Igelitový padouch po národním
I Národní divadlo má konečně svou ŽebráckouKlára Zindulková
Provokovat počestné občany měla Žebrácká opera odjakživa. Zamýšlel to John Gay v roce 1828, Bertold Brecht roku 1928 i Václav Havel v 70. letech. Pod velebnou oponou Vojtěcha Hynaise v Národním divadle to není zas tak těžké, takže se to daří také. Tedy, dokud vás ta snaha o provokaci, reprezentovaná nepříliš pestrým „dlaždičským“ slovníkem, po třech hodinách nezačne nudit. Spodina anglické společnosti je jistě přidrzlá a vulgární. O tom žádná. Zvláště když jsou tu hrdiny žebráci, zloději a partička lehkých děv. Stačí ale řádně okořeněné dialogy a písně k vykreslení žádané atmosféry?
Děj Brechtovy hry se točí kolem legendárního padoucha a elegantního svůdníka Mackie Messera (v podání Vojtěcha Dyka), Jonathana Peachuma, žebráka z profese, a jeho dcerušky Polly, jež si proti tatíčkově vůli vezme Mackieho za manžela. Manželé Peachumovi vidí jedinou záchranu své ratolesti v předání padoucha světskému právu, a tak vynaloží veškeré úsilí na jeho dopadení. Mackie je sice donucen uprchnout, ale to mu nebrání holdovat dál všem svým radovánkám, zvláště pravidelným návštěvám nevěstince, jehož obyvatelky ho svorně zbožňují. Tolik k orientaci v ději, ale vraťme se ke konkrétnímu nastudování.
Nutno uznat, že vulgarismy ve spojení s téměř operním hlasem ženských postav fungují zajímavě a nečekaně. Písní je tu dost a (dokresleny živou hudbou ladící ke stylu představení) jsou výrazným oživením děje. Díky pěveckému talentu hlavních herců by se i hezky poslouchaly… nebýt překladu. Snaha Jana Tošovského „aktualizovat a odlehčit“ je zřejmá, výsledek je však po technické stránce výrazně nešťastný. Slovník nás už nemůže překvapit („Někdy se ale člověk přece nas**e a řekne: Co si, k***a, myslíš, frajere?“), ale to, jak dokázal překladatel napěchovat ryze česká slova do ryze nečeského, jazzového rytmu Kurta Weilla, prostě za uši tahá. Škoda, při troše respektu k možnostem češtiny to bývalo nemuselo dopadnout špatně, neboť hudba je skutečně dobrá.
Dialogy a písně jsou však jen jednou ze složek představení, a tak nelze pouze kritizovat. Scéna a kostýmy spolu dobře korespondují a zde snaha o aktualizační posun celé hry nevychází naprázdno. Domácnosti Peachumových vévodí popelnice a skladiště žebráckých kostýmů připomínající vietnamskou tržnici. Zatímco žebrákova manželka je oblečena do geniální kombinace červených lodiček, špatně padnoucích kalhot a otřesného fialového svetru, Mackie Messer je oděn vždy bezchybně v bělostnou košili, sako a cylindr. Jeho novomanželka Polly polovinou hry propluje ve svatebních šatech a střídajícím se stylovým kostýmům Mackieho ochranky nelze vytknout vskutku nic.
Po první polovině je divák zvědav, zda se všechny rozporuplné jevy nějak spojí a zapadnou do smysluplného celku, nebo bude představení pokračovat v lehce rozpačitém duchu. Nestane se ani jedno. Druhá polovina hry nasadí ráz absurdního dramatu s postmoderními prvky a nabere druhý dech. Za zdařilé považuji provázání jeviště s reálným prostorem divadla – nemá-li vězeňský dozorce po ruce druhou židli, vypůjčí si ji na chvíli od nápovědy, dobře poslouží i metronom, jejž může orchestr chvíli postrádat a který skvěle navodí napjatou atmosféru před popravou hlavního hrdiny, kterého ke konci hry zatknou. Že onen zatčený je Mackie, rozpoznáme až po chvíli - podivná kukla, kterou přinesou dozorci, se mu totiž zpočátku příliš nepodobá. Dopadení a ponížení geniálního lumpa je pojato svérázně - polonahý je zabalen do potravinové fólie, takže může stěží s dozorci komunikovat. Jeho diplomatické schopnosti se ale nezapřou ani v této potupné pozici, a když před něj jeden z nich položí mikrofon, vystřihne zabalený igelitový chumel parádní píseň (vážně bez playbacku!), při které obecenstvo nestačí žasnout.
Chcete-li konečný verdikt, vězte, že v jednotlivostech je hra zajímavá, nápaditá a odvážná. Ale ten překlad jim neodpustím!
Klára Zindulková
Bertolt Brecht, Kurt Weill: Žebrácká opera. Národní divadlo, Praha.
Režie: I. Rajmont, Hrají: V. Dyk, J. Novotný, E. Salzmannová, A. Talacková
Premiéra: 10. 12. 2009
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2862