Klíč od rakve
Po pěti letech nová, o něco intimnější sbírka J. H. KrchovskéhoDominik Melichar
Tvrdí o sobě, že je na zemi jen jako host a stále se odtud snaží dostat nohama napřed. Tedy alespoň ve svých básních. Z každé je slyšet jeho cynický, uštěpačný smích. Směje se do očí Bohu i Smrti a zdá se, že mezi nimi nečiní rozdílů. J. H. Krchovský. Vlastním jménem Jiří Hásek, brněnský básník, na jehož nové básně, vycizelované, osobité, obhroublé a cynické verše, se třesou zástupy čtenářů, což je v české kotlině (tradičně básně píšící, nikoli čtoucí) věcí nevídanou. Na sklonku roku 2010 se dočkali, Jiřímu po pěti letech vyšla v brněnském Hostu nová sbírka Dvojité dno a naštěstí nepřekvapila.
Někdy mají básníci touhu překračovat vlastní stín. Neustále svoji tvorbu posouvat dál a dál. V každé době bylo běžné, že přišla-li do módy ta nebo ta poetika, jejich verše šly ruku v ruce s ní. A někdy ani na směrech nesejde a přesto má autor pocit, že by měl změnit výraz, že se už vyčerpal. Většinou to bývá dobrým rozhodnutím. J. H. Krchovský je přesně opačným typem básníka. Od sedmdesátých let se jeho styl výrazně nezměnil, možná jen trochu zešedivěl a přibylo mu vrásek. O to jsou však jeho básně uvěřitelnější.
Sbírku otevírá dvouverším, kterým by ji klidně mohl i končit: „Život je na hovno a láska na prd / jak už řek myslim že Jaroslav Seifert.“ Život v jeho podání je už čtyři desetiletí stále znovu a znovu vysmívanou macechou. Nechává ji do sebe bušit, aby se vždy nakonec bezbožně uchechtl. Život je pro něj jen předehra ke smrti. Občas cítíme, že by byl rád, aby byl pro něj život trochu víc, aby se jím bavil, vždy ale skončí jen ironickým úšklebkem nad tím, jak od života lidé rádi odhlíží: „Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil pažitku / Děkuji, Bože! >>Není zač…<< / dnešek byl plný zážitků.“ Život je zkrátka „zlej film“ a básník se na něj musí koukat a zároveň jej režírovat i hrát v něm hlavní roli. Životem je zhnusen, přesto je to právě život, který mu dává možnost se něčemu vůbec vysmát, což je zároveň jedinou jeho možností, jak se s životem vypořádat. Z této tautologie ovšem cesta ven existuje. Cesta, jež je zároveň vyvrcholením ambivalence jeho postoje k životu. Jednu báseň končí slovy: „Zkurvenej živote, měl jsem tě vole rád!“
Jiří Krchovský si libuje v dekadentních motivech, jež jako pavouk svou síť spřádá ve formálně dokonalých verších. Nejsilněji je samozřejmě cítit motiv smrti, s níž si básník podává ruku odjakživa. I k ní ho ovšem pojí složitý vztah. Nenávidí ji a miluje ji. Nenávidí ji ve své lásce k ní a miluji ji v nenávisti. Můžeme tak číst verše: „Umírat pro lásku, nebo žít pro zradu…“, načež pokračuje: „zkusme to naopak – potmě a odzadu!“ Smrt si stále podává dveře s životem. Pro Krchovského jsou oba tyto momenty lidského bytí natolik silné, až občas spadá k jejich záměně, nebo dokonce sloučení, jako hned v úvodní básni celé sbírky: „žít jsem se ještě nenaučil / a už se učím umírat / (…) / když jsem se k prvním krůčkům zvedal / už jsem se učil odcházet“
S přibývajícími léty ale přichází ještě další motiv, totiž motiv stáří. Můžeme tu najednou pocítit jakési odsunutí smrti na vedlejší kolej, protože teď přichází stáří, něco, na co jsem nebyl připraven: „To be, or not to be?... Jaképak dilema?! / vždyť je to nestoudné – psát básně s brýlema!“ nebo jinde: „pořád jsem čekal, kdy přijde ten Život už / místo něj přichází akorát stáří.“ Krchovský jako by poprvé nevnímal život jen jako nutnost na cestě ke smrti, ale dokáže si uvědomit jeho časovost. V podobných básních je nejdůvěryhodnější, jeho dekadence se stává spíše kontemplací o sobě než věčné kopání a pohrdání sama sebou.
Samozřejmě jinak zůstává věren své poetice, a tak veršů plných pokroucené sexuality, sprostých slov a věčné sebetrýzně nakonec ušetřeni nejsme. Ale ve světle oněch kontemplativních básní se tyto najednou ocitají na jiné rovině. Na rovině hloubavějšího uvědomění si vlastní existence než v pouhé dichotomii život–smrt, láska–nenávist apod. Zdá se, že JHK zjistil, že z tohoto světa může odejít i jinak než nohama napřed.
Dominik Melichar
Krchovský, J. H.: Dvojité dno. Host: Brno 2010. 80 stran.
(15. 3. 2011, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2011
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-3000