kam jsme to proboha zabloudili. Jak rafinované! Právě tyto okamžiky nás nutí pokračovat dál, až do konce, kdy „nezůstane ani oko suché“.
Autorka si velice ráda - a poněkud netradičním způsobem – s příběhem pohrává. Dává jasně najevo, že jen ona má to výsadní právo rozhodovat o životě a smrti hrdinů. Že jen ona smí tahat za nitky jejich osudů a manipulovat s nimi jako s figurkami na šachovnici. Zároveň se ale i pateticky obrací na nás: „Byl to náš hrdina…“ Tuto zvláštní „my-formu“ však využívá jen zřídka a spíše k jakémusi ozvláštnění. Zcela upřednostňuje „er-formu“. Přesto si občas dovolí i jiné úlety: např. sama si své tvůrčí snažení statečně okomentuje a naznačí možné vývojové fáze děje. Chvílemi také svého hrdinu oslovuje i ve zvláštní „ty-formě“. Na některé situace pohlíží jeho očima - v tomto případě se nebojí ani „ich-formy“. Takové postupy však orientaci v textu spíše znesnadňují.
Autorčin styl je hodně svérázný. Nebojí se originálních a netradičních přirovnání, také hojně využívá narážek a odkazů na jiná literární díla. Líčení prostředí, hlavně krajiny a přírody, působí plasticky a věrohodně, skoro jako bychom se v místě přímo nacházeli.
Dialogy vyvolávají až dojem autentického záznamu: mnoho zůstává nevyřčeno, typické jsou elipsy, zámlky, nedokončené výpovědi, nejasné náznaky. To klade poměrně vysoké nároky na naši pozornost, ale zároveň i rafinovaně zvyšuje napětí
Některá slova, občas i věty a celé odstavce, jsou v angličtině. Ačkoliv tak výtečně vystihuje odlišnosti některých postav (abychom si zvlášť uvědomili, že jeden z hrdinů není francouzský rodilý mluvčí), může to nepříjemně zkomplikovat porozumění.
Autorčin jazyk je přirozený, hovorový a lidský. Nehraje si na uhlazenost, nebojí se vulgarismů. Vhodně charakterizuje myšlenkové rozpoložení postav, využívá slang i mluvenou řeč, typickou např. pro dospívající mládež.
Můžeme si také povšimnout zvláštního rozdělení mužských a ženských rolí. Ženy působí silným a vyrovnaným dojmem, jsou sebevědomé, osobité a svérázné. Muži se životem potácejí hůře, jsou bezradní, nerozhodní, prázdní, vyčerpaní minulostí, a je pro ně těžké začínat znova. Pokud se k tomu odhodlají, jejich pohádkové putování jim přinese nečekané naplnění. My si možná zameteme ve vlastní dušičce a položíme si znepokojivou otázku: dokážeme i my být ještě šťastni?
Darina Jíchová
Gavalda, Anna: Člověk není nikdy úplně šťastný. Překlad: D. Melanová. Praha. Mladá Fronta 2009. 535 stran.
(16. 4. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3064