WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
Jakou roli pro Vás hraje kniha? - Literární novinky

Jakou roli pro Vás hraje kniha?

Podzimní knižní veletrh už podvacáté!
Hana Voralová



„Domov je tam, kde jsou knihy,“ tak zněla úvodní slova Markéty Hejkalové, ředitelky tradičního Podzimního knižního veletrhu, na úvodní tiskové konferenci v centru PEN v Praze. „Mají knihy šanci na přežití, podlehnou konkurenci nových médií, hrozí knihám zánik?“ Havlíčkobrodský veletrh je bezesporu hmatatelným důkazem toho, že knihy stále žijí a nejen to, pro své návštěvníky se stal součástí ročního kalendáře, podobně jako státní svátky nebo jiné výjimečné události roku. Podle Markéty Hejkalové ho lidé nazývají „knižním trhem“, místem plném tradice a sváteční atmosféry, místem setkání s oblíbenými autory, místem pro nákup knih, ať už jen pro radost, nebo jak se říká „do foroty“ pro blížící se vánoční svátky. Není se tedy čemu divit, že letošní ročník slaví už 20 let od svého vzniku.
knižní veletrh 2010

knižní veletrh 2010 (zvětšit)



Jednou z hlavních novinek letošního veletrhu byl autorský prodej 26 autorů na stánku Českého centra PEN klubu, kde sami spisovatelé prodávali knihy své i svých kolegů. Kdykoliv jsem šla kolem stánku, byl v obležení, lidé neváhali, využívali situace a vytahovali balíky knih kvůli drahocenným podpisům. Své by o tom mohl vyprávět například Jiří Dědeček, kterého tam odzbrojila svými výtisky vášnivá fanynka, přesněji paní ve věku našich rodičů, stojící hned vedle mě. Výtěžek z autorského prodeje, jednotná cena všech knih byla 100 Kč, poputuje do Výboru pro vězněné spisovatele (Writers in Prison Commitee) Mezinárodního PEN klubu, který mj. spolupracuje s pronásledovanými literáty totalitních zemí. Tou nejlákavější novinkou se však pro mnohé stala velká česko-slovenská literární afterparty v Kavárně u Notáře. Kdo tedy vydržel do konce veletrhu, mohl si vychutnat autorská čtení v podání Jáchyma Topola, Terezy Boučkové, Michala Viewegha, slovenských kolegů Juraje Šebesty a Jozefa Banáše či mnohých dalších.
Den první 22. 10. 2010
Cesta vlakem proběhla docela klidně, i když jsem měla pořád v hlavě blížící se rozhovor s Terezou Boučkovou. Nesmím se jí zapomenout zeptat na naši anketu. „Jaká je první kniha mých vzpomínek?“ Zavírám desky a teď už rychlý přesun do Kulturního domu. Je 10 hodin a už se tu nedá hnout, lidé se na sebe tlačí, nakupují a nakupují. První seminář nese příznačný název Závislost na knize. Jako mluvčí na tomto semináři vystupuje Vladimír Pistorius, nakladatel a předseda SČKN (Svazu českých knihkupců a nakladatelů), především však člen legislativní komise tohoto sdružení. Ve svém projevu zmiňuje především problematiku novelizace autorského zákona a nové podněty, které k nám přicházejí z Bruselu. Jedná se jednak o vytvoření standardního honorářového ceníku, zavedení daně za přístup k internetu (něco jako placení koncesí za ČT a ČRo) nebo problematiku zavedení poplatků za kopírování učebních materiálů na školách, což může být zajímavým tématem právě pro nás, studenty. Poplatek by byl v tomto případě účtován za každou okopírovanou stranu. Nejeden student se jistě někdy musel vypořádat s nelehkým úkolem, když měl přečíst nějakou povinnou literaturu ke zkoušce a daná kniha, nejenže nebyla k dostání v knihovnách (dva výtisky na celou Prahu je opravdu trochu málo), ale bohužel už ani nebyla na trhu nebo skladem v nějakém vydavatelství. Chápu sice námitky SČKN, že by se prakticky jednalo o krádež, ale jak jinak tento problém řešit? Sice nás v blízké době čeká dlouho očekávaný boom elektronických knih, ale nebude v tomto případě zase problémem pirátství? To vše mi v tuto chvíli probíhá hlavou, souhlasím ale s faktem, že by přestal platit autorský zákon a volné kopírování by bylo prakticky nekontrolovatelné. Tuto zajímavou debatu bohužel neustále ruší přicházející a odcházející „pseudoposluchači“. Jeden se dokonce před chvílí vrátil s pivem. No nic. Zástupci SČKN se nám teď názorně snaží představit jeden ze svých nových projektů, totiž Databázi České knihy. Dá se najít pod jednoduchou webovou adresou www.ceskeknihy.cz a jejím posláním je zprostředkování informací o aktuálně vydaných knihách na českém trhu. Díky jednoduché registraci tak můžete využít služby zasílání novinek o knižním trhu, respektive seznamu novinek vydaných v daném období, tzn. denně nebo týdně. Služby databáze jsou bezplatné a data do ní zadávají přímo nakladatelé. Mohla by se tak stát náhradou za zaniklý časopis Nové knihy. Toto poslání současně částečně suplují Knižní novinky, vydávané pod záštitou SČKN, ve své rubrice bibliografie. Na závěr je „nám přeživším“ puštěn reklamní spot vytvořený pro kampaň Kniha – závislost na celý život odstartovanou v loňském roce.

„Dokáže Vás četba nakopnout?“




Kampaň totiž dokázala během prvních čtrnácti dnů přilákat přes 3000 fanoušků na Facebook SČKN. „Trpíte závislostí na knize? Dokáže Vás četba nakopnout? Jakou roli pro Vás hraje kniha? Inspiruje Vás četba?“ To jsou otázky, na které odpovídají populární osobnosti jako Michal Viewegh, Aneta Langerová, Jiří Macháček, Aňa Geislerová a další. „ Když si člověk ve čtrnácti čte o dekadentní Paříži a o umělcích, tak si to vytyčí jako takový životní standard, a to se potom někdy těžko naplňuje … z toho pak mohou vznikat mnohem těžší závislosti než ty čtecí, ale já myslím, že bez knih bych vlastně ani nemohla žít,“ odpovídá Aňa Geislerová. Celý film, jehož scénář vytvořil Emil Hakl a animaci pak Josef Jelínek, můžete zhlédnout na webu SČKN. Tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic, to už je další seminář, na který se rychle přesouvám do vedlejšího salonku. Hned na úvod zazní do éteru komentář Markéty Hejkalové, která omlouvá nepřítomnost zástupců z ministerstva kultury. „Takhle to asi dopadne s těmi dotacemi.“ Nezbývá nic jiného, než začít bez nich. Účastníky besedy jsou, mimo Markétu Hejkalovou, Miroslav Balaštík (Host) a František Mikš (CDK). „Stát by neměl dotovat vůbec nic.“ „Kultura by si měla vystačit sama ze sebe.“ A další podobné výroky stran kultury dnes zaznívají snad odevšad. Proč by ale nemohla být dotována, když se peníze vracejí zpět? Další věčný problém, „přílišná byrokracie“, jak uvádí Markéta Hejkalová. Další zúčastnění souhlasně přikyvují. Miroslav Balaštík přirovnává sepisování žádostí o grant „věštění z křišťálové koule“. Jak má žadatel dopředu vědět, jak se bude kniha prodávat? František Mikš přidává výstižné označení: „Potěmkinovy vesnice“, a dále pokračuje: „Tady totiž existuje současně nějaké oficiální a vedle toho reálné účetnictví.“ Markéta Hejkalová uvádí srovnání s finským modelem, kde vše funguje na základě sepsání formuláře, které zabere max. 15 minut. Peníze pak přijdou týden po zaslání knihy.

„Kultura by si měla vystačit sama ze sebe.“




Další problémy: sepisování a neprůhlednost posudků nebo subjektivita ze strany posudkové komise. František Mikš na základě vlastní zkušenosti práce ve Státním fondu kultury ČR tvrdí, že některé komise nejsou odpovědně sestavovány. Dnes probíhá jmenování zástupců jednotlivých komisí formou stranických návrhů. Vybereme si nějakého maskota. A co pak s ním? Dáme ho do kultury. Kde ale vzít ty pravé, kteří budou posuzovat? S tím souvisí i problém s podfinancováním. Na jedné straně čestné, na druhé placené komise. Kdyby byli odborníci za svoji práci placeni, pravděpodobně by odváděli lepší práci. František Mikš informuje o možném řešení celé situace, které by mohlo nastat současným schválením návrhu pro obnovení Státního fondu kultury ČR s návrhem senátora Tomáše Töpfera a dalších: o zachování reklamy pro ČT. Z té by šlo 40 % na podporu české kinematografie, 40 % na kulturu a zbylých 20 % by bylo využito pro digitalizaci archivů ČT. Díky tomu by ve fondu zůstalo 100-150 milionů ročně. Zároveň by tento fond mohl plnit funkci „kontrolního orgánu“, tj. kontroloval by rozhodnutí odborných komisí MK. Návrh ale stále zůstává v poslanecké sněmovně, kde mezitím aktivně lobují komerční média, která by tím přišla o „svoji reklamu“. Najednou se rozpoutává vášnivá diskuse k současnému pojetí kultury jako takové.

„To je neskutečný shit!“




Označení „vysoká kultura“, dnes již záležitost, která musí být cíleně vyhledávána. „To je neskutečný shit!“ komentuje tlak komerční kultury František Mikš. „To, co je nejlepší, se musí dostat nahoru,“ pokračuje. Posluchačka za mnou, zřejmě pracovnice ve školství, dodává, že by bylo vhodné propojení činností ministerstva kultury a školství. Nabízí variantu bezplatných dodávek učebnic a výukových materiálů do škol. Kdo ale posoudí, které z nich jsou dobré a které jsou ten „shit“? A jaký je Váš názor? Mezi tím, co se snažím prodrat napříč davy a ulovit nějakou zajímavou knihu, se ozývá opakované hlášení organizátorů, že v 15.00h proběhne autogramiáda nové knihy prezidenta Václava Klause, Zápisky z cest, u stánku nakladatelství Fragment. Já ale do třetice vybíhám schody nahoru a vracím se do salonku č. 1, kde se již u stolu usmívá Radim Uzel se svojí novou knihou Nevěra a co s ní. Dveře se zavírají a začíná groteskní koncert komentářů Vratislava Ebra, kmotra knihy, Janu Fischerovou, poslankyni a bývalou starostku Havlíčkova Brodu, Ludmilu Dočkalovou, ředitelku Tiskáren Havlíčkův Brod, a.s., a zástupce z nakladatelství Petrklíč, aby se společně ujali slavnostního křtu Uzlovy nové knihy. „Dovolte mi, abych na úvod přečetl krátkou ukázku z Erotických anekdot, první knihy, kterou vydalo nakladatelství Petrklíč před dvaceti lety.“ K tomu dodává, že se jedná o „špek“, tj. tradiční označení bestselleru za „totáče“. „ … nedostal … přemluvil … jásal, dostal … hledal, našel, rozepnul, vyndal … vrtěl, hekal … dodělal … svědil, štípal … polekal, dotázal … léčil, mazal … nadával … uřezal, zahodil.“ Celý text byl vytvořen z reálně existujících příjmení zapsaných ve Zlatých stránkách. Štafetu přebírá Radim Uzel: „‚Pane doktore, máte to dobrý, vaše knihy už se kradou, ‘ tak to mi nedávno řekla knihovnice v knihovně,“ na což navazuje klidným upozorněním na možné podobnosti s již vydanými publikacemi svých kolegů: „Ale jelikož jsem penzista, můžu si dovolit slíbit, že už nikdy nebudu zastávat funkci řídícího pracovníka někde v ústavu (…) snad se tedy nemusím bát případného obvinění z plagiátorství.“ K otázkám ženské a mužské schopnosti reprodukce dodává: „300 vajec jako celoživotní snůška, není moc,“ a pokračuje k rozdílům ženských a mužských povahových rysů. „Ženy potřebují POPO, DUPO a VYPO. POPO znamená popovídání, DUPO duševní porozumění (tady nastávají otázky typu: Můžeš mi říct, co jsem právě teď řekla?) a VYPO jako schopnost vycítit potřeby, nutné je ale umět anticipovat, protože jak je známo, ženy mluví zásadně v náznacích. Oproti tomu muži vyžadují UU, NESTA, OSTA a SEZA. UU znamená uvařeno, uklizeno, NESTA nezatěžovat starostmi, OSTA obdiv stále a SEZA sex, kdykoli se mu zachce.“ Na závěr uzavírá celé setkání opět Vratislav Ebr dalším ze svých vtipných bonmotů. Zakončuje tak tento netradiční křest, pro mě ale i první den veletrhu.
Den druhý 23.10.2010
Je po desáté a za chvíli mám schůzku s Terezou Boučkovou. Dnes je tu ještě větší zmatek a chaos než včera. Autorská čtení probíhají na chodbě. Chudák Arnošt Goldflam, za chvíli tu má vystoupit. Bude se s tím muset nějak vypořádat, ale myslím, že mikrofon nebude stačit. Skvělé ale je, že se to tu oproti včerejšku hemží více dětmi, což vnímám velmi pozitivně pro budoucnost knihy jakožto hmotného artefaktu. Před chvílí dorazil ke stánku svého „dvorního nakladatelství“ i Michal Viewegh. Už ho tam stíhá jedna z fanynek. A já už z dálky poznávám malou osůbku s batůžkem na zádech, která se ptá po Tiskovém středisku. „Dobrý den, paní Boučková, my spolu máme mít dnes ten rozhovor.“ Spisovatelka mě vítá širokým úsměvem a společně se přesouváme najít nějaké klidnější místo.
Jaká byla cesta? Vy jste sem dnes, pokud se nemýlím, jela vlakem?
- Já jezdím všude vlakem, protože mám strach z jízd autem tam, kde to neznám a navíc jsem šeroslepá. Špatně řídím v noci. Vlaky jsou úplně perfektní. V kupé jsem se potkala s Arnoštem Goldflamem a jeho ženou, sešli jsme se tam čirou náhodou, bylo to vskutku milé.
To věřím, on je takový bavič.
- On není jenom bavič, on je hrozně moudrý a vzdělaný chlap. Takže já ho neberu jako baviče, ale jako moudrého člověka, který má ale senzační smysl pro humor. A jeho žena je taky bezvadná.
Vy budete dnes na veletrhu vyhlašovat vítěze čtenářské soutěže Dopište Boučkovou!, ke které se samozřejmě ještě vrátím. Co máte ale ještě jiného na programu?
- No já jsem se tak trochu ten program dozvěděla od Vás. (smích) Odpoledne mám mít snad taky čtení a pak večer, to mají všichni autoři.
A chystáte se podívat na nějaké své kolegy tady?
- Chci se určitě podívat, ale musím si nejdřív pořádně přečíst program. (smích) Já jsem minulý týden strávila na cestě. Byla jsem v Alžíru na spisovatelském setkání, a protože jsem si musela spoustu věcí zařídit a hodně se bojím letů, tak jsem byla vykolejená. Vrátila jsem se ve středu - informace mi trochu scházejí. Teď jsem se třeba potkala na nádraží s Irenou Douskovou, na tu bych ráda šla.
Teď už tedy k samotné soutěži. Podle čeho jste jednotlivé povídky hodnotila?
- Já si myslím, že čtenář vždycky hodnotí podle vlastního zaujetí, nebo nezaujetí. Nejsem žádný literární teoretik, abych nad textem nějak bádala. Prostě buď se mi to líbí a nějak mě to baví a zdá se mi to i dobře napsané, anebo už je to vyznění hodně předpokládatelné, to už je třeba trošku chyba. Ale myslím si, že to první čtení je asi nejdůležitější.
Já tady mám za sebe vybraných několik textů z těch soutěžních dvaceti. Co říkáte na Nejdojemnější scénu?
- Té jsem dala první místo. Je to vtipně napsané. Ironie tam asi nejvíc hrála, což já mám vždycky ráda. Opravdu bez výjimek se mi líbila ta první. K dalším už bych nějaké výhrady měla. Nakonec jsem vybrala Cestu a Domů se nevrátíš, protože mi to přišlo zajímavé tématem. Musím říct, že jsem byla překvapená za tak dobrou úroveň všech povídek.
To mě tedy taky překvapilo, a mile. Také jsem si všimla, že tam byli dva zahraniční korespondenti. Co na to říkáte?
- No, já mám mít s vítězi společný oběd a jsem z toho trošku nervózní. Sice vypadám, že jsem sebejistá, ale to je spíš trochu póza, takže se toho bojím. A organizátorka říkala, že vůbec neví, jestli tady vítězové budou, protože dva jsou teď v zahraničí.

„Já vlastně nejvíc potřebuju psát něco, co jsem prožila a čemu rozumím.“




Když bychom se ještě vrátily k těm ostatním povídkám. Dvě z nich čerpají z období normalizace. Vy jste psala a píšete o tomto období. Jakou mu přikládáte důležitost? Je pro Vás důležité se k tomuto období v dnešní době vracet?
- Že by zrovna nějak extra byla tato doba zreflektovaná, tak to tedy není. Ale nevidím to jako zadání. Myslím si, že kdo potřebuje o tom něco napsat, tak to musí napsat. Já jsem zatím pořád půl života prožila v době totality a normalizace, protože když tady bylo Pražský jaro, tak jsem byla malá, tak pro mě byla „hlavním zážitkem“ okupace. To jsem napsala kdysi do Indiánského běhu. Tehdy jsem se s tím asi nějak vypořádat potřebovala. Ale že bych se k tomu dneska vracela… Já vlastně nejvíc potřebuju psát něco, co jsem prožila a čemu rozumím. Neumím psát fabulace, neumím si představit psychologický nitky, které dávají dohromady postavu a její jednání.
Děkuji moc za rozhovor.
Cenu za nejlepší povídku v soutěži Dopište Boučkovou! tedy získal Jakub Dotlačil se svým textem Nejdojemnější scéna.
Jakub Dotlačil - vítěz soutěže Dopište Boučkovou!

Jakub Dotlačil - vítěz soutěže Dopište Boučkovou! (zvětšit)



Dnešní a vlastně celé veletržní putování pro mě končí. Odcházím na vlak a zároveň se těším na další ročník, u kterého předpokládám minimálně takovou účast jako na tom letošním.


Hana Voralová


Havlíčkův Brod, 22.-23.10.2010


Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.

(publicistika, 25. 10. 2010, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2868