Přetočený budík
Marek Pros
Ve tři ráno zazvoní budík. O dvě hodiny později sedíme na posteli, venku parkují auta s milimetrovou přesností a když si nevědí rady, semafory jim ukáží tu správnou cestu. Venku čeká připravené i naše auto, černé s popraskaným čelním sklem. Dostali jsme ho jako svatební dar in memoriam od otce k naší utajené svatbě. Nakonec aby se jeden bál i umřít. Vlastní děti se bez ostychu spárují nad jeho hrobem. Rodič se jen hlasitě obrátí v urně a posteskne si nad pronajatým pohřebním vozem, který jej dovezl na místo posledního trápení.
Kostelní zvony klimbají v rytmu tlukotu srdcí dvou sourozenců. Ti svůj ostych schovávají za stíny jako za mejkap, který se po spláchnutí svěcenou vodou vpije nenávratně do kůže.
Dřevěná modlitebna se krčí v gotickém přítmí monstrózních průčelí. Přestože má syn otce i dcera táty barvu kůže jako kapučíno, slzy Kristovy jim opláchnou komplexy jako mělké kamínky, jež se za sekundu nebo tisíciletí změní na zrnka písku.
Oba stíny se posadily do modlitebních lavic. Farářovo boží kázání zasekávalo ostré rány do incestního svědomí a zbytek kostela se radostně opájel frázemi mladého kněze. Moje dcero a můj synu neznělo nikdy tak ... hořce. Stíny se na sebe podívaly a jejich skelné oči bylo to jediné, čím se mohly držet za ruku.
Než otec zemřel, seděl jsem u něho na posteli. Držel mě za ruku a jeho oschlé rty se snažily dát mi poslední rady do života.
„Můj synu, budeš to mít těžší, tvoje generace bude poslední, co uvidí slunce na modré obloze a bude pamatovat oba dva rodiče. Zkus se postarat o svoji sestru, jako by byla tvojí dcerou. Budu za tebe pozdravovat Boha.“
Jeho obličej zbledl, hnědé oči se na mě naposledy káravě podívaly, jako kdyby tušily, co tu po sobě zanechávají. Vstal jsem a odešel do koupelny. Na dnešní okamžik jsem dlouho čekal, přesto se mi začaly klepat zuby. Strachem i očekáváním. Ode dneška to bylo všechno jen na nás.
Tiché kroky vešly do místnosti, zavřely za sebou dveře a bezstarostně se protáhly. Svlékly ze mě oblečení přes učesanou hlavu a posadily se na zem.
„Chci to dělat před ním,“ rozeznělo se koupelnou a těkavé pohledy se zvolna začaly soustředit na sebe navzájem.
Otec býval v posledních týdnech, jako když z něho vypumpují krev. Neustále se něčeho bál, snad vlastního osudu, který tady zanechá, snad ctižádosti a uznání, jež celý život těžce budoval. Podlamovaly se mu kolena a uvnitř řval jako hloupá coura, která nemá dostatek kunšaftů. Věděl, že když se dostane do hlinského, nebude nade mnou mít už pražádnou kontrolu.
Za dva měsíce zemřel. Tu noc byla tma, že by ji jeden mohl kousat, přesto by se z ní nikdo nenajedl. Měsíc ospale shlížel na pochmurný konec otce dvou dětí. Ležel jsem několik hodin pod rozkvetlou jabloní a cítil se, jako bych měl božec. Ptal jsem se Pánaboha i čerta, proč o něj ani jeden nestojí?
„Táta tě chce vidět,“ ozvalo se za mnou.
Cestou k domu jsem byl jako ve smrtelné krinolině. Opatrně jsem přešel přes dvůr. Je to tady jako v rasovně, pomyslel jsem si. Od té doby, co očekáváme otcovu smrt, stavení zpustlo.
„Otče, prý si mě chtěl vidět,“ řekl jsem s předstíraným klidem, když jsem vešel do pokoje.
„Posaď se na postel, tady, vedle mě,“ zachraptěl.
22. září
Dneska mu to konečně řeknu. Až do včerejška jsem se bála, ale teď ho už mám na dosah ruky, a nikdy bych si tu příležitost neodpustila. Když se na mě u večeře podíval, bylo to úplně jinak než dřív! Láska je jako dar nebes, za který máme být našemu Pánovi vděční, a neměli bychom se k jeho vůli obracet zády. To by bylo přece rouhání, snad i hřích. Poslouchám jen a jen svoje srdce a hlas boží, který mi našeptává moje kroky. Osud nezvrátím, jednou bych mu stejně podlehla. Snad nás otcův hněv nebude pronásledovat, snad nás jeho čest nezavrhne, snad otcovská láska porozumí té naší, jediné, čisté a nadějné.
Otče! Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen ...
Marek Pros (26 let)
Absolvoval Literární akademii Josefa Škvoreckého, v současnosti dokončuje studium Mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě a pracuje jako hudební publicista. Za povídku Čas žít získal 1. místo v literární soutěži Hořovice Václava Hraběte (2008). Ve volném čase se věnuje horské cyklistice a dobré whiskey. Žije v Praze.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 3 (47), 2.3. 2011.
(26. 11. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2928